Vladimir Putin a Donald Trump FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
KOMENTÁŘ / Ruský prezident v mnohém oslovuje americké evangelikály. Je Putin „spasitel světa“? Co je příčinou této nepochopitelné symbiózy? Náklonnost některých evangelikálů k „pravoslavnému“ Putinovi je o to podivnější, že se jedná o vzájemně nejvzdálenější proudy křesťanské tradice. Pro evangelikály, kteří zdůrazňují osobní konverzi ke Kristu a pokládají za důležitou evangelizaci, bylo pravoslaví vždy něčím cizím, třeba v úctě k ikonám. A naopak pravoslavní nepovažují evangelikály ani za křesťany.
Zásadní událostí pro takto příkré hodnocení byl rozkol mezi západní a východní církví v roce 1054. Římské katolíky začali pravoslavní oficiálně brát na zřetel až od šedesátých let minulého století během Druhého vatikánského koncilu. V roce 1964 se papež Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athenagoras I. sešli v Jeruzalémě a následujícího roku v Istanbulu zrušili vzájemnou exkomunikaci mezi katolickou a pravoslavnou církví.
S tradičními luterskými a kalvinistickými protestanty pravoslavní spolupracovali v rámci Světové rady církví, která vznikla už v roce 1948. Její součástí sice byly i některé evangelikální církve, řada z nich se ale k této organizaci stavěla kriticky. Přestože již dříve mezi evangelikály a pravoslavnými probíhaly neoficiální kontakty, například v první polovině 20. století v rámci organizace akademické YMCA, oficiální rozhovory mezi nimi začaly až ve Spojených státech v roce 1990.
Kritika jako cesta ke spolupráci
Zlom přinesl rok 1991. Tehdy proběhlo setkání Světové rady církví v australském městě Canberra. Evangelikálové spolu s pravoslavnými totiž vystoupili s podobnými výhradami vůči jihokorejské profesorce teologie Chuang Hyun Kyung. Ta si na toto shromáždění připravila prezentaci s tématem Přijď, Duchu svatý – obnov celé stvoření, které bylo hlavním mottem celého jednání. Ducha svatého křesťané považují za třetí osobu Trojice, jejíž součástí jsou též Bůh Otec a Ježíš Kristus, jeho Syn. Kyung ale Ducha svatého představila netradičně, což evangelikálům i pravoslavným vadilo. Ve společném protestu zjistili, že si mají přes mnohé odlišnosti co říci.
Někteří pravoslavní teologové označili vystoupení korejské teoložky za heretickou trinitární modlitbu. Kyung totiž srovnávala božstva korejských vesnic s Duchem svatým, což vnímali jako zradu na pravém chápání Trojice. Zároveň její promluvu označili jako pokušení, jež může křesťany odvádět od správné víry. Zastánci korejské teoložky se naopak rekrutovali z některých klasických protestantských církví, ať už ze západních luterských nebo kalvínských či mnohých církví ze zemí Třetího světa.
Vystoupení korejské teoložky hájili, protože pracovali na tom, aby se křesťanská víra otevřela novým směrem. Domnívali se, že by křesťanská teologie měla vycházet ze zkušenosti člověka. Ta se stala výchozím bodem tzv. „nové teologie“, kterou mimo jiné utvářeli protagonisté tzv. teologie osvobození v Latinské Americe, asijští, afroameričtí a afričtí černí teologové. Významný podíl na „nové teologii“ měly také feministické teoložky.
Reakce na vystoupení Kyung přiměla různé křesťany, aby se zabývali vztahem mezi evangeliem a kulturou. Snahou korejské teoložky bylo ukázat, jakým způsobem se Bůh může vtělit do lidské podoby. Dle Kyung se na tomto procesu podílejí i duchové, kteří nejsou součástí křesťanské tradice. Evangelikálové i pravoslavní proto upozorňovali, že v modlitbě korejské profesorky došlo k podřízení evangelia kultuře. Připomněli, že kultura může též ohrožovat křesťanské poselství, a proto přišli s myšlenkou její regulace.
V následujících letech to vedlo některé z těchto křesťanů k negativnímu postoji ke kulturním otázkám. Za ně pokládají například sekularismus, ekologickou ideologii a woke kulturu, jejímž cílem je upozornit na porušování práv různých menšin a utiskovaných skupin. Ekologie, stejně jako rasové a sexuální otázky, se staly součástí „nové teologie“. Uvedené střety jsou dnes známé jako tzv. „kulturní války“. Ačkoli lze boj některých evangelikálů a pravoslavných vnímat jako oprávněný, přivedl je postupně do náruče Putinova Ruska.
Spása přichází z Ruska
S touto myšlenkou přišel známý ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, když pokládal pravoslavné Rusko a Vladimira Putina za hráz proti nebezpečí, které mu ztělesňoval zkažený Západ. Opíral se o zkušenost emigranta, neboť žil dlouhá léta ve Spojených státech. V této zemi žil svobodně, přesto se z něj již v sedmdesátých letech minulého století stal zarytý kritik Západu. Dnes se k Solženicynovu vnímání Ruska přidávají i někteří evangelikálové, kteří prošli podobným vývojem. Stejně jako Solženicyn ve svých knihách kritizoval stalinskou tyranii a Sovětský svaz, také evangelikálové jej pokládali za „říši zla“.
V současnosti ale někteří z nich podle anglikánského australského duchovního Michaela Birda pokládají pravoslavné Rusko a Putina za někoho, kdo chrání etnicky homogenní křesťanskou společnost. Autor, který se hlásí k evangelikalismu, ve svém rok starém článku s názvem Je nepřítel jejich nepřítele skutečně jejich přítelem? Proč je uctívání Vladimíra Putina americkými evangelikály tak nebezpečné? upozorňuje na rizika sbližování mezi evangelikály a pravoslavnými.
Ti na ruském prezidentovi oceňují boj proti sekularismu, multikulturalismu a proimigrační politice, čímž brání dle evangelikálů islamismu. Mnozí z nich ale asi nevědí, že to byl právě moskevský patriarcha Kirill, který před několika lety naopak islám ocenil. Podle něj stojí na jedné lodi s pravoslavnými, protože bojuje stejně jako oni proti bezbožnému Západu. A naproti tomu mnohé evangelikální církve, které se západní podporou misijně působí v Rusku, jsou Putinem tvrdě pronásledovány.
I když jsou ruští evangelikálové oběti represí Putinova režimu, nijak to nebrání jejich americkým souvěrcům, aby jej obdivovali. Jak Bird uvádí, Putina chválí za snahu ohýbat dějiny a vnucovat ostatním svoji vůli. Sympatické je pro ně i jeho zúčtování s opozicí, vzepření se západnímu osvícenství a prosazování ruských tradic, stejně jako odpor vůči Západu.
I když jsou dle Birda evangelikálům značně vzdálené pravoslavné ikony a liturgie, uchvacuje je myšlenka carského Ruska a budování národa na „pravoslaví, autokracii a národnosti“. Ta se dle autora nápadně podobá sloganu „Bůh, Trump a MAGA“ (zkratka pro heslo Udělejme Ameriku znovu velkou – Make America Great Again). Putin může být dle Birda někým, kdo v praxi uskutečňuje důrazy MAGA. „Obnovuje“ totiž Boha a zemi, aby se mohl podílet na správném výkladu dějin a ustanovené hegemonii, která pochází od Boha.
Otázkou dle autora je, proč řada amerických evangelikálů přehlíží brutalitu a nezákonné autoritářství a dávají přednost Putinovým zákazům moskevských „pochodů hrdosti“ (průvody LGBTQ). Dle odpovědí, které Bird od svých bratří v Kristu získal, se dozvěděl, že jsou pro ně důležití společní nepřátelé. Jsou jimi sekularizovaná Evropská unie a progresivisté, k nimž počítají předešlého amerického prezidenta Joea Bidena.
Evangelikálové Putina považují za „silného člověka“, jenž udržuje Rusko ruským. Mnozí tito křesťané si přejí, aby se totéž dělo také v Americe. Dle Birda ale nepodporují násilí a útlak disidentů. Nedochází jim však, že pro dosažení „ruského Ruska“ musí Putin kritiky režimu umlčovat. Společně s moskevským patriarchou Kirillem se domnívají, že západní způsob demokracie založený na pluralitě ohrožuje ruskou a pravoslavnou jednotu.
Přinesla válka změnu?
Mezi těmi, kdo nalezl v ruském vůdci zalíbení, je známý a vlivný evangelikál Franklin Graham, který pokračuje v práci známějšího otce Billyho Grahama. Ten byl duchovním rádcem mnoha amerických prezidentů. V době studené války jezdil do zemí za železnou oponou, kde pořádal evangelizační shromáždění. I když Billy Graham kázal proti komunismu a hovořil o něm jako o hrozbě pro Ameriku, náboženskou nesvobodu v zemích východního bloku nijak nekritizoval.
Setkával se totiž se zástupci tamějších vlád a církevními představiteli, kteří kolaborovali s komunistickými režimy. Nikdy by ale nezašel tak daleko jako jeho syn Franklin. Ten v roce 2015, rok po anexi ukrajinského Krymu, navštívil v Moskvě Putina a Kirilla. Ruskému tisku následně řekl, že by miliony Američanů přivítaly, kdyby ruský prezident kandidoval na prezidenta Spojených států. A Putina pochválil, že se snaží chránit děti před „homosexuální propagandou“.
Změnil Franklin Graham svůj postoj k ruskému prezidentovi po válečném napadení Ukrajiny Ruskem? V únoru 2022, ještě před samotnou invazí, vyzval ve svém tweetu evangelikální věřící, že se mají modlit, „aby Bůh mohl působit v Putinově srdci, aby byla válka za každou cenu zastavena“. Vůči Grahamovi se spustila značná kritika, protože věřící téměř nežádal, aby se modlili za tehdejšího amerického prezidenta Joea Bidena, a k prosbám za Ukrajinu už nevyzýval vůbec. V den začátku války napsal další tweet: „Dnes ráno nás probudila zpráva, že Rusko zahájilo vojenskou kampaň proti Ukrajině. Modlete se za lid Ukrajiny a za to, aby tento konflikt rychle skončil.“
I když tentokrát apeloval, aby se lidé modlili za Ukrajinu, stejně jako v předchozím tweetu nijak neodsoudil Putina. Přesto Graham na rozdíl od jiných evangelikálů podpořil Ukrajinu v rámci své nadace „Samaritánský fond“ (Samaritan Purse). Její název je odvozený z biblického novozákonního příběhu, a to konkrétně z podobenství o milosrdném Samaritánovi. Graham kromě odmítnutí války vyslal v rámci nadace několik týmů, aby pomáhaly na tamních klinikách a rozvážely pomoc.
Americký evangelikál a evangelista ale působí také jako duchovní poradce Donalda Trumpa. Den poté, co došlo k veřejné hádce mezi americkým prezidentem a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, Graham na sociální síť napsal: „Včerejší setkání neskončilo dobře a mezi prezidentem Trumpem a ukrajinským prezidentem Zelenským bylo napětí. Pokrok, ve který jsme všichni doufali, je znovu zpožděn. Modleme se za lidi na Ukrajině, aby mohl nastat konec této strašné války.“ Tato slova naznačují, že mu nevadil Trumpův a Vancův nátlak na Zelenského, který způsobil největší radost Putinovi.
Zdá se, že naléhání bylo úspěšné, neboť ukrajinský prezident po jednání v saudskoarabském Rijádu přistoupil 13. března 2025 na třicetidenní příměří. Už 14. března hovořil ukrajinský prezident s Grahamem, který od něho žádal, aby v tomto kritickém čase ustanovil národní den modlitby. Dále mu sdělil, jak se dle jeho mínění církev Kristova staví k současné situaci: „Povzbudil bych nejen lidi na Ukrajině, ale také lidi v Rusku a po celém světě, neboť církev Ježíše Krista setrvává ve společné modlitbě za mír.“
I když Graham neupřesňuje, jak by se mělo míru dosáhnout, přesto získal překvapivé uznání od Zelenského. Ukrajinský prezident totiž poděkoval známému evangelistovi „za jeho podporu Ukrajině a jejímu lidu, humanitární příspěvky a důležité rady“. K těmto aktivitám docházelo po celou dobu tříletého konfliktu. Dále Zelenskyj dodal, že Ukrajinci „oceňují hlas Franklina Grahama a že se mohou spolehnout na jeho pomoc. Děkujeme za vaše modlitby za Ukrajinu a za mír.“
V zajetí ruských narativů
Narušila tedy válka na Ukrajině blízkost mezi evangelikály a pravoslavnými? Ze současných vyjádření Grahama lze vyvodit, že mu možná došlo, jaký Putin skutečně je. Na straně druhé ale tento evangelikální lídr slouží Trumpovi a uskutečňuje jeho politiku. A Zelenského poděkování je možná podobného rázu jako ta vůči americkému prezidentovi, kdy se u obou Američanů snaží získat přízeň. Je totiž zřejmé, že ve Spojených státech probíhá boj proti LGBTQ minoritě, přičemž v této otázce hledal Graham inspiraci u Putina. A nezdá se, že by současná americká administrativa podporovaná mnohými evangelikály chtěla na tomto zápase něco měnit.
Grahamovi nevadí, že americký prezident opakuje některé ruské narativy. Jestli válka na Ukrajině otřese důvěrou některých evangelikálů k Putinovi, se ukáže pravděpodobně až poté, zda pohled na ruského prezidenta změní také Trump. A jestli na něj začne nahlížet jinak, není vůbec jasné. Část evangelikálů tak možná zůstane v zajetí Východu déle, než by si přála.
