ROZHOVOR / „Často slýchám větu: ‚Takhle to dál nejde, něco se musí změnit.‘ Jenže když se zeptám, co konkrétně, nikdo to pořádně nedokáže pojmenovat. Říkají, že mají jenom takový pocit, což je strašně nebezpečné, protože člověk se stává přes tyhle pocity snadno ovlivnitelným,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 Jaroslav Rudiš. Se spisovatelem, hudebníkem, milovníkem železnice, znalcem historie a držitelem Záslužného řádu Spolkové republiky Německo za přínos ke sbližování Čechů a Němců jsme si povídali hlavně o literatuře a historii, ale třeba i o tom, proč je nebezpečné, když lidé mají pocit, že by mohlo být líp.

Jaroslava Rudiše nejčastěji zastihnete ve vlaku křižujícím střední Evropu, kterým obvykle míří za čtenáři. Při tom píše, přemýšlí, poslouchá příběhy spolucestujících nebo si na něčem pochutnává v jídelním voze. Vzhledem k výčtu jeho aktivit ho musíte obdivovat za to, že se stále dokáže nadchnout pro další a další projekty. I tempem, kterým mluví, působí dojmem, že je k nezastavení.

Když německý prezident Frank-Walter Steinmeier na konci dubna dorazil na Pražský hrad, zveřejnil jste na síti X bez komentáře fotografii, kde jste s ním a s Petrem Pavlem. O jaké setkání šlo?

Poprvé jsem četl na Pražském hradě, což bylo překvapení a literární dárek pro německého prezidenta. Dokonce jsme potom v hudebním salonku zahráli Stromy od Kafka Bandu ‒ velmi křehkou píseň, podobenství o stromech v lese, ale zároveň o nás lidech. Jsme pevně ukotveni hlubokými kořeny, takže se zdá, že se nám nemůže nic stát, ale stačí strašně málo a všechno je jinak.

Jde o jeden z nejkratších prozaických textů Franze Kafky, jsou to jen tři čtyři řádky. Zůstáváme věrni jeho jazyku, tedy němčině, ale na konci písně něco dovyprávím i česky. Hrál se mnou kamarád Vojtěch Šeliga, který je novým tiskovým mluvčím prezidenta a zároveň fenomenálním klávesákem v Letní kapele, kde vystupuje s Jaromírem 99, mým kamarádem a kolegou z Kafka Bandu. Byla to ten večer naše společná premiéra a současně derniéra.

Jak se večer vydařil?

Měl jsem dobrý pocit z toho, jaká uvolněná atmosféra panovala. Připadá mi, že už delší dobu mají Češi a Němci více než přátelské vztahy, které minulost už příliš nezatěžuje. Německo s naším novým prezidentem získalo ve střední Evropě důležitého partnera.

Někdy mě trochu štve, že si lidi neuvědomují, jak se máme dobře.

Od jednoho diplomata jsem se dozvěděl, jak se na nás třeba i Francie a západní spojenci vůbec dnes dívají úplně jinak. Vezměte si například muniční iniciativu na pomoc Ukrajině. Byl jsem překvapený, jak pozitivně se o tom psalo v německých médiích. To jde přesně proti tomu, co člověk občas slyší: „My jsme taková malá zemička, která nic nezmůže.“

Jak jste se na Hradě vlastně ocitl?

Ozvali se mi oba velvyslanci. S panem Steinmeierem, který čte moje knížky, jsem se už několikrát setkal a jel jsem s ním do Prahy ještě za prezidentem Zemanem. Tentokrát jsem prožil spoustu kafkovských momentů ‒ v gigantickém „zámku“ nad Vltavou, na který se Franz Kafka celý svůj krátký život díval a který ho prokazatelně inspiroval.

Z legrace jsem navrhl, jestli bych tam nemohl přespat, že teď v Praze nemám žádný byt, a oni řekli, že to půjde. Pohybovat se v noci po Pražském hradě byl mimořádný zážitek. A taky zprávy, které mi předtím přicházely na mobil… Přesně takové dostává zeměměřič K. z Kafkova románu Zámek: „Mluvil jsem právě s Hradem, ozvou se ti.“ „Volali ti už z Hradu?“

Spalo se vám dobře?

Spal jsem hrozně neklidně. Dostal jsem pár záchvatů historie, jak o nich píšu v románu Winterbergova poslední cesta. Když si člověk uvědomí, co všechno se na Pražském hradě a v podhradí stalo, nemůže dlouho usnout. Po slavnostní večeři jsem šel ještě na večírek železničářů, kteří slavili v hradní restauraci Vikárka cenu Zaměstnanec roku, takže oba „moje“ světy dělilo od sebe asi dvě stě metrů. Stihl jsem si dát pivo i se svým kamarádem, vrchním z jídelního vozu panem Peterkou.

Co jste v záchvatech historie prožíval?

Myslel jsem na defenestraci a třicetiletou válku, na dobytí Prahy Švédy. Na okupaci, rok 1968. Viděl jsem před sebou šíleného opilého Gottwalda, jak tam osamoceně bloudí, a další komunistické prezidenty ztracené v dějinách. Samozřejmě jsem musel myslet i na Masaryka a na Beneše a na to, v jak šílené situaci se v roce 1938 ocitl. Skončil jsem u Havla a Rolling Stones.

Dostáváte se do takových stavů i při svých cestách vlakem?

Střední Evropa k tomu přímo vybízí. Je to velmi neklidné místo, na povrchu krásné a klidné, ale vespod jsou ty dějiny a ti mrtví. Winterberg, když mluví o střední Evropě, opakuje jednu větu v angličtině: „The beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins.“ Nádherná krajina bitevních polí, hřbitovů a ruin. Tohle jsem si půjčil z jednoho anglického průvodce pro české země zhruba z roku 1900. Pro mě je cesta vlakem zároveň cesta historií.

Nedávno jste v jednom rozhovoru zmínil, že žijeme v podivné době.

Nikdy mě nenapadlo, že tady zažijeme takový nástup primitivního populismu. Moje generace si naivně myslela, že po roce 1989 už všechno bude jenom dobré. Trapným pseudonacionalismem se dnes dokážou mobilizovat voliči po celé Evropě. Vidíme to na Slovensku, v Německu, Rakousku, ve Francii.

Velkým zlomem bylo napadení Ukrajiny 24. února 2022. Ale samozřejmě válka začala mnohem dřív. S mým kamarádem Igorem Malijevským, který pravidelně jezdí na Ukrajinu a ve Lvově je skoro doma, jsme to řešili hned v roce 2014 v našem kabaretu EKG v Divadle Archa, když Rusové zabrali část Donbasu a Krym. Ale paradoxně ten neklid je do určité míry inspirující. Nutí člověka psát a přemýšlet.

Kam byste se postavil v konfliktu Izrael versus Hamás?

Vzhledem k tomu, co se stalo během holocaustu, cítím vnitřní napojení na Izrael, i když to neznamená, že souhlasím s politikou Netanjahua a nevnímám, jak těžká a tragická situace pro normální lidi v Gaze je. Proč jsou nejen čeští politici, ale i Češi asi více na straně Izraele, podle mě souvisí s tím, že spousta českých Židů zahynula a hodně jich odešlo právě do Izraele.

Stačí si vzpomenout na Maxe Broda, jak prchá den před tím, než do Prahy přijede wehrmacht, a v kufrech odváží Kafkovy rukopisy. Jemu se útěk podařil, ale veškeré Kafkovo příbuzenstvo zmizelo v koncentračních táborech. Nacisté je všechny zavraždili. Zas a znova chodím po židovských hřbitovech, klopýtám o kameny zmizelých.

Koneckonců mluvíme spolu v hotelu, který vyrostl na místě, kde trávili poslední dny pražští Židé, kteří odtud odcházeli na nádraží Bubny a pak odjížděli do absolutní hrůzy. Tohle v sobě nesu a to mě podvědomě hodně zaměstnává, i když nemám židovské předky. Loni 7. října jsem si znovu uvědomil, jak obrovská tragédie se tehdy stala. Když navíc v roce 1945 došlo k odsunu Němců, byla s nimi vyhnána veškerá německojazyčná kultura, i ta židovská.

Proč nám podle vás chybí?

Doteď má naše část Evropy nezahojené jizvy na duši. Doteď vnímám neviditelnou hranici mezi česky a německy mluvícími oblastmi. Je pravda, že třeba v Liberci být Čechem, Židem, německým sociálním demokratem nebo liberálem bylo v létě 1938 opravdu těžké. Tehdejší česko-německé soužití si nesmíme idealizovat, ale zároveň nemůžeme tvrdit, že všichni Němci včetně starých lidí a dětí byli nacisté a všechny bylo třeba potrestat a vyhnat.

Mám pocit, že jsme si tím sami ublížili a část sebe sama ztratili. Střední Evropa byla vždycky propojená, jenže my jsme se po roce 1945 ocitli ve zvláštní izolaci. Najednou se tady začalo mluvit jenom česky, což nikdy předtím nebylo. I v rámci monarchie k nám pronikala spousta jiných jazyků a kultur.

Přišli jsme o automatickou vícejazyčnost, která kdysi u nás byla úplně normální. Němčina se odsunula na druhou kolej, a když jsem na Liberecku nebo Jesenicku, vnímám tu velkou prázdnotu, kterou zkouším zaplňovat příběhy jako Alois Nebel, Grandhotel nebo Wintebergova poslední cesta.

Myslíte, že je to pořád citlivé téma?

Jsme mnohem dál než před dvaceti lety. S novými generacemi se rány začínají zacelovat a pohraničí zase srůstat, třeba Liberec a Žitava, kde žije stále více Čechů, protože doma je pro ně moc draho. Už jsou jich nižší stovky a žitavský starosta si to velmi pochvaluje.

Je vámi zmíněný populismus v Německu jiný než v Česku?

Všude jsou podobné problémy. Zajímavé je, že třeba protimigrační nálady panují hlavně tam, kde žádní přistěhovalci nejsou. Dost často pobývám v Bádensku-Württembersku, kde je vysoké procento migrantů, kteří mají práci a jsou integrováni. Krajně pravicová AfD má nejvíc hlasů někde na východě, kde jsou navíc lidi frustrovaní, že odtud mladí odcházejí, protože nechtějí být mezi neonacisty. Zoufale potřebují pracovní sílu, ale nově příchozí půjdou raději do oblasti, která je k nim tolerantnější.

A co ten populismus?

Někdy mě trochu štve, že si lidi neuvědomují, jak se máme dobře. Často slýchám větu: „Takhle to dál nejde, něco se musí změnit.“ Jenže když se zeptám, co konkrétně, nikdo to pořádně nedokáže pojmenovat. Říkají, že mají jenom takový pocit, což je strašně nebezpečné, protože člověk se stává přes tyhle emoce snadno ovlivnitelným.

Třeba s jakým nadšením se pochodovalo do první světové války, do té absolutní katastrofy, která všechno zničila. Když jste s bedekrem z roku 1913 cestovali tehdejší rakouskou monarchií, projížděli jste krásnou a velmi vyspělou zemí. Najednou se tu ale lidi ocitli v mlýnku na maso.

Pak všichni říkali: „Už žádná válka.“ Jenže po nějaké době vždycky začnou převládat pocity, že bychom se mohli mít líp, že se něco musí změnit, i když dobře už se máme. Koneckonců i před tou první světovou válkou si Němci říkali, bylo by fajn, kdybychom měli nějaké kolonie. A vždycky se najde šílenec, který dokáže hnát jedny proti druhým.

Aktivity, v nichž vystupujete před publikem, veřejná čtení a hlavně koncerty, vás předurčují k bohémskému stylu života, který si ale s plným diářem nemůžete dovolit…

To je pravda, mám už tolik nabídek, že musím vybírat, které přijmu. Dokonce kvůli tomu dlouho odkládám moment, kdy začnu psát nový román, který by měl vyjít příští rok na podzim. V hlavě už ho mám vymyšlený, ještě mi zbývá udělat nějaké rešerše a hlavně najít časové okno, tři čtyři měsíce, abych ho napsal. Teď to vypadá, že se k němu dostanu až v zimě.

Na Praze mám strašně rád to měkké světlo vycházející z plynových lamp. Najdete ho ve sklenici piva i v lidech, kteří tady žijí.

Chci v něm navázat na Winterbergovu poslední cestu. Tentokrát ale budou společně cestovat lidé propojení milostným trojúhelníkem. Místo vlakem pojedou starým rozpadajícím se autem, úplně mimo čas. Budou žít mezi mrtvými na hřbitovech a mluvit s nimi o příbězích střední Evropy.

Nedávno po 22 letech znovu vyšla vaše prvotina Nebe pod Berlínem.

Nebe pod Berlínem jsme s Petrem Kružíkem z kapely Priessnitz i zhudebnili. V září se společně vracíme na šňůru pěti koncertů a živých čtení. Zároveň jsem se dvěma spoluhráči z Kafka Bandu založil malý projekt, který se jmenuje Winterberg, ve kterém zhudebňujeme román Winterbergova poslední cesta. Na konci června nám vychází singl The Beautifull Landscape. Mě prostě baví propojovat literaturu s hudbou, což děláme i s Kafka Bandem. Na hudbu myslím i při psaní, což je myslím vidět a slyšet v „refrénech“ ve Winterbergovi.

Nebe pod Berlínem je společně s Návodem k použití železnice dílo, které jste načetl jako audioknihu. Jak vnímáte tuto disciplínu?

Je to strašná dřina. Přeříkávám se a pořád se zakecávám s režisérem a technikem. Teď budu načítat i novou knížku, povídku Vánoce v Praze, která loni vyšla německy a letos vyjde česky, polsky a anglicky. Příběh, který se odehrává na Štědrý den, ilustroval Jaromír 99. Pár samotářů bloudících vánoční Prahou vytvoří v ten sváteční den takovou zvláštní rodinu a vydá se na snovou procházku.

Jedna z postav se jmenuje Kavka. Když se napije piva, rozsvítí se mu hlava a chodí po ulici jako lucerna. Na Praze mám strašně rád to měkké světlo vycházející z plynových lamp. Najdete ho ve sklenici piva i v lidech, kteří tady žijí. V Berlíně je světlo mnohem ostřejší.