Jiří Kobza (SPD) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / „Němci nám dluží biliony korun za nesplacené válečné reparace. Řekněme si o ně!“ sdělil poslanec SPD Jiří Kobza na Facebooku. Přidal zároveň video ze sněmovny, kde vysvětluje, jak to s těmi reparacemi útvar Tomia Okamury myslí. Vize, jak se budeme koupat v penězích, které nám zlí Němci zaplatí, nepochybně pár lidí nadchne. Kobzův plán můžeme považovat za ještě důležitější než případný projekt přistání Čecha na Měsíci. Nicméně obojí má šanci na úspěch stejnou, byť český lunární program by byl realističtější.
Kobza nejdříve vyjmenoval, jak polská vláda (dnes již nevládnoucí PiS) všechno pečlivě zkoumala, a že bychom to měli udělat také.
„My v SPD se jednoznačně domníváme, že otázka německých válečných reparací vůči následnickým státům tehdejšího Československa není rozhodně uzavřená. Vše je řádně právně podloženo Postupimskou dohodou a pařížskou reparační smlouvou. Němci nám dluží biliony korun, které v 50. letech minulého století přestali svévolně splácet. Jsme povinni tyto reparace po Němcích vymáhat, kromě toho také s ohledem na památku desítek tisíc českých a slovenských obětí německé okupace… a nemáme nikdo z nás sebemenší právo se nároku na tyto reparace vzdát. Pokud bychom to udělali, říkáme zároveň, že vraždit a loupit v jakékoliv cizí zemi a okupovat je normální a běžné a pro agresora z toho neplynou žádné negativní důsledky.“
Pokud by někoho zajímal celý text pana poslance, může si ho ve stenozáznamech ze schůze poslanecké sněmovny přečíst. Velkolepý návrh zřejmě poněkud zanikl v záplavě dalších příspěvků týkajících se České televize, asistenčních psů a hrozby umělé inteligence.
Kdybychom si chvíli hráli na to, že fantasmagorický Kobzův plán bereme vážně, museli bychom se zabývat celou tou změtí představ o poválečných reparacích a jejich složitou historií, kdy Československo představované prezidentem Edvardem Benešem a dalšími stále manévrovalo, jak zahrnout nebo nezahrnout do reparací majetek sudetských Němců.
V roce 1943 Beneš v Moskvě předal „desetibodový plán“, podle kterého by ČSR využila majetek po sudetských Němcích v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Pak se ovšem ukázalo, že majetek tří milionů osob byl tak velký, že by se Československo najednou mohlo stát reparačním „dlužníkem“ a ještě by muselo ze zabaveného sudetoněmeckého majetku poslat peníze dalším spojeneckým státům.
Beneš ještě udělal chybu, že 28. října 1945 v Národním shromáždění (ještě před pařížskou konferencí) mluvil o zkonfiskovaném sudetoněmeckém majetku jako o „záloze na československé reparace“, a Američané, Britové a Sověti si toho všimli. Tenhle problém se nakonec nikdy nevyřešil a komunistické Československo navíc dle své kořistnické nátury při znárodňování zabavovalo i zahraniční majetek bývalých spojenců, čímž si v jejich očích moc nepomohlo.
Zmiňovat Polsko jako inspiraci je rovněž nesmysl, protože je v úplně jiné situaci a motivy strany PiS nevypadají zrovna čistě. O půlku území přišlo Polsko kvůli anexi provedené SSSR a náhradou dostalo po válce území na úkor Německa. Automaticky by měla vyvstat otázka náhrad za všechny válečné škody napáchané Sovětským svazem, protože ten Polsko napadl ve stejné době jako Německo.
Ministerstvo zahraničí má na svých stránkách odpověď na otázky položené zřejmě někým, kdo uvažuje jako pan Kobza. „Co se týká požadavku na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, považuje česká strana tuto otázku za uzavřenou a vyřešenou,“ píše.
„Objektivní mezinárodněpolitické skutečnosti po 2. světové válce zabránily realizaci dalších plateb, mj. proto, že ČSR a SRN spolu do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak ČR a SRN dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti,“ dodává.
Z toho si můžeme odvodit, že my nevytáhneme reparace a Němci majetek sudetských Němců, protože by nejspíš nula od nuly pošla. Tady je dobré si uvědomit, do jaké logické pasti se dostávají ti, kdo současně považují zabavení onoho majetku jako odškodnění za válečné škody za správné a současně by chtěli reparace. Představa zatáhnout do toho Slovensko taky není moc bystrá, jistě pár lidí napadne, proč tomu tak je.
Soudný člověk sám pochopí, do jakých absurdit bychom se 80 let po skončení války mohli ještě dostat. Z lidí, co byli na konci 30. let a ve 40. letech naživu, zůstaly už jenom tehdejší děti, nebo nikdo. Do zemí někdejšího sovětského bloku přitekly obrovské peníze z Evropské unie, což jsou do značné míry – přiznejme si – německé peníze. Německo, Francie a Itálie EU finančně táhnou a my jsme zatím pořád příjemci.
Je zajímavé, že SPD Tomia Okamury nijak nezmiňuje žádné náhrady škod, které bychom mohli chtít po Ruské federaci, jež je nástupnickým státem Sovětského svazu. Rusko nezaplatilo ani velkou část zděděného dluhu vůči Československu. Zaplatila se jen malá část a spousta peněz někde zmizela. Kde je pobouření okamurovců? Zaplacení malé části toho dluhu se ovšem dojednalo za Miloše Zemana, tak se jim do toho asi nebude chtít zabrušovat.
Najednou vytáhnout otázku reparací je hodně primitivní trik, který nepochybně na jednodušší lidi může zabrat, stejně jako se jim líbí různé vize zázračného kopce plného lithia, který nám všem přinese blahobyt. (Pokud si kopec nenaloží a neodvezou cizáci.)
Žádné bohatství zadarmo nikdy nezískáme, stát a při správném rozdělení statků i jeho občané by zbohatli tehdy, kdybychom byli schopni inovací, dosáhli vyšší přidané hodnoty svých výrobků, investovali do vzdělání a nehledali podezřelá údajně výhodná spojenectví s různými diktaturami. SPD je ale ve skutečnosti centrem šíření hloupých pohádek a na lidi s mentální úrovní dvanácti let představy pokladů ležících na dosah ruky nepochybně zapůsobí.
Okoukaný Tomio Okamura prostě zoufale hledá, čím by ještě upoutal pozornost.
