Téměř denně sledujeme nové a staronové příběhy, které bychom ještě před pár lety považovali za nemožné a nereálné. Příkladů je bezpočet. Ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ta většina dole. A ta jim dovolí, zdá se, doslova vše, zejména mocenskému tandemu Babiš-Zeman, který určil ráz doby. Ten je charakterizován pokročilou buranizací veřejné sféry a návratem do normalizačních schémat. Komunismus a socialistický „ráj“ nebyly jen o symbolech a ideologii. To dědictví je na první pohled méně viditelné, ale o to více závažnější a ničivé. Týká se zejména schémat jednání, myšlení a rozhodování lidí.
Bolševizace společnosti se projevuje rafinovaným třídním bojem. Zase platí rčení o tom, že kdo nejde s nimi, ten jde proti nim. Funguje selektivní právo pro vyvolené novodobé papaláše. Jejich propaganda si v ničem nezadá s tou předchozí normalizační.
Hranice snesitelnosti se povážlivě posouvají. Jejich kamarila vždy vystrčí neohrožené obhájce jejich guru, kteří opakují jeho mantry o účelovkách, kampaních apod. Bylo by to až směšné, kdyby to však nebylo tak vážné, a hlavně racionálně těžko pochopitelné. Nejde o nahodilosti, o uniklé jednotlivé excesy. Jde o systém, o zjevné trendy, které posouvají Česko do modelu, který se den po dni přibližuje tomu, co funguje ve východních despociích.
Schválně si udělejte takový malý osobní přehled jen těch letošních nehorázností, a možná bude stačit jen výčet za minulý týden. Není divu, že našinec raději uniká do bezpečí svého mikrosvěta a ordinuje si nevnímat veřejné dění a správu země, aby si nezpůsobil zdravotní či jinou újmu. Nový ideální nevolič.
Pak stačí, když k těm dalším volbám přijdou jen ti motivovaní zpracovaní občané z podhradí, kterým se naservíruje ten správný emoční mix vnějších a vnitřních nepřátel. Dříve to byli imperialisti ze Západu a domácí zaprodanci a ztroskotanci. Není to dnes nepodobné. Nyní to jsou imaginární imigranti, EU a doma všichni zhrzení Antibabišové a Antizemanové, kteří jim závidí jejich „úspěchy“.
Další fází bude práskání (udávání) neposlušných (to už vlastně běží), to má u nás hlubokou tradici. Pak se dostaví nové mocenské požadavky komunistických zombie. Loajální přisluhovači budou honorováni. Bude docházet k omezování svobodného prostoru nezávislým médiím, spolkům, neziskovkám a sdružením, omezí se všechny možnosti pro otevřené a veřejné projevy svobodné vůle (ve všech sférách a oblastech), která se bude kriminalizovat.
Velké posttotalitní oligarchistické korporace v čele s doživotním premiérem, kterému udělí prezident úplnou a komplexní amnestii, dokončí poslední fázi state capture, tedy definitivního uchvácení státu. Změní se ústava, včetně kompetencí a pravomocí všeho, co by mohlo, byť jen připomínat nějaké pokusy o kontrolu moci. A ve finále bude nařízen povinný optimismus. Přistřihnou se křidýlka i některým odbojným umělcům a studentům (jen tak pro výstrahu). Obnoví se státem organizované průvody a estrády. Na pódiu se bude usmívat idol Jágr a své songy zapějí společně Michal David a Richard Krajčo. Chléb a hry. Hurá, hurá, hurá…
Zdá se vám to vše přehnané? Tak se podívejte na paralelu z let 1946–
1948, tehdy se taky plíživá bolševizace země v režii KGB brzo proměnila v agresivní a totální převzetí moci. Jen v naší zemi, na rozdíl od našich sousedů, tehdy došlo k totálnímu znárodnění všeho a všech. Hlavním motivem byla propagandisticky vytúrovaná závist, která přerostla v třídní nenávist a popravám oponentů. A o dvacet let později se ve vnitrostranické přetahované uvnitř KSČ ukázala zhoubná úvaha o polidštění komunistické ideologie. Následná normalizace s konečnou platností zlomila charakter a duši národa.
Důsledky tohoto tlaku sklízíme i dnes. Opět se ujali vesla bezskrupulózní lídři průměrnosti, pokrytečtí praktici života, ti, kteří udělají kariéru v každém režimu. Mají to v genech. Lež je jejich základní pracovní nástroj. S jídlem roste apetit. Je bláhové se domnívat, že budou mít někdy dost. Musí si hlídat své pozice, svůj vliv, svoji moc, své majetky (přiznané i nepřiznané, svěřené i nesvěřené) a zejména svoji doživotní beztrestnost. To věděli i soudruzi v minulé éře.
Nic nového. Ale tehdy byly jejich možnosti docela omezené, jejich dnešní následovníci jsou jiní sekáči, zvláště pak další slovenský export — současný náčelník ze Strakovky. Ta obecná pravidla o koncentraci moci zná každá totalita, měkká i tvrdá, regulovaná i bezbřehá, a zná je každý diktátor. Staronoví psanci této země se dali opět na pochod, a nyní si hoví na piedestalu moci. Není vám jich někdy trochu líto? Vždyť oni museli v minulém režimu proti své vůli vstupovat do partaje (na doporučení maminky), stoupat v tom kariérním žebříku výš, cestovat k nepřátelům na Západ, a ještě tak nějak omylem spolupracovat s StB, a někteří se obětovali natolik, že spolupracovali i s KGB. A někdo jim ty trudné časy teď vyčítá. Fuj. To je odporné.
Co se s tím dá dělat? Zejména je třeba si to vše uvědomit, přiznat si stav věcí a nežít v iluzi o pevnosti a nerozbornosti naší demokracie. Ze včerejších lumpů se stali lumpové dnešní, byť se všelijak maskují a pitvoří v údajné spasitele a dobroděje. Dnešní nemocná doba v nemocné zemi není jen nějaká rýma, která za nedlouho odezní. A navíc mají ruský medvěd i čínský drak apetit na ten náš kousek Evropy. Oni dobře vědí proč. Není to pro ně tak náročné a ani drahé. Mají u nás na své straně již nyní armádu vlivných kolaborantů.
Opět nic nového. Nepoučené dějiny se vrací. Jinak to ani být nemůže. Je dobré to alespoň vědět. Třeba se najde více a více jedinců, kteří té jejich kumpačce řeknou své NE. Třeba. Doufejme, neboť naděje umírá poslední. Urychlit to můžeme jen sami, když se ji bez vzdoru vzdáme. Pak by bylo pozdě bycha honiti…
