Speciální pedagožka Anna Kubíčková FOTO: Anna Kubíčková / se souhlasem
FOTO: Anna Kubíčková / se souhlasem
ROZHOVOR / S projektem PBIS (Pozitivní podpora chování) již nyní pracuje více než 27 českých škol, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 speciální pedagožka Anna Kubíčková z organizace SOFA (Society for All). Prozrazuje také, jak konkrétně spolupráce se školami, které tuto metodu praktikují, probíhá nebo jakým způsobem se o této podpoře dětí může dozvědět veřejnost.
Čím se vaše organizace zabývá?
SOFA vznikla v roce 2011, původně pod názvem ČOSIV (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání). To první zaměření bylo na podporu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a na podporu inkluze v praxi. V roce 2016 proběhly legislativní změny a děti s těmito potřebami měly větší možnost vzdělávat se v běžných školách, ale celá řada škol na to nebyla připravena. Nebyly na to podmínky, školy například neměly asistenta pedagoga a zkrátka to pro ně byla nová věc. Takže tohle byla taková prvotní linka a nyní se více zaměřujeme na děti, které v rámci vzdělávacího systému ještě nemají dostatečnou podporu.
Jaké díry v systému máte na mysli?
Snažíme se propojovat advokační práce tak, aby vzdělávací systém dobře fungoval a podporoval učitele v praxi, aby měli po ruce odborníky a aby zákony a doporučení nahrávaly tomu, že budou mít možnost dostatečně podpořit děti, které nemají lehký start do života. Zároveň pracujeme i v terénu s učiteli a dětmi. Naší prioritou je zlepšovat funkčnost celého systému.
V souvislosti s vaší prací se často mluví o projektu PBIS (Pozitivní podpora chování). O co se vlastně jedná?
Je to jeden z našich dlouhodobých projektů. Tento koncept vznikl v osmdesátých letech 20. století v USA, kdy odborníci shromažďovali funkční principy podpory dětí ve školách z různých světových výzkumů a zavedli strukturu, která pomáhá efektivně zavádět tyto principy do škol. Nyní už PBIS funguje po celém světě. Ve Spojených státech již ve více jak 30 000 školách. Hodně se nyní PBIS zavádí v Nizozemsku, Německu, v Litvě a v mnoha dalších evropských zemích. V Austrálii a na Novém Zélandu se ten koncept už prolnul do jejich národních vzdělávacích konceptů. Pod jiným názvem funguje PBIS ve školách ve Finsku, v Norsku, Španělsku či na Kypru. Široce rozšířený je také samozřejmě v Kanadě.
A na kolika školách v Česku nyní funguje PBIS?
My jsme zakončovali pilotní projekt před rokem a půl a školy jsme začali vybírat ještě před koncem toho projektu, protože jsme již měli ověřené materiály a hotový kurz. Když počítám i tři pilotní školy, tak nyní je více než 27 škol v procesu zavádění PBIS. Ono je to na delší dobu. My máme nastavený kurz s jednoletou podporou. Aby však školy dokázaly PBIS kompletně zapracovat, tak je na to potřeba pár let. Nejdále jsou u nás v tomto směru asi Velké Hamry. Oni totiž čerpali materiály už před začátkem projektu ze zahraničí. Tam se tím zabývali zhruba šest let. Bylo to zde hodně podporované ředitelkou a její zástupkyní. Vím, že se tam nyní změnilo vedení školy, takže se upravují i ty procesy. Doufám, že se jim bude dařit dál.
Probíhá to tak, že vy ty školy oslovujete nabídkou nějakých edukačních seminářů, nebo vás samy oslovují, že by chtěly PBIS zavádět?
My se snažíme zvyšovat povědomí, že tato metoda existuje a že je funkční. Pořádáme konference a dáváme upoutávky na sociální sítě. Hlavně se snažíme šířit volně přístupné materiály. Přejeme si, aby se do toho školy mohly pouštět samy a bez podpory. Víme ale, že je to náročné, proto poskytujeme podporu prostřednictvím kurzů a jednoletého provázení. Řekla bych, že nyní už školy příliš aktivně neoslovujeme, spíš si nás nacházejí.
Vím, že součástí té vaší pomoci je i podpora koučem. To v praxi funguje tak, že je fyzicky přítomný v té škole, nebo zkrátka v nějakých intervalech školu navštíví? Jak ta spolupráce vypadá?
Bylo by ideální, kdyby byly možnosti mít toho odborníka více v terénu, ale jak z naší strany, tak ze strany škol to v současné době není možné. Ten kouč udělá prvotní proškolení celého pedagogického sboru, často ale ještě předtím probíhá nějaká komunikace s vedením školy, která ten proces změny započne. Po tom školení se kouč setkává s akčním týmem školy, který tvoří minimálně čtyři lidi. Většinou je zapojené vedení školy, někdo ze školního pedagogického pracoviště, jakožto člověk s nějakou expertízou v oblasti duševního zdraví, a poté jsou v těch týmech učitelé z prvního a druhého stupně.
Vaše organizace působí pouze v Praze, nebo i v jiných městech?
Působíme i v jiných městech. Naše základna je ale zatím v Praze. Další projekty (především projekt Signály) působí na Mostecku, v Brně a v některých vybraných regionech. Vždy je tam menší tým lidí, který zajišťuje koordinaci projektu.
Spolupracujete také s psychiatry a psychology?
Když vytváříme metodiky našich projektů, tak tam často máme nějaké supervizní boardy. Nedávno jsme měli k vytvoření metodiky Trauma respektujícího přístupu board českých odborníků včetně Petra Winklera z NÚDZ (Národní ústav duševního zdraví) a také mezinárodní supervizní tým, což je docela důležité v rámci nějakého mezinárodního konceptu. Máme v našem týmu samozřejmě terapeuty a psychology.
Jakým způsobem se v tomto oboru nadále vzděláváte?
Často jezdím do zahraničí, kde se setkávám s experty na dané téma, pročítám materiály – metodiky, výzkumy – a samozřejmě práce se školami v praxi má velký vliv na další rozvoj našich projektů. Myslím si, že mě osobně nejvíc posunula dvouměsíční stáž ve Spojených státech.
Jste zastánkyně slovního hodnocení ve školách?
Ano, podporuji slovní nebo přímo formativní hodnocení. Myslím, že bude těžký ten přechod, protože spousta lidí je na známkování zvyklá. I ti prvňáčci se těší na jedničky, takže je otázka, jestli nebudou zklamaní, když místo nich dostanou slovní vyjádření. Ale pro ten dlouhodobý proces a vnitřní motivaci myslím, že je to opravdu lepší a mnohem víc to odráží realitu.
