„Nový sovětský člověk,“ napsal Lev Trockij v roce 1924 v pojednání Literatura a revoluce, „učinil svým cílem zvládnout své vlastní pocity, pozvednout své instinkty do výše vědomí, učinit je transparentními, rozšířit propojení své vůle až do skrytých zákoutí.“ Jak vidíme, je to jasná snaha utvářet myšlenky a emoce na materialistickém základě. Už žádné podezřelé duchovno, teď přijde na řadu věda! Mohli bychom tu použít už slavný výrok premiéra Černomyrdina „mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky“.
O sovětských pokusech ovládnout lidskou mysl napsal celou knihu Vladimir Velminskyj (* 1976), rodák ze sovětského Dušanbe, který působí v Německu a napsal řadu publikací o kulturní historii východní Evropy. Kniha se jmenuje „Homo sovieticus – Mozkové vlny, řízení mysli a telepatické osudy“.
Autor označuje toto snažení spíše za navázání na pověry více ve stylu Rasputina než Lenina. Byly to však vážně míněné vědecké pokusy, aspoň si to jejich autoři mysleli a podíleli se na tom kromě zvláštních lidí i skuteční vědci.
Pojem „homo sovieticus“, (nový) sovětský člověk, který se pak používal, pochází (ovšem v často užívaném ironickém významu) od Alexandra Zinovjeva (1922-2006), ruského logika a spisovatele, který kvůli kritice sovětského režimu musel v roce 1978 odejít do exilu. Označoval průměrného konformního občana SSSR.
Při snaze ovládnout netradičními metodami lidskou mysl nešlo samozřejmě jen o nějaké duchovní experimenty. Ovládat mysl člověka by bylo výhodné z hlediska pracovního procesu.
Vědecké řízení práce pak bylo jen předehrou dalších pokusů jak řídit a kontrolovat myšlenky. Stejně jako by se mohlo povést zdokonalovat lidské jednání, tak by se totéž mohlo povést s jeho myšlenkami. Sovětští vědci byli přesvědčeni, že by se to mohlo povést.
Vycházeli z toho, že že myšlenky lze sledovat a řídit právě tak, jako mohou být detekovány a přenášeny rádiové vlny. Tato ideaa se objevila nejprve při zkoumání zvířat. Tady se vyznamenal muž pocházející ze staré šlechtické rodiny a nedostudovaný gmnazista a krotitel zvěře Vladimír Durov (1863 – 1934), který se proslavil jako cirkusový klaun. Byl první, kdo úspěšně testoval telepatii na zvířatech. (Používal ale také metodu podmíněných reflexů podle I. P. Pavlova.)
V roce 1919 se o tuto problematiku zajímal neurolog a psychiatr Vladimir Michajlovič Bechtěrev (1857 – 1927). Na konferenci, pořádané Institutem výzkumu mozku s tématem „Duševní vliv na chování zvířat“ představil Durovův kontroverzní výzkum svým kolegům a následně provedl podobné pokusy na lidech. Jejich výsledky, které nikdy nebyly znova ověřeny, přesvědčily Bechtěreva o tom, že „duševní vliv jednoho jednotlivce na druhého na dálku je možný pomocí nějakého druhu živé hmoty… nejpravděpodobněji díky hertzovým vlnám“.
Bechtěrev, jinak seriozní vědec, po kterém byla pojmenována Bechtěrevova nemoc, měl zvláštní konec. Po rozhovoru se Stalinem označil jeho nemoc jako paranoiu, což se mocnému pacientovi nelíbilo. Brzo potom Bechtěrev za nejasných okolností zemřel. Jeho syn pak byl zavražděn za Stalinových čistek.
Bechtěrevova „vlnová teorie“ byla dále rozvinuta dalším badatelem, Bernardem Kažinským, který tvrdil, že „přenos duševních informací na dálku je to samé, jako u běžné radiové komunikace“. V roce 1923 přišel s koncepcí „mozkového rozhlasu“, který měl vysílat mozkové impulsy a přeměňovat je v signály přenášené na dálku. O této ideji přednášel v Evropě a Severní Americe. Jeho projekt získal podporu sovětských úřadů.
V roce 1924 provedl Kažinský v Moskvě první testy. Pomocí nízkofrekvenčních rádiových vln chtěl ovlivnit psy, aby si vybrali určitou knihu a donesli ji vědcům ve vedlejší místnosti. Experiment byl prý úspěšný, ale později už psi odmítali poslouchat příkazy. Tajné služby se o tyto experimenty údajně zajímaly, ale nakonec vše bylo zastaveno kvůli velkým nákladům a nedostatečným výsledkům.
Uplatnění tyto myšlenky nakonec nalezly v literatuře. Ve sci-fi románu Pán světa autora Alexandra Romanoviče Běljajeva z roku 1929 nalezneme tyto myšlenky z teorie a praxe z výzkumu telepatie. V knize vystupuje Ludwig Stirner, frustrovaný a neúspěšný vědec, který zneužívá své vynálezy, aby ovládal mysl ostatních.
Někteří z těchto experimentátorů skončili špatně. Jeden z nich, avantgardní básník a revolucionář Alexej Gastev (1882 – 1939), začal také jako idealista věřící v „konstrukci“ nebo „kalibraci“ „nového člověka“. Experimentoval s metodami zdokonalení mechanické práce, které by pracovníka proměnily v „lidského robota“, což považoval za zlepšení, protože strojů si vážil.
Gastev vynalezl a patentoval si zařízení, které by údajně způsobilo, že pracovník „by byl kalibrován tak, aby fungoval jako součást organického systému bez vnějšího zásahu“. Jeho vášeň pro tehdejší kybernetiku a počítačové technologie měla osudové následky. Kybernetika byla komunistickými pohlaváry vyhlášena za pseudovědu a on sám byl v roce 1938 zatčen za „kontrarevoluční teroristické aktivity“ a v roce 1939 popraven.
Po éře rozhlasu, která znamenala nové možnosti ovládání lidské mysli, přišla ještě slibnější epocha televize. Sovětská vláda kladla velké naděje v šíření telepatické propagandy pomocí televize. „Zpravodajství a propaganda se běžně vysílaly od roku 1931,“ poznamenává Velminský, ačkoliv „sovětský průmysl v té době dosud nevyrobil jediný televizní přijímač.“ Jedinými přijímači byly ty, které si postavili amatérští fanoušci podle plánů volně dostupných obyvatelstvu.
S televizní kontrolou mysli se muselo počkat několik desetiletí. Došlo k tomu vlastně až ve chvíli, kdy bylo měsíc před pádem Berlínské zdi. Dne 8. října 1989 na Prvním kanálu v 20. 30 vystoupila zvláštní postava, která pronášela: „Uvolněte se, nechte své myšlenky volně plynout“. Tím mužem na obrazovce byl terapeut ukrajinského původu Anatolij Michailovič Kašpirovskij (* 1939). Již předtím poskytl své psychoterapeutické služby vzpěračskému národnímu týmu na olympijských hrách v Soulu v roce 1988. Zřejmě to zafungovalo, protože tým si přivezl šest zlatých medailí.
Tentokrát však nešlo o medaile a vzpírání, ale Kašpirovskij chtěl pomoci „uklidnit zemi zasaženou turbulencemi a uzdravovat politický organismus tím, že nastaví mysl diváků na nové státní cíle“. Kdyby náhodou Gorbačovovy reformy selhaly, mohl by pomocí televizního ovládání mysli zachránit situaci.
Historie se záhy vydala svou vlastní cestou, ale sovětská televize ještě pokračovala ve vysílání těchto půlhodinových seancí. Odvysílalo se několik těchto pořadů. Kašpirovskij pronášel věty jako: „Můžete chvíli nechat oči otevřené. Podívejte se na své okolí. Nesmí tam být žádné špičaté předměty a žádný oheň. Vaše držení těla by mělo být stabilní. Pokud je někdo vážně nemocný – například trpí epilepsií – prosím neúčastněte se našeho sezení, televizi jednoduše vypněte.“ Divácí měl být na dálku nabíjeni energií.
Kašpirovského seance znamenaly neslavný konec celých desetiletí sovětských telepatických experimentů sponzorovaných státem. Pokud režim ovládal myšlení lidí, což se nikdy úplně nepovedlo, nebylo to za pomoci telepatie.
Povědomí o těchto vystoupeních ale zřejmě zůstalo. Kašpirovský vyzýval diváky, aby před obrazovku postavili sklenici s vodou, že ji bude nabíjet energií. Pokud jde o energetickou vodu dobíjenou z televize, žertují o tom dnes Rusové v souvislosti s Putinovými výročními vystoupeními. Jindy dobíjel terapeut aktuální vydáni novin a Rusové netušili, co s nimi pak mají dělat. Mají je sníst? Nebo pověsit na stěnu a zírat na ně?
Jako rozptýlení to v oné poněkud těžké době možná nebylo úplně špatné. Třeba se ty časy ještě vrátí.
