Evropská federace do roku 2025. Na základě evropské ústavy. A pokud členský stát odmítne ratifikaci, tak v EU skončí. Lídr německých sociálních demokratů Martin Schulz umí přitáhnout pozornost. Opět se mu to podařilo projevem, který přednesl na kongresu své strany první prosincový čtvrtek. Tvrdě centralizační vize Evropské unie, k níž se někdejší předseda Evropského parlamentu a kandidát na spolkového kancléře hlasitě přihlásil, si okamžitě všimla česká i přední evropská média.
Schulzovu vizi evropské federace do osmi let lze samozřejmě jednoduše odbýt tím, že se německý politik musel zbláznit. Po takové trajektorii evropské integrace není poptávka ani mezi členskými státy EU, ani mezi jejich občany. Nedávno publikovaný reprezentativní průzkum erudovaného think-tanku Chatham House ukázal, že zápal, kterým hoří Martin Schulz, sdílí pouze malý segment občanů, konkrétně 8 % respondentů. Mnohem více dotázaných se hlásí k váhavému evropanství, integraci a její smysl potřebují vysvětlovat a s jejím prohlubováním rozhodně nespěchají. Odpověď na otázku, co Schulze k tak silnému výroku motivovalo, tak bude zjevně jinde. Konkrétně pak v komnatách německé politiky.
Odříkaného chleba největší krajíc
Za prvé, Schulz, jehož hvězda po neúspěchu ve spolkových volbách značně pohasínala, si může mnout ruce. Kontroverzním proslovem, kde mimo jiné naznačil, že by v Unii neměly být země typu Maďarska či Polska, si bezesporu zajistil pozornost, což se dnes nejvíce počítá. Nota bene v době, která dělá křížek nad tradiční evropskou levicí a kritizuje ji za ideovou vyprázdněnost.
Za druhé, není náhodou, že Schulz zvolil právě evropskou agendu. Ta byla v německé politice dlouhodobě posvátnou krávou. Poválečný politický mainstream se ani náznakem neodvážil zpochybnit jednoznačně prointegrační směrování Německa směrem „ke stále těsnější Unii“. Nejsilnějším (ne však jediným) motivem byl nejspíš narativ odčinění viny za válečné běsnění, do nějž Němci Evropu ve 20. století dvakrát zatáhli.
O důvody teď ale až tak nejde, důležitější jsou následky. Léta platilo, že se v Německu o určitých věcech nemluví. Dlouhodobé tlumení rozdílů v okamžiku, kdy tabu padlo, učinilo evropskou agendu v Německu příslovečným „největším krajícem odříkaného chleba“. Protože když se cokoliv dlouhodobě uměle tlumí, vyvře to nakonec násobně větší intenzitou.
Nemyslí to vážně
Problém Martina Schulze a sociálních demokratů v této souvislosti představuje fakt, že většinu krajíců si už hbitě rozebrali jiní. Ten protievropský Alternativa pro Německo, ten rezervovaně proevropský liberálové a křesťanští sociálové. A protože papouškovat pozice Angely Merkelové není prozíravé, protože takového hlasu si nikdo nevšimne, rozhodl se Martin Schulz, že bude – minimálně rétoricky – ještě více prounijní než kancléřka. A jelikož proevropských nápadů bylo v Evropě jen letos přehršel – stačí vzpomenout na Bílou knihu o budoucnosti Evropy, projevy Jeana Clauda Junckera, zprávu europoslance Guy Verhofstadta či vize Emmanuela Macrona – bylo potřeba přidat na razanci. Úspěch zaručen.
Ačkoli se lze důvodně domnívat, že za Schulzovým voláním po evropské federaci je hlavně domácí strategická kalkulace, neznamená to, že by dlouholetý europoslanec nebyl přesvědčeným eurocentralistou, čímž se ostatně nikdy netajil. Jeho nedávný projev však zcela jistě nepředstavuje vážnou vizi budoucnosti evropské integrace. Mnohem přesnější je interpretovat jej jako zajímavý produkt vývoje německé domácí politické scény.
