Spojené státy americké nedávno prohlásily, že plánují odstoupit od dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). Ta byla podepsána na samé sklonku studené války a její význam byl praktický i symbolický. Z praktického hlediska šlo o odstranění nosičů jaderných zbraní, které díky krátké době, za kterou mohly zasáhnout své cíle, představovaly největší riziko eskalace a chybného použití v případě mezinárodních krizí. Zatímco mezikontinetální balistické rakety letí k cíli řádově desítky minut, u raket krátkého a středního doletu může jít o pouhé minuty. Jakýkoliv již spuštěný útok by bylo téměř nemožné zastavit.
Symbolická hodnota pak byla v tom, že obě země souhlasily s inspekčním režimem, který měl zničení raket v jejich arsenálech ověřit. Byl to výraz vzájemné důvěry a schopnosti spolupracovat. Jakékoliv smlouvy omezující zbrojení mají proto hodnotu, byť jejich reálný dopad nemusí být velký. Po hrozivé zkušenosti karibské krize USA a SSSR podepsaly dohodu o částečném zákazu zkoušek jaderných zbraní, kterou před tím dlouze a bezúspěšně vyjednávaly. Technologie už v té době pokročily natolik, že atmosférické testy, které dohoda zapovídala, už vlastně z praktického hlediska ani jedna strana nepotřebovala, ale přesto byl její podpis významným milníkem ve snižování napětí mezi oběma supervelmocemi.
Nyní má tedy dojít k vypovězení INF, což by tedy značilo, že nedůvěra je zpátky. Konec dohody by ale byl spíše oficiálním stvrzením vzrůstající nedůvěry mezi USA a Ruskem, než její příčinou. USA a NATO už delší dobu Rusko obviňují z toho, že dohodu porušuje. Porušením má být vývoj a nasazení rakety s označením 9M729 SSC-X-8. Rusko pak zase za porušení dohody považuje nasazení odpalovacích zařízení MK 41 VLS na pozemní základně v Rumunsku, která je součástí amerického protiraketového štítu. INF totiž neomezuje rakety a odpalovací zařízení používaná na ponorkách a lodích, ale ty pozemní. Rusko argumentuje, že MK 41 VLS lze použít na odpalování raket smlouvou zakázaných a tudíž se o porušení smlouvy jedná také.
Důvěru mezi oběma zeměmi navíc dlouhodobě narušuje mnoho nevyřešených a z krátkodobého hlediska i nevyřešitelných problémů. Navzdory summitu prezidentů obou velmocí a optimistickému chvástání toho amerického, že došlo k obratu ve vzájemných vztazích, jsou totiž vztahy napjaté i nadále. Trumpova administrativa postupuje vůči Rusku vzhledem k rétorice svého šéfa překvapivě tvrdě a konzistentně. Rozhodla se dodat Ukrajině smrtící zbraně (především protitankové), uvalila na Rusko další sankce kvůli kauze Skripal a i přes omezené možnosti se snaží alespoň ostentativně vynucovat Obamou stanovenou a následně ignorovanou červenou linii a trestat použití chemických zbraní v Sýrii.
Dobré vztahy mezi USA a Ruskem by jistě byly žádoucí, je ale otázka, co jsme ochotni jim obětovat a kde ustoupit. Trump a mnozí další nemají pravdu, když tvrdí, že za jejich zhoršením stojí Obamova administrativa. Naopak, i po invazi do Gruzie v roce 2008 byl bývalý prezident ochoten uvolnění vztahů leccos obětovat a vlastně se chovat, jako kdyby nikdy nedošlo například k obsazení města Gori, které leží mimo separatistické regiony, jejichž ochranou Rusko svou vojenskou akci proti Gruzii ospravedlňovalo. Také to byla jeho administrativa, která Ukrajincům radila, aby na Krymu nezavdali příčinu k vypuknutí bojů, tedy jim v podstatě doporučila se vzdát. Obama se zdráhal dodat Ukrajině zbraně, přestože mu to Kongres zákonem umožnil.
Nedůvěra mezi oběma zeměmi nesporně roste. Putinovo Rusko ale nelze donekonečna usmiřovat vstřícnými kroky, na které se nedočkáme odpovídající reakce. Vypovězení INF je dokladem toho, v jak moc porušené vztahy Rusko a USA mají. Ty se ale nespraví jenom proto, že smlouva bude dále platit. Tento akt není vstupem do nového nebezpečnějšího mezinárodního uspořádání, ale potvrzením, že v něm již žijeme. Měli bychom si to uvědomit.
