Jak ukazuje historie, doma si konstruktér dokáže vyrobit ledacos, automobil, malé letadlo, ponorku, zbraně, i ten domov si lidé často i v moderní době postavili sami. Důvody mohou být různé. Něco je hobby a touha „to dokázat“, něco je dáno nedostatkem na trhu, který tak tvůrci suplují.
Několik článků v ruských médiích připomíná soukromé konstrukce automobilů v Sovětském svazu, které se objevily v předválečném období. Vlastnictví vozu bylo tehdy pro mnoho lidí nedostižným snem.
„Domácí automobily pocházející ze SSSR se staly ikonickou součástí naší historie. Kdy a jak se zrodilo hnutí samovýroby, ukazují příběhy prvních projektů tohoto typu. Výběr modelů služebních vozů byl také malý: například v segmentu osobních vozů mohly továrny nabídnout pouze GAZ-M-1 a ZIS-101,“ píše web Techinsider.ru.
V období před druhou světovou válkou se v SSSR zrodilo hnutí za samovýrobu automobilů. Úřady tvůrce podporovaly: psalo se o nich v novinách, které chválily pracujícího člověka, jenž nejen tvrdě pracoval ve svém hlavním zaměstnání, ale věnoval svůj volný čas i tvůrčí práci.
Nejstarší podomácku vyrobený automobil v SSSR, o němž se dochovaly informace z historie, sestrojili v roce 1930 dva inženýři Vědeckého automobilového a motorového institutu (VAMI): D. Karelskich a I. Petrov. Nesl jméno Karapet. Nosná karoserie ve tvaru trupu letadla nesla dvě osoby sedící v tandemu a motor o výkonu osm koní.
Autor článku Roma Nazarov píše, že slovo „Karapet“ znamená původně jméno pána duchů, který se v křesťanské éře proměnil ve světce. Tato bytost byla strážcem Arménů. Když nepřítel postupoval, díky jeho pomoci Arméni poráželi nepřátelská vojska; byl patronem umění a přinášel štěstí ve sportovních soutěžích. Po přijetí křesťanství ho Arméni ztotožňovali se svatým Janem Křtitelem. V době Sovětského svazu však šlo o zkratku tvořenou prvními písmeny jmen konstruktérů vozítka.
Pak je v historii tříletá mezera, po které se objevil další vůz vlastní výroby – OKTA („Experimentální konstrukce tříkolového automobilu“) novočerkaského inženýra E. Kirševského. Jeho tříkolka měla také dvě sedadla podle tandemového schématu a díky tomu byla lehká a kompaktní. Motor o výkonu čtyři nebo osm koní vozítko zrychloval až na 60 kilometrů za hodinu. Vůz měl údajně dobré terénní vlastnosti.
Název třetího samohybného stroje z roku 1936 – Michleon – je rovněž tvořen písmeny ze jména jeho tvůrce, inženýra Leonida Nikolajeviče Kujbyševa. Byl prvním modelem v SSSR s nezávislým zavěšením zadních kol a gumovým pružným prvkem vpředu. Motor o výkonu 12 koní z prvního sovětského vozu NAMI-1 jej zrychloval až na 80 kilometrů za hodinu, měl údajně dobré jízdní vlastnosti, průchodnost terénem a měkký chod. Konstruktér vůz používal tři roky, poté byl v roce 1939 mobilizován a využíván v městské vojenské komisi až do roku 1946.
V následujícím období se také mimo sériovou výrobu ve velkých podnicích objevovaly podobné konstrukce automobilů, ale často už šlo o výtvory vědeckých ústavů a továrních konstrukčních kanceláří. Konstruktéři často využívali části domácích a zahraničních automobilů a vytvářeli jejich více či méně upravené varianty.