Americký salvový raketomet HIMARS dodávaný ukrajinské armádě. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Deník The New York Times zveřejnil obsáhlý článek, v němž tvrdí, že během posledních tří let byly USA do války na Ukrajině zapojeny „mnohem hlouběji, než se dosud myslelo“. Jde o pohled vytvořený rozhovory s bývalými či současnými představiteli USA, evropských zemí, ale i Ukrajiny. Deník rovněž přináší informace o tom, proč neuspěla ukrajinská protiofenziva v létě 2023 a jaká byla pravděpodobnost použití jaderných zbraní Putinovým režimem.
První setkání představitelů USA a Ukrajiny ve velitelském středisku na velitelství americké armády pro Evropu a Afriku v německém Wiesbadenu se podle The New York Times uskutečnilo již na jaře 2022 pouhé dva měsíce po vpádu ruské armády na Ukrajinu. Za napadenou zemi se jednání zúčastnil generálporučík Mychajlo Zabrodskyj, za USA to byl velitel 18. výsadkového sboru americké armády generál Christopher Donahue, který nabídl svému kolegovi partnerství.
V centru pak byly plánovány operace ukrajinských ozbrojených sil. Američané shromažďovali zpravodajské informace a určovali celkovou strategii. Navíc také předávali přesné informace o souřadnicích cílů, a to jak na zemi, tak na moři. Do způsobu předávání informací však zasáhly nepříliš vřelé osobní vztahy mezi tehdejším velitelem ukrajinských pozemních sil Olexandrem Syrským, vrchním velitelem Ozbrojených sil Ukrajiny Valerijem Zalužným a předsedou Sboru náčelníků štábů americkým generálem Markem Milleym. Podle The New York Times tak musel Pentagon vymyslet složitý kanál, jak informace předávat.
Každé ráno se Ukrajinci a Američané scházeli, aby identifikovali nejslibnější cíle, jejichž souřadnice byly předány ukrajinským ozbrojeným silám, které měly k dispozici britské houfnice M777. Bílý dům však zakázal údery na ruském území a sdílení zpravodajských informací o místě pobytu vysokých velitelů ruských ozbrojených sil, například náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova.
Houfnice však měly dostřel pouze okolo 25 kilometrů, a tak USA poskytly Ukrajině několik odpalovacích raketových systémů HIMARS a raket s dostřelem až 90 kilometrů. V tu dobu se podle deníku administrativa prezidenta Joea Bidena však bála, aby nedošlo k „vyprovokování“ Putinova Ruska. Proto byly nakonec stanoveny podmínky použití HIMARS tak, že jejich nasazení bude monitorovat velitelství ve Wiesbadenu a americká armáda přezkoumá seznamy cílů a vydá doporučení týkající se jejich umístění i načasování úderu. K odpálení raket potřebovali operátoři HIMARS speciální elektronický klíč, který mohli Američané kdykoliv deaktivovat.
Moskva ke dnu
První velký ukrajinský úspěch se však dostavil ještě před prvním setkáním ve Wiesbadenu. Již v dubnu 2022 se totiž podařilo v Černém moři potopit vlajkovou loď ruské flotily, křižník Moskva. Ten se „náhodou objevil“ na amerických radarech a jeho poloha byla v rámci výměny zpravodajských informací poskytnuta Ukrajině. Ta následně zaútočila a loď potopila.
Jak tvrdí The New York Times, byla americká strana rozzlobená, protože jí ukrajinská armáda „nedala ani nejmenší varování“, že k úderu na křižník dojde. Američané byli navíc údajně překvapeni, že Ukrajina má k dispozici zbraně schopné potopit takovou loď v tak velké vzdálenosti od pobřeží. Bidenova administrativa prý neměla v úmyslu umožnit Ukrajincům útočit na tak významný symbol ruské vojenské síly.
Plány na použití jaderných zbraní
Tři měsíce po začátku totální války se ruská invaze zastavila a proměnila se v sled bojů na několika místech fronty. „Ukrajinci tomu museli čelit vlastní ofenzivou,“ píše The New York Times, podle kterého generál Zalužnyj věřil, že je nutné přesunout se ze Záporoží do okupovaného Melitopolu, aby došlo k odříznutí zásobovacích tras ruských jednotek z Krymu. Američané však tvrdili, že varianta s dobytím Melitopolu je nereálná. Nakonec se USA s Ukrajinou dohodly na dvoufázovém útoku, aby zmátly ruské velitele, kteří věřili, že Ukrajinci mají dostatek vojáků a vybavení pouze na jednu ofenzivu.
Hlavní úsilí tak mělo směřovat k dobytí Chersonu a západního břehu Dněpru. Ve stejnou dobu však došlo po zásazích prezidenta Zelenského ke změně plánu. Později se údajně ukázalo, že ukrajinský prezident doufal, že se v polovině září zúčastní zasedání Valného shromáždění OSN a předloží další žádosti o vojenskou podporu na bojišti.
Na podzim pak Bidenova administrativa povolila pomoc Ukrajincům při vývoji, výrobě a nasazení flotily námořních dronů a v říjnu začala CIA tajně podporovat útoky dronů na přístav Sevastopol. Americká rozvědka navíc obdržela informaci, že velitel ruských sil Sergej Surovikin se vyjádřil o možnosti použít taktické jaderné zbraně, pokud by Ukrajinci pokračovali v postupu na Krym. Doposud americké zpravodajské služby odhadovaly pravděpodobnost, že Rusko použije jaderné zbraně na Ukrajině na 5 – 10 %, ale po zachycení Surovikinova rozhovoru se odhad zvýšil až na 50 %.
Neúspěch protiofenzivy
Na počátku roku 2023 začalo velitelství plánovat novou ofenzivu. Zalužnyj znovu navrhl útok na Melitopol, ale Pentagon měl obavy o svou schopnost dodat dostatek zbraní pro takovou operaci.
Plán útoku vypracovaný ve Wiesbadenu nakonec zahrnoval opět dva směry: skupina pod velením Syrského měla zaútočit u Bachmutu, aby odvrátila ruské síly od hlavního průlomu směrem k Melitopolu. Podle původního plánu měla ofenziva začít 1. května. V té době totiž Rusové ztráceli u Bachmutu obrovské množství mužů. Podle zdrojů The New York Times trval generál Syrskyj, že tam pošle nejlepší jednotky, a to navzdory námitkám generála Zalužného i Američanů. Základ protiofenzivy tak byl fakticky zmařen, ale Američané „stále viděli cestu k vítězství“ zahájením protiofenzivy podle plánu, než ruské jednotky dokončí svá opevnění a přesunou další síly do oblasti Záporoží. Jenže Ukrajina vyčkávala a argumentovala tím, že nedostala všechny slíbené zásoby zbraní, přestože je Američané ujišťovali, že je jich dost.
Konečný plán protiofenzivy pak vznikl koncem května v ukrajinském velení, ale Američané nebyli o výsledcích informováni. Po spuštění akce si americká rozvědka všimla, že se ukrajinské jednotky pohybují ve směrech, které neodpovídají dohodnutému plánu. Ukrajinci pak Američanům prý přiznali, že se rozhodli zahájit stejnou ofenzivu ve třech směrech najednou. Američané radili posílit útok na Melitopol, ale nebyli vyslyšeni. Naopak investovali obrovské úsilí a prostředky do neúspěšné kampaně na znovudobytí zničeného Bachmutu, aniž by se k Melitopolu dostali blíže.
Selhání protiofenzivy se podle deníku projevilo ve vzájemných vztazích. „Důležité vztahy byly udržovány, ale už to nebylo inspirované a důvěryhodné bratrstvo z roku 2022 a začátku roku 2023,“ řekla podle The New York Times mluvčí Pentagonu Celeste Wallanderová.
Vztahy v centrále
The New York Times přiznává, že se vztahy mezi Američany a Ukrajinci během tří let války stávaly postupně napjatějšími. Ukrajinci měli v některých chvílích považovat Američany za „typicky povýšenecké Američany“. Američtí naopak nechápali, proč Ukrajinci „prostě neposlouchají dobré rady“.
Podle deníku byl zásadní rozdíl ve vnímání cílů. Zatímco Američané se soustřeďovali na reálně vojensky dosažitelné cíle, Ukrajinci se snažili o „velké vítězství“ a měli pocit, že je Američané brzdí.
Problémy pak vznikly i poté, když se Ukrajina v tomto partnerství stále více osamostatňovala a začala své plány tajit. „Byli naštvaní, že jim Spojené státy nemohly nebo nechtěly dát zbraně, o které žádali, a Američané byli zase pobouřeni nepřiměřenými požadavky a neochotou ukrajinských úřadů podnikat politicky nepopulární kroky k posílení svých sil, které jsou co do počtu výrazně nižší než síly ruské,“ okomentoval krizi ve vztazích The New York Times. Těmi nepopulárními kroky byla míněna hlavně mobilizace mužů od osmnácti let.
Podle deníku tak vznikla neřešitelná patová situace, kdy „Ukrajinci věřili, že Američané nejsou připraveni udělat vše potřebné, aby jim pomohli vyhrát, a Američané věřili, že sami Ukrajinci nejsou připraveni udělat vše potřebné, aby si pomohli k vítězství“.
