HISTORIE / Dlouhý špalír vyčerpaných a hladových lidí se vleče krajinou. Ti, co už nemůžou dál, jsou stříleni do týla, jejich pohozená těla v příkopech lemují cestu postupu. „Hnali nás schválně přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni,“ vzpomíná Marie Andréová, jedna z pamětnic takzvaného hladového pochodu z Krnova.

V Krnově utichla druhá světová válka 6. května 1945 příjezdem vojsk Rudé armády. Skutečný klid a mír ale pro obyvatele města ještě nenastal. Stejně jako v dalších místech napříč zemí, i oni se museli vypořádat s tíživými životními podmínkami, nedostatkem jídla, závislostí na potravinových lístcích, poničenou infrastrukturou (vyhořelo hlavní nádraží a byly pobořeny skoro všechny mosty), otřesenou ekonomikou. Navíc v kraji sílilo napětí mezi Československem a Polskem kvůli vzájemným územním nárokům. 

Nejhůře se však ve dnech a týdnech bezprostředně po utichnutí válečné vřavy dařilo Krnovanům německé národnosti. Jak uvádí Alexandr Michl-Bernard, historik Městského muzea v Krnově: „Ti sklidili, mnozí zcela či do značné míry neoprávněně, bouři, kterou zasel německý nacistický režim a téměř sto let trvající česko-německé spory vyvěrající z moderního nacionalismu a vzájemně se křížících politických plánů, snoubících se s neochotou ke kompromisu na obou stranách.“ Tato krvavá bouře kolektivní viny zasáhla zejména německé ženy, děti, nemocné a starce.

V internačních táborech

V doposud převážně německém Krnově zřídila česká správa pro Němce čtyři internační tábory, z nichž nejhorší pověst obklopovala ten v bývalých kasárnách v Opavské ulici. „Jak to tam vypadalo? Byly tam někdejší ubikace vojenských jednotek, tam polehávali obyvatelé, které vyhnali z domovů. A úplně vepředu, hned vedle stráží, byly dva baráky oddělené ostnatým drátem a tam se potom odehrávalo bičování,“ vzpomínal Kurt Schmidt, tehdy šestnáctiletý chlapec, pro projekt Paměť národa. 

Tři tisíce krnovských Němců, převážně žen, dětí a starců, čekal však brzy ještě otřesnější zážitek. Pěšky, bez jídla a pití či možnosti odpočinku byli v těchto červnových dnech před 79 lety hnáni na více než sto kilometrů dlouhý pochod přes Jeseníky. 

Vybírali si ženy ke znásilnění

V zástupu německých obyvatel toho brzkého rána, 22. června, stála se svou matkou a sedmi sourozenci i tehdy osmiletá Maria Andréová. Její osmnáctiměsíční sestra ležela v kočárku, tříletá seděla v žebřiňáčku, zavazadla neměly žádné. Ve vzpomínkách líčí, jak lidé museli všechny cenné věci, zlato, šperky, vkladní knížky i snubní prsteny odevzdat pod pohrůžkou zastřelení.

První den byli nuceni ujít více než 37 kilometrů pěšky, aniž by si během pochodu mohli odpočinout, najíst se či napít. „Museli jsme se chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny,“ pokračuje. „Unavení, zcela vyčerpaní jsme večer dorazili do Vrbna. Ale ne všichni. Znovu a znovu jsme na této cestě slyšeli výstřely. Lidé, kteří tyto vražedné útrapy bez jídla a přestávky nemohli vydržet, byli zastřeleni.“

„Přenocovali jsme ve Vrbně v baráku nějakého prázdného lágru na holé betonové podlaze. Ale lidé byli tak zchvácení, že prostě padli a spali. Dostali jsme nějakou polévku, víc vody než obsahu a kousíček chleba.“ Druhý den zrána museli vyrazit na další pochod, hladu, zimě a únavě navzdory. Nelehkým terénem přes Videlské sedlo se mnozí lidé zbavovali všeho, co měli u sebe. Každý gram váhy se stával těžkou přítěží.

Měsíce v jedněch šatech

„Zvířata by měla podestláno slámou. My jsme spali ve stejných šatech, které jsme měli na sobě pak ještě dlouhé měsíce, protože vyhnáním mizérie neskončila,“ vzpomíná Maria na další noc na studené betonové podlaze jedné z hal v Jeseníku. Noci prý byly velmi chladné, navíc plné strachu a nevyřčených otázek, co s nimi bude.

Na hladový pochod si pamatuje i tehdy čtyřletý Günter Klemenz, velkou část pochodu absolvoval s matkou a mladším bratrem. „Šlo se pěšky. Pamatuju se na tu štěrkovou silnici. Maminka tlačila kočárek a tomu kočárku pořád upadávalo kolečko. To kolečko jsem sbíral, ona ho nasazovala zpátky, ale nedrželo. Tak ona potom celou cestu ten kočárek nadzdvihovala, aby kolečko nevypadávalo,“ vypráví.

V jednom z kočárků se vezla i teprve Helga Rügamerová, jedna z nejmladších účastnic pochodu. Sama si samozřejmě nemůže pamatovat z těch červnových dnů nic, avšak u ní doma se o nich živě mluvilo, a tak alespoň předkládá vzpomínky své rodiny. „Měli jsme sousedku, byla to paní přes osmdesát, už nemohla jít dál. Tak ji prostě v příkopu u silnice zastřelili,“ líčí. „Noci byly nejhorší – kvůli strachu ze znásilňování…“

Každý desátý do cíle nedošel

Dva dny hnaní Němci pobývali ve Starém Městě a 28. června konečně dorazili do Králík v okrese Ústí nad Orlicí. Ovšem ani zdaleka ne všichni. Odhaduje se, že více než stokilometrovou trasu nelehkým terénem nepřežil každý desátý z nich – z třech tisíců lidí asi tři stovky během cesty zemřely. Okolnosti hladového pochodu nikdy nebyly nikým vyšetřovány. 

„Opět jsme přišli do velké haly nějaké fabriky na vrtule. A zase jsme leželi na betonové podlaze. Jena žena zemřela před tou halou a její malé děti po ní a kolem ní lezly. Nechápaly, že je mrtvá, popisuje závěr pochodu Maria. „Toalety byly ucpané a fekálie tekly až dovnitř haly. Byl to strašný zápach. Zase jsme dostali pouze vodnatou polévku. Padli jsme na betonovou podlahu a brzy usnuli vyčerpáním.“

Po několika dnech museli nastoupit do otevřeného vagonu, který je odvezl do Teplic. „Jako toaleta sloužil nějaký kýbl. Každý si na něj musel sednout pře očima všech. Když byl plný, byl vyléván shora během jízdy. Mrtví byli také takto likvidováni. Když vlak někde zastavil, což se stalo zřídka, byli jsme dotazováni na mrtvé, aniž by někdo otevřel dveře. Ti, kteří byli mrtví, byli vyloženi vrchem,“ říká Maria.

Ani v Německu nebylo lépe

Pochod pak pokračoval až na saské hranice u Geisingu v Krušných horách. „Z Krnova nebyl propuštěn přes hranice a část osob byla po několikadenním putování znovu soustředěna ve střediscích nebo přidělena na práce,“ píše historik Tomáš Staněk ve své knize Odsun Němců z Československa 1945–1947.

Strádání však číhalo i za hranicemi. Maria Andréová bydlela několik měsíců u Drážďan, poté v Durynsku v barácích různých lágrů, s mnoha vyhnanci v jedné místnosti na špinavé slámě. „Denně jsme chodili od domu k domu žebrat, abychom neměli hlad. Někdy jsme dostali kousek chleba, někdy ne,“ popisuje hlad, který na poraženém německém území po válce panoval. „Nedostali jsme ani jednou to nejnutnější, natož to nutné. Tak jsme žili v té nejhorší chudobě příliš mnoho let v Německé demokratické republice. Patřila k tomu permanentní podvýživa.“

Divoký odsun, který doprovázelo násilí, vraždy a loupeže, probíhal především od května do září roku 1945. Organizovaně se začalo německé obyvatelstvo vyhánět na konci ledna následujícího roku na základě rozhodnutí Postupimské konference. Historikové odhadují, že celkem o svůj domov i majetky přišlo v letech 1945 a 1946 na našem území zhruba dva a čtvrt milionu lidí, asi 30 tisíc německých obyvatel poválečné násilí nepřežilo. V Krnově požádaly necelé dva tisíce Němců místní úřady, aby mohly zůstat, vyhověno bylo zhruba čtyřem stovkám z nich.

První Němec, kterému podám ruku

Od pádu železné opony se do Krnova někteří odsunutí Němci pravidelně dodnes vracejí. „Objevil se takový nápad, jestli bychom nemohli finančně vypomoct s převozem lavic z nacisty vypálené olomoucké synagogy, tedy těch lavic, které nebyly úplně shořelé, do Krnova,“ vypráví Kurt Schmidt.

„Vybrali jsme peníze a stalo se to. Každá židle tam má tabulku a na ní stojí jméno jednoho Žida, kterého nacisté zavraždili. A my jsme si mohli každý jednoho vybrat a za tu jeho židli jsme zaplatili. Potom do Krnova přijel vrchní rabín z Olomouce, přišel ke mně a řekl mi: ‚Vy jste první Němec, kterému podávám ruku. A to jsem se zařekl, že už nikdy v životě žádnému Němci ruku nepodám! Ale po tom, co jste udělali, je vám synagoga k dispozici.’“

Když spolek německých rodáků hledal místo pro připomínku obětí hladového pochodu, místní židovská obec jim skutečně vyšla vstříc. V roce 2017 tak byl slavnostně odhalen kamenný pomník právě na zahradě před místní synagogou. Tou, která v roce 1938 jako jedna z mála v českém pohraničí přestála Křišťálovou noc.