ROZHOVOR / V době, kdy vznikal tento rozhovor, se spisovatel Josef Formánek zrovna vrátil z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Byl tam s režisérem a herci představit film Dvě slova jako klíč, který vznikl podle jeho stejnojmenné, sedm let staré knihy. Už příští týden ho diváci budou mít možnost vidět v našich kinech.

Jak na vás film zapůsobil, když vám ho režisér Dan Svátek poprvé pustil?

Nádherně. Byl pro mě silný. Dojal mě. Ten film má působivou kameru, pomalejší tempo vyprávění, napětí i hloubku.

Jakému typu diváků by se podle vás mohl líbit?

Myslím, že může oslovit každého. Ten film je o mezilidských vztazích, hlavně mezi rodiči a dětmi, což jsou věci, které někdy řešil nejspíš každý z nás.

Dan Svátek úspěšně zfilmoval už Úsměvy smutných mužů, u kterých jste se podílel i na scénáři. Jak se mu podařilo převést vaši další knižní předlohu na plátno?

Podařilo se mu to skvěle, podobně jako v případě Úsměvů smutných mužů. Obě díla – kniha i film si jsou velmi podobná, jak myšlenkami, tak atmosférou. Musím říct, že mě film Dvě slova jako klíč opravdu velmi mile překvapil nejen svou vnitřní poetikou, noblesou, ale též i určitým duchovním přesahem.

V čem je film jiný než vaše kniha?

To ať rozhodnou sami diváci filmu, kteří četli i knihu… Já o tom takhle nepřemýšlím, buď s něčím souzním, nebo ne. A s filmem Dana souzním.

Dvě slova jako klíč jsou hodně kosmopolitní, propojují několik příběhů z různých koutů světa. Cítíte se jako světoobčan?

Určitým způsobem ano, ale doma se cítím v Českém středohoří, kde to miluju. To není země, ale Boží zahrada. Kopečky, údolí, hrady, vinice, vesničky, pole, samoty, lesy, boží muka, remízky, sady, opravdu nádherná, tisíce let kultivovaná krajina.

Krátce po revoluci jste spoluzakládal geografický časopis Koktejl a během třinácti let jste jako jeho šéfredaktor procestoval okolo čtyřiceti zemí. Jak to změnilo váš pohled na život a co vám to přineslo pro vaše psaní?