Pokud někdo bere demokracii vážně, musí být poměrně zděšen tím, jaké představitelé si lidé volí. A nejde jenom o pár procent voličů, jsou to desítky procent. Jako když mezi lidmi začne řádit infekce. Proč to tak je?
Důvěra v prezidenta Zemana dokonce nyní vyšplhala na 56 procent. Pozorovatel si musí říkat, co mu vlastně lidé věří? Soudně usvědčený lhář, alkoholik, který působí svým chováním jako agent cizích mocností, a to hned dvou najednou, arogantní a sprostý jedinec. Jak lidé mohou věřit Andreji Babišovi a jeho straně, když průměrně inteligentní člověk, který průměrně sleduje zpravodajství a nezahltí si hlavu propagandou Marka Prchala, musí vidět, že na oligarchovi a jeho straně něco nesedí? Oči mohla lidem otevřít přinejmenším celá fraška kolem takzvaných prázdnin Babišova syna na Krymu, trávených ve společnosti záhadného Protopopova. Ne, s nikým to nehnulo.
Jak asi smýšlí těch pět až sedm procent lidí, kteří by byli ještě dnes schopni volit komunisty? A co procenta pro Tomia Okamuru? A co, když se podíváme jen pár let do minulosti, dvě třetiny českých občanů, kteří se nechali zpracovat a odmítali postavení amerického radaru na našem území?
Jakákoli kritika úrovně smýšlení a informovanosti voličů se někdy odbývá známým ironickým výrokem dramatika Bertolta Brechta, který za povstání dělníků ve Východním Německu v roce 1953 řekl, že „když lid ztratil důvěru vlády“, bude pro vládu snazší „lid rozpustit a zvolit si jiný“. Na to se dá říci jenom to, ve skutečnosti už lid několikrát vyměněn byl.
Můžeme se podívat na čistky, které zemi probíhaly, když byla elita národa vražděna za nacistické okupace. Pak jsme se zbavili tří milionů sudetských Němců. V devastaci elity národa pokračovali komunisté, kteří její příslušníky zčásti popravili, zčásti uvěznili nebo vyhnali do emigrace. Byly to dvě velké emigrační vlny, po roce 1948 a po roce 1968. Všichni tito samostatní a aktivní lidé, kdyby zůstali v této zemi, by ovlivnili zdejší atmosféru, navíc by měli děti, které by vychovávali ve svém duchu. Jenže národu se pustilo několikrát žilou. Ke značné výměně národa tedy už došlo. Mezitím tady různí kolaboranti a politruci konali své dílo. Výsledkem je to, čemu se říká Homo sovieticus, zkratkou homosos.
Tento pojem zpopularizoval v jeho novém významu v 80. letech Alexandr Zinovjev sociolog a spisovatel. Jaké jsou rysy této bytosti? Řadí se k nim nezájem o výsledky své práce a nedostatek iniciativy. Nezájem o společné vlastnictví a drobné krádeže na pracovišti. Neznalost vnějšího světa způsobená zákazem svobodně cestovat do zahraničí a přísnou cenzurou informací v mediích. Vyžadovala se poslušnost a pasivní přijímání všeho, co se předložilo k věření a vykonání. Homo sovieticus, homosos, se vyhýbá osobní odpovědnosti. Protože žije ve světě neustálého nedostatku, vzniká závist. Nechce přijímat nová fakta, a když na ně narazí, zabuduje je do předem připraveného obrazu světa. Nezná historickou perspektivu a žije v přítomnosti. Potřebuje modlu, kterou by mohl uctívat, a nepřítele, na kterého by mohl svalit neúspěch a osobní neštěstí. Je na státu závislým pracovníkem. Odvykl si mít dlouhodobé plány a vytvářet účinné strategie (pokud nešlo o každodenní přežití).
To všechno je navíc považováno za „normální“.
V čisté podobě nic takového samozřejmě neexistuje, jako je tomu i všech „typů“. Jde o vlastnosti, které vznikají pod komunistickou nadvládou a lidé je v sobě mají do určité míry. Existují i jinde, známe třeba „masového člověka“, který může existovat i v demokracii a tržní ekonomice. V sovětském bloku je ale výrazná ta masovost výskytu. Pod tlakem moci také vždycky někteří lidé vzdorují. Jenže to se netýká většiny. Bombardování je prostě příliš plošné a obětí je hodně.
Polský filozof Jósef Tischner ovšem píše, že to, že někdo trpěl, ještě neznamená, že je bez viny. Není možné lidi nahlížet jako děti. Někteří nevzdorují ani tam, kde by mohli, podřizují se předem a i v maličkostech. Je třeba si uvědomit, že Homo sovieticus není komunista, on je klient komunismu. Tím se také vysvětluje, proč nakonec nechal homosos komunismus padnout. Už neuspokojoval žádné jeho potřeby.
Tahle infekce ovlivnila přechod k demokracii a tržní ekonomice. Lidé čekali spásu a uspokojení potřeb od nového -ismu a jsou nespokojeni, když ráj nepřichází podle jejich představ. I když se jim žije lépe, nepoznají to. Některým se navíc žije hůře, třeba příslušníkům dříve privilegovaných skupin, kteří přišli o skutečné nebo domnělé výsady. Jenže otevřená společnost není -ismus.
Proto je potřeba najít nové idoly a nové nepřátele. Idolem může být Václav Klaus („léčba Klausem“) i Antiklaus (Zeman a jeho „spálená země“). Uctívat lze národ a bojovat proti jeho nepřátelům, třeba uprchlickým hordám a různým zrádcům (vítači, eurohujeři, havloidi, merkelisté, drahošovci, sorošovci). Souvislý pohled na svět homosos nemá, jde mu o nekomplikovaný pohled na svět a uspokojování potřeb. Jenže svět je komplikovaný a o své potřeby se musí člověk starat primárně sám. To se ale neposlouchá dobře, takže oblibu získávají vůdci, kteří říkají, že všechno je naopak jednoduché a řešení snadná („prostě to zařídíme“). Osobní vztah k mesiáši umožňuje ignorovat všechna fakta, která se nehodí, stejně jako členům sekty není nápadné, že oni dřou na poli, a guru má limuzínu.
Za třicet let od roku 1989 tato mentalita nevymizela, protože společnost se navyklých vzorců nezbavuje lehce a přenáší se na část další generace. To ještě posiluje aktivita lidí, kteří jsou dnes padesátníci a šedesátníci a byli s bývalým režimem nějak spojeni. Jsou ještě dostatečně svěží, aby mohli působit v politice a ekonomice, a pokud vytvoří nějakou semknutou menšinu a jdou bezohledně za svými cíli, nenarážejí na velký odpor. Chyby a naivita oponentů jim jenom nahrávají.
Jak se z toho dostat? V podstatě to není složité, je to jenom namáhavé. Proti aktivitě se má postavit aktivita, proti lhaní fakta a při vší činnosti neztrácet nervy a mít na paměti, že všechno může trvat dlouho. A také vědět, že se nakonec můžeme spolehnout jen sami na sebe a nečekat velkou pomoc z venku. Mohli bychom být zklamáni, když nepřijde.
