ROZHOVOR / „Knížky pro děti mi připadaly temné a agresivní. Nebyla tam ta něžnost a naivita, tak jsem se rozhodla, že zkusím psát vlastní příběhy,“ vzpomíná na své začátky spisovatelka literatury pro děti Sandra Dražilová Zlámalová. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mimo jiné také prozradila, kde bere nápady pro své knihy či proč pohádky podle ní baví všechny generace.

Kdy jste dostala ten nápad, že budete psát pohádky pro děti?

Bylo to během studia na vysoké škole. Všechny knížky, které jsme měli doporučené od paní profesorky jako budoucí češtináři k četbě, byly takové temné, plné agresivity a násilí, tak jsem si říkala, tohle když mají číst malé děti, tak co z nich potom vyroste. Postrádala jsem tam něžnost a naivitu. Kdy jindy by tohle mělo být, když ne v pohádkách a v dětství. To byl takový první impuls k napsání mé první knížky.

Kolik knih už jste tedy napsala? Chystáte nějakou novinku?

Napsala jsem 16 knížek. Sedmnáctá se nyní ilustruje a předpokládám, že vyjde na jaře příštího roku. Mohu prozradit, že to nebude pokračování žádné série s postavami, které moji čtenáři znají, ale půjde o zcela nový příběh.

Zaujmout dětské čtenáře je poměrně těžké. Kde berete inspiraci?

V podstatě všude, kde jsem a například slyším, že někdo řekne nějakou blbost. Tak já tu blbost jsem schopná přetvořit do něčeho, co může být vtipné v pohádce. Například jsme šli s dětmi z bobovačky a jedna sousedka měla na stromě pověšenou takovou tu chechtající se čarodějnici, no a děti po mně chtěly, abych o ní vymyslela příběh, než dojdeme domů, a takto vznikla třeba postava Řachatice. Vždycky je to tedy spíš náhoda. Nedokážu jako někteří jiní autoři „sypat“ jednu knížku za druhou. To já neumím. Musí zkrátka přijít nápad, a pak se z toho něco vyvine.

Dostáváte od dětí nebo jejich rodičů ke své tvorbě zpětnou vazbu?

Občas dostávám od dětí vyloženě obrázky. Tím, že neznají moji přesnou adresu a jenom vědí, že bydlím v Bílém Potoce v Jizerských horách, tak to pošlou zkrátka na úřad, že je to pro paní spisovatelku, a pošta už ví, kam to doručit. (smích). Pak mi chodí také e-maily, a to většinou s obrázky. Moje čtenářská základna jsou děti od 3 do 8 let.

Než začnete knížku psát, máte už v hlavě celý příběh, nebo píšete a dějovou linku si domýšlíte až během procesu?

Než se pustím do nějaké knížky, tak si velký papír rozkreslím takovou sinusoidu, na které si rozhodím, co se v tom příběhu stane, jak to dopadne, jaký tam bude motiv, jaký tam bude symbol a charakterové vlastnosti postav. V průběhu toho příběhu se mi ale stane, že odbočím do neznáma, všimnu si toho v polovině, a tak se vracím zpátky, protože bych se dostala někam, kam nepotřebuju. Většinou mám tedy jasně daný příběh. U té poslední knihy, kterou jsem napsala a která se nyní maluje, jsem ale byla v půlce a rozhodla jsem se, že takhle to nebude, kniha už však měla nasmlouvaný termín. Nakonec jsem to celé smazala a domluvili jsme se s nakladatelstvím na úplně jiné verzi. (Smích).

Spisovatelé musejí mít pevnou sebedisciplínu. Máte s ní problém, nebo si nastavíte vždy určitý čas na psaní, který poctivě dodržujete?

No poslední dobou je to horší. Hlavně teď před Vánocemi. Když už mě opravdu tlačí čas, tak jsem schopna si k tomu sednout a dát vše ostatní stranou. Mám však malé děti školou povinné, takže na prvním místě jsou jejich potřeby, pak moje přípravy do práce, no a pokud mi pak zůstane nějaký čas a energie, tak se pustím do psaní. Čtyři roky už mám rozepsaný jeden román pro dospělé čtenáře, ale jestli vyjde za rok, či za dva, teď nejsem schopná říct.

Mluvíte o tom, na co jsem se chtěl zeptat, plánujete tedy napsat něco i pro dospělé čtenáře?

Ano, ale otázka je, jestli to někdo vydá a jestli to někdo bude číst. Je to takový můj pokus. Pravděpodobně ale stejně zůstanu u těch příběhů pro děti, protože tam si můžu utéct do jakékoliv fantazie. Jsem pořád takové velké malé dítě.

Chodíte svoje knížky někam prezentovat? Například do škol nebo v rámci nějakých besed?

Bohužel jsem teď kvůli nedostatku času musela besedy a podobné akce odsunout do pozadí. Většinou se objevím na dvou velkých akcích do roka. Například na veletrhu Svět knihy. Víc toho ale nyní fakt nestíhám. Mrzí mě to. Vím, že se čtenáři chtějí potkat a že by třeba měli rádi podepsanou knížku, ale moje dvojčátka nastoupila do první třídy a já na to nemám teď časovou kapacitu. Vím, že třeba kvůli tomu přijdu o spoustu čtenářů, protože ty děti ocení, když spisovatelka jede za nimi a vše jim krásně řekne. Všechny ty nápady pak mají z první ruky od ní.

Je pravda, že na základě vašich knih už vzniklo nějaké divadelní představení?

Ano, jde o divadelní adaptaci knížek o čarodějnici Bordelíně. Stále se hraje v Divadle Radka Brzobohatého. Občas se s tím jezdí hostovat i do jiných divadel. Režíroval to Milan Enčev a hrají tam například Alžběta Fišerová, Barbora Kepková, Anna Kulovaná, Lucie Kožinová, Jennifer Baluchová, Petr Klimeš či Jindřich Žampa.

Vzpomenete si, jaké knížky jste v dětském věku měla ráda vy? Máte nějaký spisovatelský vzor?

Měla jsem ráda Děti z Bullerbynu, Správnou pětku a Kvaka a Žbluňka. Co se týče nějakého vzoru, tak dřív jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale v dospělosti mě zaujalo, jak výborně psal Václav Čtvrtek. On dokázal v jednoduchých krátkých větách vyjádřit příběh, jaký si děti dokázaly představit.

Co ráda čtete v aktuální životní etapě?

Nejraději čtu romantické knížky. Takové ty pohádky pro dospělé, kdy od začátku víte, jak to skončí, což mi vůbec nevadí. Úplně nejlepší je to z nějaké cizí země, protože mi ji autor přiblíží. Odpočinu si u toho, protože nemusím tolik přemýšlet. Nesnáším jakékoliv horory a duchařiny, protože se strašně bojím. Když si něco takového náhodně přečtu, tak se pak doma bojím. (Smích).

Máte přehled, kolik lidí se v Česku věnuje dětské literatuře? Znáte se mezi sebou?

Podle jména jich znám spoustu. Osobně jich tolik neznám. Přátelím se ale například s Petrou Martiškovou. Autorkou dětské literatury je také moje teta Lenka Jakešová. Kamarádím se i se Sabinou Huřťákovou. Že by ale byly nějaké srazy, kde bychom si třeba vyprávěly své zážitky, to úplně není. No a nebo je, a já o tom nevím.

Lákalo by vás napsat scénář k nějaké filmové pohádce?

Lákalo, a dokonce jsem jeden napsala a poslala ho do televize. Odpověď byla taková, že je tam potřeba udělat hodně úprav, takže si s tím scénářem budu ještě hodně dlouho hrát, než jim ho pošlu znovu.

Budeme slavit Vánoce, koukáte během svátků na pohádky? Jaké máte nejraději a jaký máte názor na novou českou tvorbu?

Ano, díváme se s dětmi a manželem. Z těch novějších je už pro mě klasika Anděl Páně. Děti milují Tajemství staré bambitky. Musím říct, že v loňském roce mě oslovilo Krakonošovo tajemství. To je hezká pohádka, u které se člověk usměje a klidně si ji pustí znovu. Z těch nejklasičtějších pohádek mám nejraději Tři oříšky pro Popelku.

Zvyšuje se v období Vánoc poptávka po vašich knihách?

Ano, k Vánocům pohádky patří. No a pokud jsou ještě s vánoční tematikou, tak zájem opravdu roste hodně.

Civilním povoláním jste učitelka, dá se vůbec uživit v pozici spisovatele dětské literatury, aby to člověk mohl dělat profesionálně?

Takhle, nelze si myslet, že člověk napíše jednu knížku a tím se uživí. To je představa, kterou jsem měla asi tak před deseti lety. Myslím si, že člověk musí mít těch knížek tak kolem 25 až 30, aby ročně vydělal tolik, že mu to vyjde na relativně příjemný plat, nemusí chodit do práce a může se věnovat jenom psaní.

Proč podle vás mají pohádky rádi lidé všech generací? Je to pouze kvůli tomu, že v nich dobro vítězí nad zlem?

Pohádky nám dovolují na chvilku zapomenout na běžné starosti i problémy. Můžeme se při nich zasnít a být na chvíli dětmi. Proto jsou oblíbené napříč generacemi.