Putinova zločinná válka proti Ukrajině je strašnou tragédií, která otřásla světem. Nová situace má ovšem jednu zvláštní a smutnou výhodu: všechno je tu najednou jasné. Na straně Vladimira Putina už nestojí takřka nikdo, kromě hrstky absurdních šílenců. Po chvályhodné omluvě Miloše Zemana je celá proruská pátá kolona najednou ticho. Už nečteme ty tuny ubohostí, jak to západní progresivisté přehánějí s odporem vůči ruskému režimu.
Parlamentní listy teď nešíří bludy o genialitě Vladimira Putina. Aeronet a Protiproud správci domén vypnuli a jenom nešťastný Tomio Okamura, který už léta působí jako loajální zaměstnanec Kremlu, trpí zdejší cenzurou a nesvobodou.
Mýtus o Putinovi jakožto obránci „starého dobrého světa“ se rozplynul. Rusko odsoudil i Václav Klaus. Ani skalní lokajové ruského fašismu, jako je třeba Jaroslav Foldyna či Vojtěch Filip, nemají odvahu veřejně schvalovat válečné zločiny. A ostravský bard Jaromír Nohavica ukřivděně omlouvá Putinovu medaili tím, že ji přeci dostal za písničky, a ne za válčení. Dobře totiž ví, že jeho bezcharakternost je obecně známou skutečností, kterou jeho nesporný talent nemůže zastřít.
Je to zvláštní ticho. Putin dokázal názorně vysvětlit celému světu, co je zač a jaký fanatický militarismus zavedl ve své zemi. Další koncert Alexandrovců u nás hned tak nebude. Zpěváky v uniformách by totiž mohla zatknout naše policie.
Bohužel ale není jasné, kolika lidem to došlo v Rusku. Kolik Rusů chápe, že bombardování ukrajinských měst je válečný zločin. Britský premiér Boris Johnson Rusům v neobyčejně silném projevu hodil záchranné lano, když jim v ruštině vzkázal: „Nevěřím tomu, že se to děje ve vašem jménu.“
Zároveň jim tím však připomněl jejich spoluzodpovědnost. Co třeba dělá moskevský patriarcha Kyrill? Kde začíná a končí jeho svatost? Co dělají ruští spisovatelé či vědci? Co dělají ruští občané? Kdy se postaví proti barbarství svého prezidenta a své armády? Stále čekáme.