Semprúna a Kunderu spojovalo mnohé – nejen komunistická konfese a umění románu. FOTO: wikipedie (koláž)
FOTO: wikipedie (koláž)
Před takřka deseti lety zemřel Jorge Semprún (1923–2011). Na jeho jméno lze narazit v českých souřadnicích různými cestami. V překladech vyšly jeho pozoruhodné romány Psaní nebo život, Velká cesta anebo i Bílá hora, přičemž v názvu posledně jmenovaného jde o známou lokalitu na okraji Prahy. V roce 1990 se Semprún objevil v Praze na opožděné premiéře filmu Doznání, k němuž o dvacet let dříve napsal scénář. V roce 2006 se zúčastnil jako host Festivalu spisovatelů Praha. V roce 2008 jsme na jeho osobu narazili jako na jednoho z „jedenáctky mezinárodně proslulých spisovatelů, která podpořila spisovatele Milana Kunderu, obviněného pražským týdeníkem z udání jednoho ze svých spoluobčanů komunistické policii“, jak se psalo ve francouzském deníku Le Monde.
Jeden z iniciátorů tohoto prohlášení (viz Revolver Revue č. 100) obhajuje jeho podobu, poselství a význam těžkou vahou těch osobností, které jej podepsaly, vždyť například takový Jorge Semprún musí vědět, co je to „nactiutrhačská kampaň“, protože prý něco podobného zažil ve Španělsku za generála Franka. Nezbývá než se zasmát tomu přirovnání: jako by pražský týdeník Respekt měl k dispozici aparát tajné policie, armádu, propagandu, cenzuru a další nástroje totalitní moci! Kdovíco pětaosmdesátiletého Jorge Semprúna napadalo, když bral do ruky pero, aby připojil svůj podpis? Signatáři zřejmě vycházeli z osobních sympatií ke Kunderově osobě nebo z obdivu k jeho literárnímu dílu spíš než z toho, co tehdy vycházelo najevo a co bylo zveřejněno o udání Miroslava Dvořáčka komunistické policii v roce 1950. Je však možné a snad i pravděpodobné, že u některých z nich hrála roli nějaká osobní zkušenost, tedy že do domnělé oběti, jíž se stal renomovaný spisovatel, vědomě či nevědomě projektovali své komplexy.
V případě Jorge Semprúna se takový soucit na základě vlastních frustrujících zkušeností opravdu nabízí, avšak nikoli kvůli někdejší perzekuci za Franka, nýbrž kvůli vážným podezřením a obviněním proti Semprúnovi opakovaně vzneseným, jež se týkají jednak jeho chování v koncentračním táboře Buchenwald, jednak jeho podpory stalinismu a dlouho do šedesátých let přetrvávající aktivní příslušnosti ke komunistickému hnutí. To druhé spojuje Semprúna s Kunderou explicitně a soudružsky červenou nití. A soudruzi si přece musejí pomáhat!
Afinita obou spisovatelů je však posilována ligaturou dalších nitek a souvislostí. Jorge Semprún bojoval s frankismem, pohyboval se též v ilegalitě, nicméně jako kovaný stalinista, vysoce postavený v aparátu španělské komunistické strany, potažmo v komunistickém hnutí řízeném Moskvou napomáhal rozmachu jiné diktatury, tzv. diktatury proletariátu. Se stranou se rozešel teprve v roce 1964 a posléze se přeorientoval na myšlenky eurokomunismu. Podobnou oportunní schopnost chytit nový vítr zaznamenáváme i u Milana Kundery, i on se coby komunista a mladý spisovatel podílel na zavádění stalinismu u nás, aby se později přeorientoval na mírnější levicovou ideologii. Dodejme, že podobně jako Semprún také Kundera z komunistické strany nevystoupil ze své vůle, byl vyloučen v roce 1970. Na ústrojnou konvergenci dvou slavných spisovatelů poukázala Eva Beránková v doslovu k Semprúnově Bílé hoře (1986; česky 2004): „Jestliže v padesátých letech zahánělo stíny minulosti těžkotonážní budovatelské nadšení, o třicet let později Evropané sázejí spíše na ‚kunderovskou nesnesitelnou lehkost bytí‘.“
Jorge Semprún a Milan Kundera se znali osobně, stýkali se v Paříži, Semprún Kunderu s oblibou četl, jak píše Anežka Charvátová u příležitosti Semprúnovy účasti na pražském festivalu. Oběma autorům je mimo jiné společné, že za svůj spisovatelský jazyk přijali francouzštinu (Semprúnovou rodnou řečí byla španělština), oba také dle svých textů vynikají bohatými zkušenostmi z erotických dobrodružství, velmi zajímavé by bylo podrobnější srovnání témat a důrazů, jimiž se vyznačují jejich romány. Našli bychom spřízněnost v jejich stylu, kupříkladu v nelineárnosti vyprávění, v určité anekdotičnosti a repetitivnosti traktovaných příhod, ale to hlavní, co oba autory spojuje, je problém paměti a vytěsňování.
Semprún je v knihách o koncentráku, ve Velké cestě (1963) či v Psaní nebo život (1994), přiznaně (auto)biografický, jen tu a tam si některé postavy vymýšlí, Kundera svou autobiografii tají a zároveň hádankovitě vtěluje do leckterých svých románů. U obou nabýváme neodbytného dojmu, že něco zamlčují a eskamotérsky skrývají, že kolem něčeho chodí jako kolem horké kaše.
Jorge Semprún toto vytěsňování na rozdíl od Kundery reflektuje, přičítá jej sujetu samotnému, zkušenosti, prožitku koncentračního tábora, tématu smrti, nesnadnosti a strachu pohroužit se do hrůz, které jej obklopovaly v Buchenwaldu a které opakovaně označuje zobecňujícím termínem „radikální zlo“, vypůjčeným od Kanta. Kundera fabuluje a nepříjemné zážitky z dob stalinismu včetně vlastní angažovanosti a vlastních selhání zapikolovává do svých postav. Jinak se Kundera autobiografii vyhýbá, ale vezmeme-li v potaz jeho jiná vyjádření, například rozhovory plné výmyslů z doby, když ještě rozhovory poskytoval, anebo naopak skoupé, zamlžující vyjádření, týkající se zatčení Miroslava Dvořáčka na studentské koleji v roce 1950, musíme konstatovat velkou snahu o autostylizaci a retuš vlastního životopisu.
Jorge Semprún se účastnil za války odboje, v září 1943 byl zatčen, vyslýchán, mučen a v lednu 1944 převezen do koncentračního tábora Buchenwald. Zde vykonával práci úředníka v administrativě lágru (Arbeitsstatistik). Je známo a zdokumentováno, že nacisté na komunisty v Buchenwaldu delegovali značnou část řízení tábora. Soudruzi si pomáhali, a tak také ten, kdo byl obdařen velkou mocí zastávaje funkci na oddělení pracovní statistiky, vyškrtával své kamarády komunisty ze seznamů vězňů určených na tvrdou práci mimo tábor, zatímco místo nich posílal do drsných pracovních a životních podmínek k nepřežití neznámé, „obyčejné“ vězně. Podivné je, že v Semprúnových knihách, které pojednávají o jeho koncentráčnické zkušenosti, najdeme pramálo informací o jeho vlastním působení ve zmíněném úřadu, o úloze komunistických vězňů v samosprávě lágru a o vězeňských funkcionářích, tzv. rudých kápech, spolupracujících s nacisty. Zejména toto vzbuzuje neodbytné podezření z kamufláže vlastního životopisu, obdobně jako u Kundery.
Venkoncem nás asi nepřekvapí, že ani u jednoho z obou spisovatelů nenajdeme prvky vysvětlení či dokonce nějaké lítosti. Zato mezi sebou jsou ti dávní soudruzi ve vysokém stáří solidární; až je to dojemné, jak jeden (Semprún) druhého (Kunderu) pohotově podpořil, ať už šlo o cokoli.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
