Druhá vlna epidemie koronaviru nás zastihla stejně nepřipravené, ba dokonce snad ještě nepřipravenější než ta první na jaře. Tehdy jsme se opájeli vlnou solidarity a mnoho z nás skutečně věřilo heslu „společně to zvládneme“. Nezvládli jsme to, nezvládáme to ani teď a důsledky, které poneseme, mohou být devastující.
Stovky mrtvých spoluobčanů, kteří podlehli – a bohužel ještě podlehnou – epidemii koronaviru, zůstanou v naší kolektivní paměti zachovány jako výstraha před přílišnou sebejistotou lidského společenství. Příliš spoléháme na to, že nás před zlovolnými rozmary přírody ochrání jakási nadosobní síla vybavená výjimečnou schopností. Může se jednat o technologii, inovaci – nejčastěji ale lidé věří, že když jde do tuhého, postará se stát. Od toho si jej koneckonců platíme ze svých daní. Schopnost státu zasáhnout tam, kde se řešení vymyká ze schopností, možností a dovedností jednotlivce, je jednou z klíčových úloh, které mu ukládá společenská smlouva.
Druhá vlna koronaviru ukazuje, jak katastrofálně stát selhal.
Jenže stát nelze považovat za vyšší moc, která je mocí sama o sobě.
Stát, to je společenství výkonných lidí. Úředníků, politiků, orgánů veřejné moci.
V žádném případě nelze tvrdit, že selhaly celé skupiny jednotlivců. Vina za současný stav, který je zlý a bude se dále zhoršovat, padá jednoznačně na tu část elit, co vykonává exekutivní moc. Vláda selhala katastrofálním způsobem, který by v jakékoliv trochu spořádanější banánové republice už dávno vedl k revoluci spojené s rituálním vyházením ministrů a ministryň z oken jejich budoárů.
U nás jsme nicméně defenestraci coby efektivní řešení politických krizí zamítli, musíme se tedy podívat realisticky na to, co nás čeká, a obávám se, že nemine. Předně: Jestliže na jaře přišlo zpomalení ekonomiky, nyní přijde krize, ať už jí budeme my politici, novináři nebo ekonomové říkat jakkoliv. Ekonomika bude přiškrcena do bezvědomí. Zastaví se společenský život. Děti nebudou docházet do škol. Obchody se až na pár výjimek zavřou. Omezení vývozu v Česku jako výrazně exportní ekonomice povede ke ztrátám mnohých pracovních míst. O nezaměstnané se stát výhledově nebude schopen postarat. V Česku se někdy kolem roku 2021 splní vlhký sen Karla Marxe – pod Řípem bude žít skutečný zbídačelý proletariát.
S takovou vyhlídkou do budoucnosti se nestačím divit každému politikovi, který považuje každou další prohru vlády Andreje Babiše za svou výhru. Jistě, jako podnikatel i jako politik si nepřeji nic víc než to, abychom se probudili ze zlého snu, ve kterém je ministryní financí seniorní úřednice, jejímž hlavním cílem je vymýtit stravenky, a o hospodářství se stará superhrdina, který se zhlédl v marvelovkách a jeho hlavní schopností je téměř nespat.
Celá věc je ale složitější. Jak se snižuje důvěra lidí ve stát, začíná být každá prohra Andreje Babiše prohrou nás všech. Čím hlouběji se ponořujeme do koronavirového chaosu, tím složitější jednou bude obnovení důvěry lidí v instituce a obecně v demokratický právní stát. Mám totiž vážnou obavu, že jednou z obětí koronaviru bude nakonec v Česku sama liberální demokracie. Už teď je znepokojivé, jak roste podpora autoritativních, mimo systém stojících řešení různých problémů.
Pokud tedy mohu mít jedno přání, byl bych rád, kdybychom my, politici, dokázali o blízké budoucnosti uvažovat v tomto kontextu, nikoliv jen s výhledem na nejbližší možnost, jak dostat Babiše od státního vesla.
Autor je místopředseda TOP 09
