Pavel Batel se živí jako bodyguard. Člověk, který hlídá hollywoodské hvězdy, také píše knihy. Nedávno mu vyšla další s názvem Týpci. Jak se člověk, který má takto náročnou práci, dostane k psaní? Přečtěte si zajímavý rozhovor.

Jak se člověk, který hlídá hollywoodské hvězdy, dostane k psaní knížek?

Můj otec byl reportérem v rozhlase a já jsem díky němu zjistil, že mě baví psát na stroji. Začal jsem tvořit reportáže a články, se kterými mi pomáhal, a dokonce mi jeden text vyšel v novinách. K psaní jsem se vrátil až na policejní škole, kde jsem začal sepisovat vzpomínky ze svého dětství. Chválili mi to kamarádi, moje přítelkyně… Ale to pro mě pořád nebylo dost přesvědčivé. Zamyslel jsem se nad tím až ve chvíli, kdy mi jeden text pochválila její maminka, známá akademička. Její ocenění pro mě bylo něčím, co mě přesvědčilo, abych pokračoval.

Nedávno vyšla vaše nová kniha Týpci. Jak moc vychází z reálných zážitků?

Říká se, že každý dobrý příběh si zaslouží vylepšení. V mé první knize jsem hodně vycházel ze skutečných událostí, ale samozřejmě jsem se upravil. Když půjdu po ulici a srazí mě tramvaj, je to prostě plochá událost. Ale kolem prochází paní, která má červený klobouk, po někom zrovna hodila mobil, ten člověk vzal pistoli, někoho zastřelil, ten někdo byl politik… To už srážka tramvají zní trošku jinak.

Jak jde psaní dohromady s prací bodyguarda?

Jde i nejde. Jako bodyguard člověk zažije mnohem víc zážitků než “céčko”, civilista. Když jsem se svým známým snažil vyprávět jeden příběh ze Sarajeva, během pěti minut mě začali ignorovat s tím, že si vymýšlím. Bodyguard má navíc výhodu v tom, že cestuje.

Na co ze zahraničí vzpomínáte nejvíc?

Na Ameriku. Tam jsem se cítil jako v džungli. Při první rvačce jsem si všiml, že policejní vůz na kraji parkoviště zpomalil, policisté sledovali, co se děje, a pomalu odjeli. Nepletli se do problémů imigrantů, tím si rozhodně nekazili večer. V tom případě jsem pochopil, že si můžu dělat, co chci. A přesně takhle se cítí bodyguard. Takže by byla opravdu velká škoda, kdybych ty příběhy nesepsal! Navíc jsou plné adrenalinu, na který si člověk velmi rychle zvykne. Je to jako když dlouhou dobu lezete po skále bez lana. Někdo jiný by si na to nikdy netroufl, ale vám už to ani nepřijde.

Neztratí tím člověk opatrnost?

Ne. Jsou to reflexy. Člověk nesmí vůbec přemýšlet a zvažovat situaci, ale prostě jednat. Jestliže je potřeba s klientem vyskočit z okna, vyskočíš z okna. Nastává spousta komických i dramatických situací, navíc se setkávám se spoustou jiných bodyguardů a slyším jejich příběhy. A tím si člověk uvědomí jednu věc: Všechno je možné.

Jak dlouho jste byl v Americe?

Čtyři a půl roku. Bylo ro v letech 1998 až 2003.

Proč jste tam odešel?

Ve druhé půlce devadesátých let tu byl velmi nízký životní standard. Imigrační úřady byly úplně nacpané, lidé chtěli vypadnout pryč, do materiálního ráje. Přechod ke kapitalismu trval velmi dlouho. Také se mi hroutil osobní i pracovní život. Hlídal jsem různé mafiány a už jsem byl v lecčem namočený, pohyboval jsem se na hraně zákona. A tak jsem prodal všechno, co jsem měl, a odjel jsem začít znovu. Na druhý konec světa.

A povedlo se to?

Bylo to složité. Věděl jsem, že v jednom velkoměstě se spoustou mrakodrapů je jistá křižovatka a na té křižovatce je benzínka, která je pod kontrolou Poláků. Je to místo, kde se sjíždějí kontraktoři, ale i noví příchozí, kteří hledají práci. Prvním dramatem samozřejmě bylo projít imigračním úřadem. Ten úředník mě klidně mohl otočit a poslat zpátky. Já jsem měl v kufru věci jako tenisky, švihadlo, boxerky, ale také výstřižek s adresou nějaké bojové školy… A měl jsem štěstí, že ten úředník byl člověk, který měl stejně jako já rád bojová umění. Řekl mi: “Člověče, já ti fandím.” A dal mi razítko na rok a půl.

Pak jste ale přijel na tu benzínku.

Ano. Neměl jsem moc peněz a neuměl jsem anglicky, takže jsem byl typickou obětí pro polskou mafii. Přijel jsem někam, kde se praktikovalo de facto moderní otroctví. Odvezli mě na okraj města do bytu, který jsem sdílel se čtrnácti lidmi. Všichni byli bílí, vyhublí a smutní. Nikdo nemluvil. Dostal jsem práci v obrovském továrním komplexu, velkém jako město. Byly tam záchodové haly. Naučili mě, jak všechno vyčistit, aby se ráno lesklo. Přes den tam pracovaly všechny národy a každý národ má jiné návyky na to, jak používat toalety – a byla to hrůza. Ještě přád jsem si ale myslel, že to zvládnu.

A dál?

Začal jsem pomalu chápat systém. Zjistil jsem, že jsem vstoupil do velmi zlé společnosti. Byl jsem úplně odkázaný na zákeřné lidi, kterých jsem se ale zároveň nemohl zbavit. Za každou chybu mi strhávali peníze. Všechno se neustále kontrolovalo.

Jak dlouho jste to vydržel?

Tři měsíce. Měl jsem hlad, neměl jsem auto, takže jsem se nemohl téměř dostat do obchodu. Já jsem si ale řekl, že každý den budu dvě hodiny běhat a posilovat. Jak jsem hubl, všiml jsem si, že jsem rychlejší a rychlejší. Deprimovalo mě, že o mně rozhodovali lidé, kteří b v normálním životě v České republice neznamenali nic. Všechno jsou to chcípáci. A přišel moment, kdy mi zase strhli další peníze. A zase mi opakovali: “Tady jsi nikdo. Zapomeň na to, jestli jsi byl doma doktor nebo právník. Tady budeš dělat, co budeme chtít my.” A já jsem jim řekl: “Vy nemáte ponětí, kdo jsem. Být vámi bych se už uklidnil, protože situace se může vyhrotit.” Bylo mi jasné, že mám průšvih. Přišel jsem do bytu a tam na mě čekali týpci, grázlové, s tím, že mě „naučí slušnému chování“. Pak už si pamatuju jen to, jak táhnu jednoho z nich za vlasy k telefonu. Všechno jsem tam rozmlátil. A tím začíná můj americký příběh.