Před osmdesáti lety, 14. září 1941, odeslal dr. Richard Sorge z Tokia svou nejdůležitější zprávu – sovětské vojenské rozvědce GRU poslal depeši, o níž se soudí, že mohla rozhodnout výsledek druhé světové války v Evropě: Japonsko neprovede útok proti SSSR. Záhy poté, nad ránem 18. října 1941, byl dr. Sorge zatčen japonskou policií a umístěn do pověstné tokijské věznice Sugamo, kde strávil poslední tři roky svého života. O důsledcích své depeše se Sorge dozvídal se zpožděním od svého prokurátora. Dobře vycvičené a vyzbrojené divize z Dálného východu, kde jich už nebylo zapotřebí, byly přesunuty do Moskvy a nasazeny na německo-ruské frontě, kterou úspěšně prolomily a odsunuly do relativně bezpečné vzdálenosti zpět západním směrem. To představovalo první významnější sovětské vítězství od počátku německého útoku. Poutavý životní příběh tohoto muže ocenil i Ian Fleming, literární otec Jamese Bonda: „Sorge byl mužem, kterého považuji za nejimpozantnějšího agenta v dějinách.“ (Přetištěno z revue Kontexty.)

V roce 1894 přesídlil do Baku německý inženýr Wilhelm Richard Sorge. Nalezl zde lukrativní zaměstnání na zdejších naftových polích. Záhy vzplál vášní k Nině Kobelevové, dceři svého domácího, a tak byl počat malý Richard, který spatřil světlo světa 4. října 1895. V roce 1898 se rodina přemístila do Berlína. Když vypukla první světová válka, byl mladý modrooký student mezi prvními dobrovolníky, kteří opustili školu a hlásili se na frontu – sloužil u polního dělostřelectva. V březnu 1916 mu střepina z ruského šrapnelu zlámala obě nohy, což mu vyneslo Železný kříž a kulhavou chůzi po zbytek života. Sorge pokračoval ve studiích, nejprve ekonomie na univerzitě v Berlíně, později v Kielu a Hamburku, kde v roce 1920 získal doktorát. Sorge se v té době přiklonil k poválečné německé levici, pohyboval se i v komunistickém hnutí – a především navštívil svou druhou vlast. Zřejmě tehdy byl v Sovětském svazu získán pro špionážní práci a dostalo se mu základního výcviku. Po návratu do Německa se živil jako novinář a stal se známou postavou intelektuálního života ve Frankfurtu.

V roce 1930 se Sorge přemístil do kosmopolitní Šanghaje. Se svým plánem studovat čínské zemědělství seznámil německého konzula, který ho v tom plně podporoval. Novinové články mu nakonec otevřely cestu i k samotnému čínskému generálu a prezidentu Čankajškovi. Zdá se, že Číňané ho tehdy považovali nejen za novináře, ale i za spolupracovníka německé vojenské zpravodajské služby Abwehr, a Sorge sám tuto domněnku pomáhal živit. Právě v Šanghaji se seznámil s japonským novinářem Hotsumim Ozakim, reportérem předního japonského listu Asahi. Ozaki byl absolventem prestižní Tokijské císařské univerzity, měl přístup do japonských politických kruhů, nicméně japonskou imperiální politiku vnitřně odmítal. Bylo to pro oba osudové setkání.

Sorgeho skupina

V roce 1932 se Sorge vrací do Německa, již kontrolovaného nastupujícím nacistickým režimem, kde oživuje své kontakty. Začátkem září 1933 dorazil do Japonska. Přijel přes Vancouver, informace o tom, zda to bylo lodí, či jedním z prvních letů s přistáními New York – Vancouver – Jokohama, se však rozcházejí. V Japonsku si postupně vybudoval síť spolupracovníků. Mezi prvními byli Jugoslávec Branko Vukelič, který se živil jako fotograf a korespondent francouzské tiskové agentury, a japonský malíř Jotoku Mijagi. Mijagi sám přístup ke skutečně citlivým informacím neměl, ale přes něj mohl Sorge aktivovat kontakty s Ozakim. Ten byl ochoten se Sorgem spolupracovat, neboť v životnost japonské expanze nevěřil, naopak se domníval, že japonský válečný kurs se ještě dá zvrátit. Ozaki se ukázal jako velmi důležitý zdroj informací, protože měl přátelské kontakty s některými spolupracovníky prince Fumimara Konoa, který se v roce 1937 stal japonským ministerským předsedou. Dalším Sorgeho spolupracovníkem byl německý technik Max Clausen, který se živil množením technických výkresů. Získané informace odesílal vysílačkou do Vladivostoku a do Moskvy. Clausen se ke skupině připojil později, když předchozí radista začal příliš holdovat alkoholu. Prostřednictvím Ozakiho se Sorge v Šanghaji seznámil i s jeho přítelem Tejkichim Kawajem, který pracoval jako korespondent pro místní Shanghai Weekly. Ten měl přístup do kruhů japonské zpravodajské služby, které příležitostně poskytoval některé poznatky o čínských poměrech. Po návratu se v Tokiu ubytoval přímo v domě jednoho z pracovníků této zpravodajské služby, což také představovalo jistý pramen informací.

Druhým důležitým zdrojem zpráv bylo německé velvyslanectví. V říjnu 1934 Sorge vstoupil do tokijské organizace NSDAP a byl jako nositel Železného kříže vřele přivítán německým vojenským atašé, kterým byl plukovník Eugen Ott, pozdější velvyslanec. Plukovník Ott choval k Sorgemu bezmeznou důvěru, a tak se Sorge mohl v roce 1936 stát neoficiálním sekretářem německého vojenského přidělence a v roce 1939 tiskovým atašé německého velvyslanectví. To mu zajišťovalo přístup ke všem důvěrným materiálům a informacím.

Váhání mezi severním a jižním směrem

Během roku 1935 připravil Sorge se svou skupinou analýzu japonského vojenského vedení, které malíř Mijagi umělecky zpracoval do přehledných schémat. Zde byli zvlášť vyznačeni hodnostáři, kteří preferovali japonský útok směrem na jih, což znamenalo konflikt s americkými, britskými, holandskými a francouzskými zájmy, a velitelé, kteří byli příznivci útoku severním směrem, tedy proti SSSR. V obou případech šlo o přístup k surovinám, které měly zajistit další posílení japonské expanze. Strategická diskuse o směru útoku trvala až do 6. září 1941, kdy bylo definitivně rozhodnuto o tažení jižním směrem, jištěném ochromením americké námořní síly bleskovým leteckým útokem na její základnu v Pearl Harboru.

K prvnímu vážnému ohrožení skupiny mohlo dojít roku 1938, když v červnu uprchl do Japonska vysoký sovětský velitel na Dálném východě generál NKVD G. S. Ljuškov, který se obával probíhajících čistek. Ljuškov dodal Japoncům podrobné informace o rozmístění vojenských sil na Sibiři. Zdá se však, že mu informace o existenci Sorgeho špionážní skupiny známy nebyly, nebo se to aspoň tehdy hned neprojevilo. Ljuškov sám se sice před čistkami zachránil, ale před koncem války byl jako příliš znalá osoba patrně stejně zlikvidován Japonci.

Nečekaný přísun informací od Ljuškova povzbudil stoupence severní cesty a japonská armáda 29. července 1938 spustila velkou bojovou akci u jezera Chasan, která skončila 11. srpna vytlačením Japonců ze sovětského území. Celkové ztráty na životech na obou stranách se odhadují až na 2 500 mužů, Japonci však tento výsledek interpretovali jako 40% vítězství v těžkém terénu a v příštím roce přistoupili k řádově většímu střetnutí, známému jako incident na řece Chalchyn u hranic Mongolska a Mandžuska. Japonci zaútočili ve dvou vlnách, nejprve v květnu 1939, kdy se útok zastavil, a pak s posilami v červenci. Na druhé straně vedl obranné boje tehdy třiačtyřicetiletý generálporučík G. K. Žukov. Ten se rozhodl bitvu zvrátit nasazením velké tankové síly. Předtím však Japonce naopak utvrzoval v přesvědčení, že půjde o vleklé obranné boje. K tomu mělo mimo jiné sloužit vysílání falešných rozkazů, o kterých se předpokládalo, že je Japonci zachytí. Budovaly se též podvodní mosty, letecky nezjistitelné. Mezitím tankové svazy objely frontu a vpadly Japoncům do zad. Během tří dnů pak byla japonská armáda zdecimována se ztrátami odhadovanými až na 60 000 mrtvých a zajatých vojáků. Svým způsobem to byla předehra k taktice ve velké bitvě u Kursku. Přestože se jednalo o střet značného rozsahu, Sorgeho poznatky nenasvědčovaly, že by měl mít nějaké okamžité pokračování, nýbrž že šlo spíše o akci armády a stoupenců severní cesty poněkud na vlastní pěst. Navíc bylo zřejmé, že prestiž armády utrpěla, jednalo se de facto o její první větší prohru.

Srpen 1939 však přinesl ještě jednu událost, která v další perspektivě přispěla k přesunu preferencí ve prospěch jižní cesty. Fakticky to byla diplomatická neobratnost Němců, kteří svého nejbližšího spojence opomněli informovat, že vedou tajná jednání s Molotovem o uzavření paktu o neútočení. Japonci se o jednáních dozvěděli, až když byla 23. srpna 1939 dohoda podepsána, a utvrdilo je to v jejich utkvělé představě, že na žádné cizince se spoléhat nedá a věřit jim nelze. Japonci, stejně jako Stalin, předpokládali, že Němci tento pakt skutečně dodrží, a tak jim volba jižního směru vycházela jako jistější – s tím, že až bude úspěšně dokončena akce v jihovýchodní Asii, bude možné realizovat severní cestu, a tak zachovat tvář té části velitelů, kteří ji preferovali. Z japonského pohledu se navíc jednalo i o jistý diplomatický podraz, který svým způsobem kompenzovali tím, že si sami v podmínkách utajení dojednali se SSSR pakt o neutralitě, který byl podepsán 13. dubna 1941. Sorge se záhy dozvěděl, že tento krok Japonců vyvolal šok, tentokrát na německé straně. Z hlediska Japonců pakt zabraňoval boji na dvou frontách, pokud se věci vyvinou v konflikt se Spojenými státy, naopak z hlediska Moskvy zaručoval japonskou neutralitu, pokud by Německo přece jen zahájilo válku. Pakt o neutralitě byl dojednán na pět let s tím, že pokud nebude vypovězen s jednoletým předstihem, prodlužuje se automaticky o dalších pět let. Moskva pakt vypověděla 5. dubna 1945 v duchu ujednání v Jaltě z února 1945.

Zprávy pro Moskvu

Sorge přes své kontakty na německém velvyslanectví v předstihu několika týdnů informoval Moskvu o německém útoku plánovaném na léto 1941. I když tato zpráva byla potvrzována také špionážní sítí v Evropě a později i německými zběhy, Stalin zatvrzele věřil smlouvě s Německem a odmítal udělat jakékoliv kroky. Přesné datum německého útoku Sorge sděloval v depeši z 15. června 1941. Existují i spekulace, že Moskva Sorgeho zprávám plně nedůvěřovala kvůli podezření, že by mohl být ve skutečnosti dvojitým agentem pracujícím pro Německo. Když německá operace Barbarossa 22. června 1941 skutečně začala, Stalin byl údajně ze svého fatálního omylu v šoku a ještě po řadu hodin nebyl schopen začít organizovat obranu.

Německý útok zpětně potvrdil přesnost zpráv Sorgeho skupiny. Zásluhou Ozakiho, který měl přístup k výsledkům klíčové porady nejvyššího japonského vedení ze 6. září 1941, mohla již 14. září odejít do Moskvy depeše, že k japonskému útoku severním směrem nedojde. Této zprávě byla tentokrát věnována plná důvěra a na jejím základě došlo k převelení sibiřských záloh, které se tak pod Moskvou opět setkaly se svým velitelem Žukovem, jenž se mezitím stal náčelníkem generálního štábu.

Sorge též informoval o přípravách japonské flotily včetně letadlových lodí k útoku na Pearl Harbor, i když ještě nemohl udat přesné datum.

Prozrazení

Nicméně tou dobou se už osud Sorgeho skupiny naplňoval. Podle japonské verze se tak stalo náhodou při rutinním prověřování potenciálních podezření z neloajálnosti koncepci velké Japonské říše. V hledáčku byli zejména intelektuálové, literáti a univerzitní učitelé. Mijagi jako malíř a navíc člověk, který žil řadu let ve Spojených státech, mezi ně patřil. Těmto podezřením se věnovala policie Tokku, přezdívaná Myšlenková policie. Celé Japonsko bylo rozděleno na bloky jako šachovnice a každý dům patřil do nějakého bloku, který měl svého staršího s povinností hlásit této policii vše neobvyklé. Vedle toho zde působila Kempejtaj, což byla původně Tajná vojenská policie, která měla úlohu kontrarozvědky a zaměřovala se i na všechny cizince.

K preventivnímu zadržení Mijagiho došlo začátkem října 1941 a v jeho bytě byl při tom nalezen vzkaz od Ozakiho. Mijagi zprvu odmítal vypovídat a v nestřeženém okamžiku se pokusil o sebevraždu skokem z okna, avšak jeho pád zmírnily stromy, takže si jen zlomil nohu. Po této události se Mijagi zhroutil a druhého dne učinil dobrovolné přiznání – jako členy špionážní skupiny uvedl jména Sorge, Kawaj, Ozaki, Clausen a Vukelič. Případ převzala Kempejtaj, následovalo zatčení Ozakiho, který se též doznal, a nakonec byli zatčeni Sorge, Clausen a Vukelič, který na rozdíl od Clausena nepřiznal nic. Poté prokurátor Jošikawa předložil jejich výpovědi Sorgemu. Ten realisticky uznal svou porážku a rozhodl se sepsat podrobnou zprávu. O tom, co předcházelo těmto přiznáním, si ovšem lze těžko dělat iluze, což dosvědčují mnohá svědectví těch, kteří rukama tajné policie prošli. Ukázalo se, že kromě Sorgeho žádný z mužů nevěděl, pro koho vlastně byly informace určeny. Sorge nikdy nepřiznal, že pracoval pro vojenskou rozvědku GRU, nýbrž tvrdil, že informace předával Kominterně, což alespoň formálně nebyla státní instituce. V kauze padly dva rozsudky smrti – pro Sorgeho s Ozakim. Clausen a Vukelič dostali doživotí, Clausenova žena tři roky za napomáhání. Sorge a Ozaki byli popraveni 7. listopadu 1944.

Otazníky nad Sorgeho osudem

Japonci tvrdí, že v případě Sorgeho nabízeli Moskvě výměnu, ale ta na to nereagovala. Je však otázka, zda by to v době, kdy Německo ještě stále bylo japonským spojencem, vůbec bylo možné. Sorge byl německý občan a vyzrazoval také tehdejší německá tajemství. Vedle toho vzniká otázka, proč Japonci, pokud byli ochotni Sorgeho vyměnit, nakonec přistoupili k popravě. Nabízí se domněnka, že to byl právě tlak z německé strany v době rozsáhlých čistek po nezdařeném atentátu na vůdce. Moskva pak o Sorgem mlčela až do roku 1964, kdy bylo překvapivě oznámeno, že mu byl udělen titul hrdina Sovětského svazu.

Sorge byl zatčen den poté, co se stal ministerským předsedou generál Hideki Tódžó. To by mohlo naznačovat, že Sorgeho skupina byla monitorována již dříve a čekalo se jen na příchod válečné vlády. Existují dokonce spekulace, že dokud vládu vedl relativně umírněný Fumimaro Konoe, byla Sorgeho skupina Japonci používána pro cílené předávání informací. Ať už to byla, či nebyla pravda, to vše skončilo s příchodem vlády jestřába Hidekiho Tódžóa. V roce 1945 byl Fumimaro Konoe mezi těmi, kteří císaře přesvědčovali o nutnosti ukončit válku jednáním. Když se v prosinci 1945 dozvěděl, že by měl být souzen ve stejném procesu s válečnými zločinci jako Hideki Tódžó, spáchal tento potomek velmi staré japonské aristokratické rodiny Fujiwarů sebevraždu. Oficiální verze odhalení Sorgeho skupiny též pečlivě vylučuje zmínku o tom, že by cizinci byli nějak sledováni, odhalení se odvíjí od nahodilého preventivního zatčení jednoho japonského člena. Jenže sledovat cizince bylo v té době hlavní náplní Kempejtaj.

Rusové připouštějí jednu Sorgeho chybu, ke které došlo v květnu 1938 – Sorge se opil, nicméně vsedl na svůj motocykl a vyrazil k domovu. Stroj nezvládl a vážně havaroval. Stačil však přivolat Clausena a předat mu kompromitující materiály, které měl u sebe. Nehoda si vyžádala pobyt v nemocnici a zanechala jizvy na jeho obličeji. O této události samozřejmě byla japonská policie informována z řady kanálů a některé okolnosti jí mohly připadat podezřelé. Clausen též vysílal hlavně ze svého a z Vukeličova bytu. Tato nepříliš obezřetná praxe trvala několik let a mohla představovat stopu vedoucí k Sorgeho skupině. Rizikový faktor mohl reprezentovat i Kawaj, který byl již dříve opakovaně zatčen a poté zase propuštěn.

Neuzavřený příběh

Sorgeho životem prošlo mnoho žen, poslední byla věrná gejša Hanako (doslovně: květinová dívka), se kterou se stýkal od října 1935. Hanako mezi obviněnými nefigurovala. Podařilo se jí získat Sorgeho ostatky – z jeho zlatých korunek si prý nechala udělat prsten – a zajistila jeho pohřeb na tokijském hřbitově Tama. V létě 1965 byla pozvána na Jaltu a dostala penzi jako vdova po válečném hrdinovi. Zemřela v Tokiu v létě 2000 ve věku 89 let. Od ní pochází svědectví, že Sorge byl po velkých úspěších německého útoku v létě 1941 velmi depresivní, cítil se opuštěný a bez přátel. To muselo být z jejího pohledu – pokud by chápala Sorgeho jako ortodoxního Němce – poněkud nekonzistentní.

V archivech by se možná našlo ještě mnoho informací, avšak Japonsko a Rusko dodnes neuzavřely mírovou smlouvu, které brání otázka tzv. Jižních Kuril. V rámci jednání v Jaltě a Postupimi bylo stanoveno, že Rusku bude navrácena polovina Sachalinu a Kurily. Věc měla být uzavřena na mírové konferenci v San Franciscu v září 1951. Japonsko se zřeklo nároků v Koreji, na Tchaj-wanu, Sachalinu, Kurilách, Peskadorských a Spratlyho ostrovech a v dalších oblastech, které okupovalo. Problém však vznikl s tím, že prakticky nebylo možné do textu zanést, komu tato území připadají, a proto se otázka nástupnictví ve smlouvě neřešila. Později se ukázalo, že Rusové a Japonci se liší v definici, co to jsou Kurilské ostrovy, tedy jestli čtyři nejjižnější ostrovy jsou, či nejsou součástí tohoto souostroví. Řešení se zdálo na dosah v roce 1956, kdy Rusové nabídli, že Japonsku vrátí dva nejjižnější ostrovy a druhé dva si ponechají. Věc byla dohodnuta, nicméně v Japonsku poté padla vláda a smlouva nebyla nikdy ratifikována. Rusové se dodnes v zásadě drží tohoto návrhu, zatímco Japonsko žádá všechny čtyři ostrovy. Držba těchto malých ostrovů není bezvýznamná, neboť určuje demarkaci výsostných vod, a tím i vymezuje rybolov nebo podmořskou těžbu ropy či zemního plynu.

Teprve po uzavření japonsko-ruské mírové smlouvy by mohlo dojít i k otevření archivů obou stran o otázkách, které jsou zatím ještě pořád součástí živé historie.