NÁZOR / Jaroslav Kojzar, bývalý předlistopadový komentátor Rudého práva, jehož texty se vyznačovaly nejen žlučovitou nenávistí k lidem, kteří měli socialistického ráje plné zuby, ale především správným stranickým viděním světa, o sobě zase dal vědět.
Tentokráte mu nevadí ani imperialistické rejdy či závadová mládež jako v době před rokem 1989. Ani Václav Havel a budování demokracie v Česku jako v době po roce 1989. Ba ani „žid Zelenskyj“ či válka na Ukrajině, kde nepokrytě fandil hádejte které straně? Tentokrát mu vadí česká justice, protože chce před soud postavit bývalého federálního ministra vnitra z let 1983–1988 Vratislava Vajnara. Spolu s ním byl původně obžalován i Lubomír Štrougal, ale ten letos v únoru zemřel.
„Jde o jeho činy ve funkci ministra vnitra, potažmo poradce předlistopadového prezidenta. Konečně má tak být naplněn sen prezidenta Havla, jímž slíbil západnímu tzv. demokratickému světu dovést do konce pět příkladných kauz, které by právně odhalily prý zrůdnost předlistopadového režimu,“ stěžuje si Kojzar, podle něhož nemůže být žádných pět kauz v právním státě naplněno.
A soudruh Kojzar pláče dál. Pláče hezky, ale na špatném hrobě, jak se říká. Pláče nad zemí, „kde se mohou měnit zákony, když se to hodí vládnoucí elitě“, nad zemí, „která na úkor svých obyvatel vzhledem k osobní animozitě mocných posílá výsledky snažení všech zcela zdarma jinam“, nad zemí „která své produkty – viz např. elektřinu – vyrábí levně, aby je podle pokynu zvenčí či odkudkoli prodala svým občanům draze“ atd. Je třeba pokračovat? ptá se Kojzar. Není. Jen se sluší tomuto etalonu komunistické novinařiny připomenout, že zákony, když se to hodilo vládnoucí elitě, proti vlastním lidem měnila právě jeho rodná komunistická strana. Třeba takový „pendrekový zákon“ z roku 1969 nebo zákon o ochranném dohledu (zdravíme profesorku Válkovou) a další. Stačí připomenout, kam zmizel v 50. letech uran a co za to tehdejší Československo kromě sovětských poradců dostalo. Nic, absolutně nic. A takový seznam by mohl být hodně dlouhý…
Ale vraťme se k Vajnarovi, jemuž je 92 let, což jej v očích Kojzara a mnoha dalších jaksi vyviňuje či zprošťuje. Ale proč? Je snad vysoký věk či stařecká senilita nebo Alzheimerova choroba důvodem k zapomenutí všeho špatného, čeho se člověk v minulosti dopustil? Ani náhodou. Všechny špatné činy mají být potrestány. Nikdo samozřejmě nechce, aby stařec nad hrobem šel do kriminálu, ale odsoudit a tím označit a pojmenovat zavrženíhodné chování je naprosto logickým a správným činem.
Nemusíme chodit tak daleko. Ještě loni v červnu uložil německý soud pětiletý trest muži ve věku 101 let, který jako dozorce napomáhal v koncentračním táboře Sachsenhausen k vraždám více než 3500 vězňů. A to od konce války uplynulo již více než 77 let. Takže chtít pojmenovat a odsoudit vinu komunistického ministra vnitra na smrti tří lidí na hranicích, protože ve své funkci neučinil nic, co by pohraničníkům zakázalo střílet po lidech, kteří chtěli v 80. letech jen odejít do svobodného světa, je naprosto legitimní.
„Může v opravdové demokracii jakýkoli orgán někoho soudit za to, že naplňuje zákony své země?“ ptá se sugestivně Kojzar a v duchu své oblíbené „rudoprávní“ rétoriky pokračuje zcela zmateným spojením Vajnarova stíhání s „bariérami postavenými na půdě patřící palestinské samosprávě“ a nutností stíhat „Bidenova ministra vnitřní bezpečnosti USA Alejandro Mayorkase, a to za mrtvé u zdi mezi USA a Mexikem“.
„Vůbec nejde o právo, ale o politiku a ukojení nenávisti. Idea práva a právního státu tak skomírá,“ píše roztřesenou rukou rudý komentátor.
Nepochopil, že právě pojmenování a veřejné odsouzení protiprávního jednání, byť k němu došlo kdykoliv v minulosti, je jedinou správnou cestou, jak se podobným excesům vyhnout v budoucnu a jak skutečně pevný právní stát vybudovat.
Na to ale Kojzar v Rudém právu školen nebyl.