První velká návštěva v USA se uskutečnila nikoli ve Washingtonu, ale v provinčním místě státu obývaného zdánlivě především důchodci, miliardáři a kubánskými emigranty. Přijetí čínského hosta se nekonalo v žádné státní instituci, ale v soukromém domě amerického prezidenta. Takto se přijímají přátelé nebo obchodní partneři, na nichž vám záleží.

Čínský prezident, soudruh Si Ťing-pching přijel ve čtvrtek 6. dubna na Floridu s plnou parádou. V ulicích jej už čekala početná klaka placených i dobrovolných vítačů, která se tentokrát nestřetla s nespokojenými domorodci jako v Praze. Ne proto, že by Florida byla tak rozradostněna přítomností Nejvyššího Soudruha, ale proto, že symbolika jeho návštěvy a doprovodných okolností je pro tamější obyvatele podstatně odlišná od té naší. Soudruha Si také nejspíš ani nenapadlo srovnávat svou cestu do srdce Evropy s cestou do Karibiku, a českého prezidenta s tím americkým.

Pro Si Ťing-pchinga to byla cesta do málo probádaných vod Trumpových představ a plánů. V tomto směru nejsou Číňané obdařeni příliš bádavým naturelem – konec konců slavný admirál Čeng Che musel v 15. století nechat svých cest do zámoří a císařové raději rozšiřovali říši o sousední území na pevnině.

Čínský prezident byl uvítán jako rodinný host a už jen orientální procovsko-byzantský vkus amerického prezidenta musel Si Ťing-pchingovi a jeho doprovodu vyrazit dech. Americká prezidentská vnoučata recitující čínskou poezii a jasnými hlásky pějící čínské písně daleko přesáhla vše, čeho se čínský prezident kdy dočkal v Evropě. A to jsem zažil jednoho z minulých čínských prezidentů zpívat poému o jarním vánku po prezidentském obědě v jedné evropské zemi, kde mu mimořádně chutnalo.

Před večeří se prezident Trump sešel s těmi členy svého týmu, kteří mají na starosti bezpečnostní záležitosti a dal jim rozkaz (nebo aspoň souhlas) k útoku. Koncem večeře a po krátké informaci od ministra obrany sdělil svému čínskému hostu – ten snad měl v ruce sklenku s digestivem –, že americké střely právě začaly dopadat na syrské cíle.

Žádná diplomacie na světě nemá ráda překvapení, a ta čínská je v tomto směru jedna z nejkonzervativnějších. Čínského prezidenta je třeba obdivovat za stoický a kamenný výraz, s jakým přijal zprávu o útoku na syrskou leteckou základnu. Nic takového zcela jistě v podkladech k jednání a v „minutovníku“ návštěvy nebylo.

Na programu jednání při večeři i druhý den dopoledne a během pracovního oběda bylo mnoho, ale syrská záležitost všechno překryla a zastínila. Představuji si spěch a hektický „cvrkot“ v čínské delegaci mezi obdržením zprávy a prvním ranním úsměvem soudruha Si při snídani. Nebyla to pro čínské hosty snadná noc.

Páteční jednání byla zřejmě obecnější než čtvrteční večerní překvapení. Z obou stran byla hodnocena jako „upřímná“, „velice pozitivní“, slibující budoucí spolupráci a „rámec pro dialog“. Třeba tím byla míněna i politika vůči KLDR.

Podle slov obou prezidentů se podařilo „zúžit pole rozdílností“. Donald Trump se vyjádřil, že „jsme dosáhli úžasného pokroku v našem vztahu s Čínou“, což Si Ťing-pching doplnil podobně „obsažným“ tvrzením, že „jsme dosáhli hlubšího porozumění a vybudovali jsme vzájemnou důvěru, předběžný pracovní vztah a přátelství.“ Z toho se dá usuzovat, že prezident Si začíná chápat Trumpovu osobnost, ale že do budoucna nevylučuje nic, dokonce ani zánik nového nadějného přátelství.

Útok na syrskou základnu překryl všechna ostatní témata. Ne proto, že by oběma prezidentům tak strašně ležel na srdci osud syrské základny, ale proto, jaké souvislosti útok vytváří, jak dramaticky mění situaci v regionu a politické karty pro další hru daleko za oblastí Blízkého východu. Rusko se rázem dostalo do autu, Asad je „mrtvý muž“ a Strýček Sam je zpátky ve hře. Izrael byl ubezpečen, že není sám, což je pro něj důležité po nedávném střetu izraelských letadel se syrskými po náletu na konvoj Hizballáhu na syrském území.

Tragický chemický útok na civilisty v Chán Šejchún, ať už za ním stojí kdokoliv, byl přihrávkou na smeč americkému prezidentovi. Sice se tím nerozhodlo utkání, ba ani set, ale čínský host zažil na vlastní oči, co jsou dnes Američané ochotni udělat pro to, aby zachovali aspoň jakž takž přehledný řád v místech, na nichž mají zájem. Nevím, jestli by se americký nálet na základnu Šajrat uskutečnil v každém případě, ale tohle byla příležitost, kterou by bylo hříchem nevyužít k demonstrování kontrastu mezi dnešní odhodlanou administrativou a mdlými Spojenými státy za Baracka Obamy.

Pokud byl chemický útok spáchán syrskou armádou, byla odveta správná. Pokud byl spáchán někým jiným z jiných důvodů, posloužil Spojeným státům snad ještě lépe – jednou ranou znemožnil Asada, vynuloval úspěchy Rusů a vrátil do hry o Blízký východ USA. A ještě ukázal čínskému hostu, co by se také mohlo stát na ostrovech v Tichomoří nebo v Severní Koreji. Taková věc se nedá naaranžovat, ta se prostě musí přihodit. Jen je třeba být na něco takového připraven. Budiž to současně výzvou ostatním členům NATO – takhle, a ne slovy se brání civilizace.

Nejen prezident Si, ale také Evropané náhle zjistili, že v USA nesedí v prezidentském úřadě klaun a nevyzpytatelný chaot. Zpod blonďaté přehazovačky se vynořil prezident, který ví, co chce, a který nebude váhat použít adekvátní prostředky, aby toho dosáhl. Obklopen směsicí příbuzných a odborně vysoce kvalifikovaných profesionálů ukázal drápy v přítomnosti muže reprezentujícího jinou predátorskou mocnost. Mám pocit, že se všichni máme na co těšit. Neříkám to ani se strachem, ani s nadějí, ale kus nejistoty v tom je.