Na české politické scéně se za poslední čtvrtstoletí kromě standardních politických stran objevila také celá řada politických uskupení a hnutí, z nichž většina záhy opět zmizela v příslovečném propadlišti politických dějin. Některé dokonce ještě dřív než vůbec reálně zahájily jakoukoli reálnou politickou činnost, i když alespoň na komunální úrovni. Občas se potom stává, že někdejší lídři oněch historických uskupení vždy před volbami do poslanecké sněmovny či do senátu vylézají jako zombie ze svých politických hrobů a snaží se buď oživit mrtvoly svých někdejších politických projektů, nebo se alespoň nacpat na některé z volitelných míst kandidátky jakékoli strany či hnutí, které o ně projeví zájem a má v lepším případě šanci atakovat onu pětiprocentní hranici, za níž rozdávají čtyřleté místenky do poslaneckých lavic, případně aspoň získat poměrnou peněžní částku z finančního volebního koláče.
„Nakonec proč ne?“ řekne si demokracii a svobodnou volbu ctící volič, a je-li i voličem poučeným, s českou politickou kulturou obeznámeným, vyvolají podobné pokusy těchto politických poutníků napříč časem a politickým spektrem, na jeho tváři spíše úsměv než cokoli jiného. Jelikož ale jak známo, je lépe jednou vidět, než pětkrát slyšet, podívejme se na jeden příklad a názorně si na něm ukažme, jak by vypadaly ony šťastné zítřky, v nové, obrozené České republice, pod vedením politických selfmademanů z hnutí Řád národa. Neměli bychom ovšem zapomínat ani na jejich sympatizanty, voliče, spolustraníky. Ti všichni žijí mezi námi a okolo nás a mají volební právo. Mnohdy bohužel, chtělo by se dodat.
Některé kandidující figurky mohou být zábavné. V tomto případě ale veškerá legrace končí.
Ing. Josef Knap, 26. 10. 1956, 60 let, podnikatel. Seznamte se. Bydlí v Čelákovicích, na zahradě pěstuje cedry libanonské a je antisemita. Také je, podle vlastní prezentace, kandidát do PS ČR za politické hnutí Řád národa-Vlasteneckou unii. Z tohoto hnutí byl ovšem v první polovině letošního roku pravděpodobně vyhozen. Na aktuální kandidátce ŘN-VU pro SČ kraj uveden není. Pan Knap je tedy, eufemisticky řečeno, také mystifikátor. A zdaleka to není všechno, čím se tento soudruh staví býti.
Josef Knap, někdejší zaměstnanec PZO Intersigma a v letech 1986–1989 člen KSČ, přesedlal v roce 1990 do obnovené ČSSD. Své rodné Straně však zůstal věren, když např. v listopadu roku 2000 prohlašuje v otevřeném dopise, zveřejněném v komunistických Haló novinách:
„Vyjadřuji KSČM tímto jako řadový člen ČSSD (od prosince 1989) svoji podporu a zároveň svoji hlubokou a upřímnou solidaritu v úsilí KSČM postavit účinnou bariéru proti spojené pravici…“ a dále: „My řadoví členové ČSSD nejsme totiž tak hloupí, abychom nevěděli, že politické programy KSČM a ČSSD jsou si daleko bližší než politické programy českých pravicových stran mezi nimi navzájem.“
Do komunálních voleb obecních zastupitelů města Čelákovice na podzim 2002 jde již na kandidátce MO KSČ(M): „… důvodem je, že se mi hnusí jak Lidový dům zaštiťujíc se rezolucemi Bohumínského a Hradeckého sjezdu ČSSD vyvolává umělou animositu mezi jednotlivými politickými stranami levice…“ Což je podle něj, kromě dalšího: „… plivnutím jedovaté sliny do tváří levicově orientovaných občanů…“ Jeho někdejší rodná Strana, jej však krátce před volbami, údajně proto, že: „… jako bývalý předlistopadový člen KSČ z KSČ hned po listopadu 1989 vystoupil“ a že „… jsou v očích členů MO KSČM v Čelákovicích (jeho) dlouholetá přátelství se soudruhy Ransdorfem a Filipem jen velkou přítěží, když se ti dva soudruzi neráčí vůbec někdy z výšin ÚV KSČM a PSP ČR do Čelákovic k místní organizaci obtěžovat a navštívit ji“, hodí přes palubu stejně, jako jej nyní vykopli z kandidátky do PS ČR opravdoví vlastenci z Řádu národa-Vlastenecké unie. A přitom se soudruh Knap tolik, tolik snažil!
Pan Knap se také velmi důsledně řídí známým bonmotem prezidenta Miloše Zemana o tom, že „jen idiot nemění svůj názor“. Krátce po svém vyhazovu z kandidátky KSČ(M), píše do České televize někdejšímu moderátorovi diskusního pořadu Špona Jakubovi Železnému: „Nemohu mlčet v situaci – krátce po summitu NATO/OTAN v Praze –, kdy považuji angažovanost ČR v NATO za velenutnou i z toho důvodu, že se nám zde znovu do bojeschopných šiků zformoval vnitřní nepřítel = MO KSČM (…) a roste (v nich, míněny MO) obrovský vřed stalinismu a totalitarismu a ten je třeba odstranit dříve, než nám metastázuje do celého organismu – společnosti.“
Dnes ovšem „vřed stalinismu a totalitarismu“ již patrně takříkajíc „dometastázoval“ a společnost podle soudruha vlastence Knapa ohrožují „emigranti“ a „ISIS“, ale především zločinné „Zionské“ USA, personifikované „Kačerem s Přehazovačkou“ a pochopitelně také „Zionstát ! STOP ISRAEL!!!“
A tak, zatímco tehdy nově zrozený, prohlédnuvší antikomunista Knap píše v roce 2003 někdejšímu předsedovi Pravého bloku Petru Cibulkovi: „Byl bych rád, vážený pane Cibulko, (…) na nejbližším Kotli na TV Nova, až tam bude soudruh Grebeníček, či jiný soudruh zase nabízet ruku ke spolupráci, tak mu prosím za mne vpalte, že komunisti zase nehorázně lžou…“ a závěrem dopisu někdejšímu ztroskotanci, samozvanci a zavilému ideologickému nepříteli Cibulkovi, sděluje a radí: „Nadešel čas provést s KSČM něco, co před lety učinil jeden europsko-asijský velký stát a člen NATO – Turecko. Ano je čas na to prokázat odvahu a bojovat za zákaz KSČM tak, jak kdysi byla na čas zakázána Komunistická strana Turecka, která se poté již nikdy pořádně nevzpamatovala po tom dočasném zákazu k dřívějším vysokým volebním preferencím. Takže Vám dávám svůj souhlas k využití (mých) zkušeností (…) pro účel tvrdé antikomunistické propagandy. (…) Já mám svědomí čisté.“ O třináct let později se, patrně poučen z krizového vývoje, navrací ztracený syn do náruče rodného internacionalismu – matky Strany a otce JUDr. Gustava Husáka a se slzou v oku vzpomíná na spřátelenou pomoc bratrských sovětských vojsk v srpnu 1968:
Čelákovický pěstitel cedrů a mexických borovic je také nesmlouvavým bojovníkem proti „ukrofašismu“ a „ukrajinským banderovcům“, jakož i proti jejich českým nohsledům, personifikovaným čelákovickou radnicí a „Štětináčem“ (čti europoslancem Jaromírem Štětinou). Jsou to právě tito jmenovaní přisluhovači ukrofašistů, kteří se vyvěšováním „krví potřísněného žlutomodrého UKROhadru“ na budově Městského úřadu nebo poukázáním na nezákonnost, zřídit formou založení Spolku „konzulát“ neexistující Doněcké a Luhanské lidové republiky a jmenovat všeobecně neúspěšnou, lokální političku z ostravské MO LEV 21, s kvalifikací tanečnice u tyče, „honorární konzulkou“, staví proti právu Doněckých a Luhanských vlastenců na sebeurčení a vlastní státy pod patronací moudrého, bratrského Ruska (RF).
Jistě nikoho nepřekvapí, že mezi přáteli této vpravdě panoptikální postavy je například nepříliš inteligentní, tím méně vzdělaný, zato však poslušný komunista, občasný strávník na hradních rautech a devótní obdivovatel Miloše Zemana, soudruh Petr Cvalín (KSČM) nebo tribun lidu z leknutí Jiří Černohorský (SPO) stejně jako řada dalších figurek snažících se využít předvolební konjunktury a nedostatku jakýchkoli, alespoň trochu schopných osob(ností) na stranických kandidátkách, ku svému, byť jen minimálnímu, zviditelnění.
Jako relativně neškodný převlékač politických kabátů, snaživý hochštapler, kterému se v prvním polistopadovém desetiletí mladé demokracie, ve zdivočelé zemi předchozích čtyřicet let devastované komunisty (k nimž sám patřil), dařilo oblbovat okolí a využívat svých někdejších skutečných i smyšlených ekonomicko-politických vazeb a známostí, se nám ovšem soudruh vlastenec Ing. Josef Knap přestává jevit v okamžiku, kdy již zcela nepokrytě vyzývá jménem svým a politického hnutí ŘN-VU (které v té době oficiálně reprezentoval) k fyzické likvidaci osob, potažmo politických oponentů, prostřednictvím jejich uvěznění v táborech nucených prací.
Jak z lidského a morálního hlediska nazvat a z hlediska trestně právního zhodnotit vyjádření této čelákovické kreatury o „tzv. zápaďácké civilizaci útočící na Slovanský svět“, „o zločinné a zločinecké organizaci NATO“, kterou, na rozdíl od období před pouhými několika lety, již opět evidentně nepovažuje za „velenutnou pro likvidaci obrovského vředu stalinismu a totalitarismu“ (sic!), o „upřímných oslavách smrti“ (!) prezidenta Václava Havla, Jeho Eminence PhDr. Miloslava kardinála Vlka nebo Jiřího Dienstbiera, ponechávám na čtenářích a v gesci orgánů činných v trestním řízení…
Za hranou veškeré myslitelné odpornosti je pak jeho „konstruktivní kritika“ normalizačního komunistického prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, jemuž vyčítá snad jen to, že „neumučil Vaška Havla“ (!).
(Autor je předsedou Nadačního fondu Milana Paumera.)
