Andrej Babiš tedy nyní vysoudil v Bratislavě u soudu, že byl jako agent StB evidován neoprávněně. O tomto rozsudku si můžeme myslet pouze to, že je po platný, ale to je asi tak všechno. Andrej Babiš s StB samozřejmě spolupracoval, to by za nimi tolikrát nechodil si s nimi povídat. Každý si může pod slovem spolupráce představit něco jiného. Také se můžeme zabývat poněkud metafyzickou záležitostí, jaká spolupráce je vlastně vědomá. Kromě toho tady zřejmě máme i spolupráci nevědomou. Co si myslet o člověku, který dlouhodobě spolupracuje s StB a neví o tom, můžeme ponechat na posouzení laskavého čtenáře.

Zdá se, že tolerance veřejnosti vůči agentství politiků se zvyšuje. Když v roce 1990 před prvními svobodnými volbami vypukla aféra předsedy lidové strany Josefa Bartončíka, byla to ještě senzace. Pak se objevilo ještě několik dalších jmen, ale postupem doby se zdá, že vášeň agenty odhalovat a ptát se po míře jejich spolupráce poněkud vychladla.
Jeden z dalších politiků, který si vysoudil, že nevěděl o své spolupráci s StB, je šéf KSČM Vojtěch Filip, který se stal dokonce místopředsedou Sněmovny a byl prezidentem Klausem pozván k setkání s vůdci politických stran do Lán. Tím jakoby se symbolicky již tenkrát uzavřela jedna epocha.

K čemu to je?

Má nějaký význam zabývat se čtvrtstoletí po pádu komunistického režimu tím, jestli někdo byl agentem Státní bezpečnosti?

Ten význam je přinejmenším dvojí. Ten první, jakkoliv to zní staromódně, je morální. Agentem se samozřejmě člověk mohl stát na základě nátlaku, byli ovšem takoví, kteří spolupracovali dlouho a rádi a činili tak proto, že z toho měli nějaké výhody. Tím vlastně zrazovali své spoluobčany, protože v době vlády režimu, který byl nezákonný, stáli proti občanům této země. Představa, že by takový člověk měl být jedním z „otců lidu“ a náhle sloužit národu, je absurdní.
Řadu lidí však morální otázky příliš nezajímají, protože jim přijdou nepraktické. Praktičtější je tedy ten druhý důvod, totiž vydíratelnost. Mnoho svazků na zajímavé osoby se ztratilo, buď byly skartovány, nebo, což nemůžeme vyloučit, je má nějaký estébák schované doma pod postelí a v případě potřeby je může použít k vydírání. Není tak vyloučeno, že některé svazky skončily v cizině, hádejte, kde asi.

Člověk, nad kterým stále visí hrozba, že se ukáže, jakým způsobem spolupracoval s totalitní mocí, potom bude muset poslouchat své bývalé pány, kteří jsou takto nad ním pány pořád. Protože řada lidí spolupracovala se Státní bezpečností jako relativně mladí lidé, potrvá zřejmě ještě dlouho, než zcela pomine nebezpečí, které od těchto lidí hrozí.

Jednu škodu už obrana agentů a podivné rozhodování soudů, které po čtvrtstoletí věří bývalým důstojníkům StB a nevěří jejich někdejším dokumentům, napáchaly. Lhostejnost společnosti vůči spolupracovníkům totalitní policie dosáhla vysoké míry, a to se nějakým způsobem jednou vrátí. Nemusí to být v rámci nové totality. Úplně stačí, když stát povedou lidé, kteří na to ani morálně, ani nijak jinak nemají.