GLOSA / Když někdo dává nevyžádaná poučení či návody, říkáme tomu knížecí rady. Jak ale nazvat bláboly, které stále častěji zaznívají ze strany šéfky tuzemských komunistů Kateřiny Konečné? Po prezidentských volbách v Moldavsku, které nedopadly podle jejích představ, protože prokremelská figurka díky hlasům krajanů ze zahraničí prohrála, teď projevila obavy o naši demokracii.
„Opakuje se nám tady určitý vzorec: Rozhodující pro úspěch dosavadní hlavy státu byly hlasy ze zahraničí. V posledních několika volbách (bez ohledu na zemi) se začínají opakovat situace, kdy menšina žijící v zahraničí, v lepším případě vracející se domů aspoň na Vánoce, drží v šachu jako rukojmí lidi, kteří v dané zemi skutečně žijí a volí odlišně…takto pomalu umírá demokracie za tleskání přihlížejících „elit“, kterým to dočasně vyhovuje…“ popsala svůj strach o osud demokracie šéfka komunistů.
Ano, čtete správně, komunistka se bojí o demokracii! Otakar Březina se svým Svítáním na západě by měl být ve všech učebnicích literární teorie u hesla oxymóron, tedy spojení dvou navzájem se vylučujících slov, nahrazen rudou předsedkyní a jejím pláčem nad demokracií.
„Ono koneckonců, představitelé čtyřdemolice, to říkají zcela otevřeně, že budou spoléhat na korespondenční hlasy… Máme se na co těšit,“ vrtá se v tom dále komunistka Konečná. Dává tím jasně najevo, jak se bojí hlasů lidí, kteří ve světě získali přehled a kteří na rozdíl od jejích voličů věří více vlastnímu úsudku než předžvýkání z výšin stranického aparátu, či snad dokonce z Kremlu.
Je však přece jen zvláštní, že Konečná neprotestovala proti tomu, že z Ruska byly vypravovány do Moldavska autobusy, či dokonce letadla s „voliči“ promoskevského kandidáta. To bylo podle jejího ujetého myšlení naprosto v pořádku. Tito lidé nikoho v šachu nedrží, ti přece v dané zemi skutečně žijí.
Aby měla rudá Kačenka a její soukmenovci zase klid na práci, bylo by zřejmě nejlepší na hranicích natáhnout dráty, pustit do nich elektřinu a okolo rozestavit loajální fízly se samopaly, aby nikdo nemohl dovnitř, ale ani ven. Kdo se vydá do zahraničí třeba na studia nebo za pracovními zkušenostmi, měl by nadosmrti přijít o občanství. Pro jistotu by měli být i sledováni jeho příbuzní, kteří zůstali doma. To šlo přece bolševikům, jako je Konečná, vždycky perfektně. Možná by bylo vhodné jim vzít dokonce i volební právo, vždyť koho můžou taková imperialismem načichlá individua volit… Nebo ještě lépe, zrušit volby úplně.
Přesto mi v hlavě zní neobytná otázka. Považuje se soudružka Konečná za člověka, který „v dané zemi skutečně žije“, nebo s ohledem na fakt, že už od července 2014 je v Bruselu, tedy na dekadentním Západě, patří do skupiny, které se vlastně strašlivě bojí? Neměla by pro jistotu navštívit psychiatra?
Takže jediné, co svým vystoupením Konečná opětovně prokázala, je, že se komunisti v ničem nezměnili, i kdyby třeba tisíckrát přemalovali a přejmenovali svoji firmu. Spolu se Zdeňkem Štěpánkem v roli Mikuláše Dačického z Heslova si tak můžeme zopakovat dávné moudro: „Jisto je jen jedno, že pařez zůstane pařezem a vůl volem.“