Ke všemu je třeba přistoupit ideově a politicky, soudruzi. Což neřekl veliký Lenin, že „film je pro nás nejdůležitější ze všech umění“? A to si uvědomme, jak filmy v jeho době vypadaly. Prostě hlava otevřená.

Ve správném ideovém duchu přistoupil v Haló novinách (19. 9.) s. Roman Blaško k filmu režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Musíme uznat, že hned na začátku vymezil, že má jakési „předporozumění“, jak se tomu říká v sociologii: „Václava nemusím. Ostatně stejně jako další dva Václavy. Marhoula totiž považuji za služebníka pravdoláskařů, hlavně pro vytunelování Barrandovských ateliérů.“

No co, každý chvilku, tahá pilku. Komunisté zase Havlovým Barrandov ukradli, tak je to nula k nule.

Blaško pokračuje: „Nabarvené ptáče je velkoryse výpravný film, plný účelové strojenosti a krutosti, amorality, nihilismu v tak vysoké míře, že je to až nereálných rozměrů. Přesto si divák takměř 169 minut dělá naději o dobrém konci. Děj se odehrává v jakési fantasy slovanské unifikované zemi, kde Slované jsou zde vykresleni skoro ve všech kapitolách jako pohanská zvěř. Násilí, alkohol a sexuální pudovost, až zvrhlost a cynismus provázejí celý tento film.“

Následuje autorova poznámka o tom, že lidé nejsou tak zlí, zřejmě projev známého komunistického humanismu a laskavého pohledu na člověka a uzavírá: „Dále je to celé postaveno na trpícím židovském chlapci, na kterém páchají násilí Slované v kontrastu s nacisty a komunisty. Prostě ve smyslu dnešního přepisování dějin. A divák odchází z kina a neví, co ho vlastně frustruje.“

Takže vlastně Marhoul ztratil roky života a sehnal těžké prachy na film, aby mohl hanobit Slovanstvo. Britský spisovatel Salman Rushdie kdysi poznamenal, že kdyby chtěl urazit muslimy, nepopíše kvůli tomu několik set stran. To se dá udělat mnohem snazším způsobem.

Abychom se obraceli k autoritám, kterým s. Blaško rozumí, ocitujme, co napsal Karel Marx o Slovanech v roce 1848 v Neue Reinische Zeitung: „…nesmiřitelný boj, válku až do smrti proti Slovanům, těm zrádcům revoluce… je potřebné jejich vyhlazení, bezuzdný terorismus na ně – nikoli v zájmu Německa , ale v zájmu revoluce.“

Bedřich Engels zase psal: „Všeobecná válka rozdrtí slovanské spojenectví a zcela vyhladí tyto národy, že i jejich samotná jména budou zapomenuta… Vyhladí nejen reakční třídy a dynastie, ale zničí také tyto naprosto reakční rasy… a to bude skutečným krokem vpřed.“

A ještě sděluje: „Pro Evropu existuje pouze jediná alternativa. Buď asijský barbarismus z Moskvy exploduje kolem Evropy jako lavina, nebo musíme obnovit Polsko, postavit dvacet milionů hrdinů mezi nás a Asii a získat tak čas pro uskutečnění evropské sociální obrody.“

A pak že Marx s Engelsem neměli nějaké myšlenky, které jsou stále zajímavé. Pro kontext je třeba spravedlivě říci, že Marxovi lezli na nervy Poláci a carské Rusko, nebral to zřejmě přímo etnicky. Prostě se to tak historicky přihodilo, že režimy, které mu byly odporné, ležely na Východě. Z nějakého důvodu tam leží dodnes, zajímavé.

Komunisté během historie nějak opomenuli, že základní rozdělení ve společnosti má být přece třídní. Sami hlásali internacionalismus. Jak ale přišel Stalin s dost nemarxistickou myšlenkou, že je možné vybudovat socialismus v jedné zemi, zatímco Marx chtěl světovou revoluci, obrátili komunisté své zraky k Třetímu Římu – Moskvě a tam se inspirovali a tam směřovaly jejich poutě a odtamtud přicházely dogmata, fatwy a klatby a svatořečení.

Protože většinu v SSSR tvořili slovanští Rusové, vznikl pozoruhodný mýtus, jako by Duch dějin nějak posvětil Slovanstvo nést dál světlo Marxova učení a revoluce, asi jako si kdysi Bůh vyvolil národ izraelský. To sice není marxistické, což by bylo celkem jedno, ale hlavně není důvod si myslet, že by to tak mělo být. Proč? Jen proto, že se povedla jedna palácová revoluce v Petrohradě?

Letos v lednu nám literární historik a znalec ruské kultury Martin C. Putna odpovídal na otázku: „Je nějaký podstatný rozdíl mezi tím starým panslavismem a tím, co je dnešní panslavismus u nás?“

Odpověděl: „Řekl bych, že rozdíl je v tom, že lidé v barokní době nebo romantismu mohli snít o tom o tom, že je Rusko úžasné, protože ho nikdy neviděli, neboť bylo bezpečně daleko a neměli s ním žádnou osobní zkušenost. My jsme zažili 20. století, kdy se Slované mezi sebou vyvražďovali a podřezávali. Na Balkáně na sebe mohli Chorvaté a Srbové pokřikovat sprosté nadávky a rozuměli si a to slovanství tam neznamenalo vůbec nic. 20. století zažilo čtvrté dělení Polska, když si Hitler se Stalinem rozdělili Polsko vejpůl a další události, které nějaké představy o jednotě slovanských národů učinily naprostý konec. Že se ta myšlenka přesto objevuje, znamená asi to, že někteří lidé jsou nepoučitelní.“

Komunistům došly už dávno myšlenky, tak vytahují starou veteš. Dřív to byl samý vědecký světový názor a teď se propadají do příšeří mytologie. Staví se po bok různých „novopohanů“, co běhají po lesích a uctívají staré slovanské bohy. Nic proti tomu, když je to baví. Měli by být jen důslední. My se rádi budeme dívat na oblažující scény, ve kterých se soudruh Filip a soudružka Semelová oblečou do toho, co budou považovat za staré slovanské oblečky (mohou si něco spíchnout podle Muchovy Slovanské epopeje) a budou křepčit kolem ohňů. Ale ať to, u Peruna a Lenina, netahají do moderního světa a politiky.

Jako bychom toho bizáru měli už málo.