Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček sice ani po padesáti dnech nenašel text, ve kterém by novinář Ferdinand Peroutka označoval Adolfa Hitlera za gentlemana, ale narazil na Peroutkovy údajně daleko horší texty, ve kterých například mluví o Hitlerovi jako o největším z Němců. V jubilejním padesátém dnu hledání tak prezident Miloš Zeman avizoval při návštěvě Mariánských Lázní, že se brzy dočkáme dalšího kola znevažování, a zřejmě i urážek a pomluv Ferdinanda Peroutky, považovaného za jednu z nejvýraznějších osobností české žurnalistiky. Mluvčí Ovčáček také vzápětí potvrdil, že od příštího týdne začne Hrad postupně zveřejňovat kontroverzní  Peroutkovy články z druhé republiky a počátku protektorátu.

Prezident Zeman se tak snaží zarputile dokázat, že ve svém projevu na konferenci k 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi uvedl oprávněně Ferdinanda Peroutku jako příklad intelektuála, který v kritické době selhal. Proč to ale Zeman dělá?

Podívejme se nejdříve na text, který prezident zmínil v Mariánských Lázních a jenž pod názvem Dynamický život  vyšel v týdeníku Přítomnost 26. dubna 1939, měsíc po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. Věnován je oslavám padesátých narozenin německého vůdce Adolfa Hitlera, tedy tématu, kterému se redakce Přítomnosti nemohla vyhnout. Pro každého autora, který musel splnit zadání nacistických úřadů a zároveň si chtěl zachovat svou tvář, to byl obtížný úkol. Jak napsat oslavnou ódu na vůdce nacistů, který rozhodl o okupaci Československa, a zároveň se od něj distancovat jako od nepřítele českého národa? A jak to udělat, aby hlavní smysl článku unikl nacistickým cenzorům, ale pochopili jej čeští čtenáři? Ferdinand Peroutka prokázal, že je mistrem ironie a svá sdělení čtenářům dokázal vkládat „mezi řádky“.

„Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdin postavili výše. (…) …německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů… (…) to vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích. Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec. (…) Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest nejskutečnějším representantem svého národa…“

To jsou úryvky z první části Peroutkova článku. Druhá část, oddělená křížkem, začíná řečnickou otázkou: „Jestliže, jak z každé stránky spisu Mein Kampf lze zjistit, jeho autor se pokládá zejména za kvintesenci německého způsobu myšlení a cítění, jestliže jest pravda, že Vůdce a německý národ jedno jsou, jaký poměr mohou si k němu vytvořiti členové oněch menšin neněmeckých národů, jichž se stal v poslední době ochráncem, protektorem nebo něčím podobným? “ A na tuto otázku Peroutka odpovídá jednoznačně: „Jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže býti ovšem zařazen do národních dějin národů jiných…“ Jinými slovy Peroutka sděluje, že Adolf Hitler nikdy nebude přijat českým národem jako jeho vůdce, i když o to usiluje: „kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů…“ A dál pokračuje se sarkasmem: „…maje již své první místo ve Walhalle, nemůže býti postaven do Slavína; kdyby se o to někdo pokoušel, hrozná neupřímnost tohoto pokusu by se naprosto zajisté zprotivila Čechům i Němcům. Zajisté si vůdce a říšský kancléř sám nepřeje, aby fakt jeho němectví byl nějakým způsobem oslabován nebo rozřeďován.“ Tímto ironickým posměškem Peroutka vzkazuje německému národu, aby si svého vůdce oslavoval sám, vystavil si ho ve své Walhalle (nebo strčil za klobouk) a nevnucoval ho českému národu, který ctí své vlastní hrdiny. Mohlo by se totiž také stát, že velikost německého Vůdce tím utrpí, což by si sám Vůdce „zajisté“ nepřál…

Pokud by ještě někdo pochyboval o skutečném smyslu Peroutkova sdělení, může pokračovat ve čtení tohoto odvážného textu: „Pozdrav Heil Hitler jest německý pozdrav, na který mají právo jen příslušníci německého národa. Který Čech nebo Slovák by jím tak zdravil, tlačí se někam, kam nepatří…“ Zcela jasně a srozumitelně Peroutka napsal, že český národ nepřijme nacistický pozdrav. Odvážil se to napsat v době, kdy pozdrav vztyčenou pravicí byl chápán jako symbol loajality a stával se v protektorátu povinným. V závěru textu si Peroutka dovolil ještě další narážky: „… poněvadž Vůdce a říšský kancléř není Čech a Češi nejsou Němci, nemůže býti poměr obou národů k osobě Adolfa Hitlera naprosto stejný.“ Nebo: „Mein Kampf zůstane biblí německého národa, kdežto biblí českého národa jsou spisy jiné.“

Z textu, který současné osazenstvo Hradu považuje za selhání intelektuála, naopak vyplývá velká odvaha Ferdinanda Peroutky, za kterou nakonec zaplatil vězněním v koncentračním táboře Buchenwald. Všechno, co napsal, je třeba posuzovat v kontextu dané doby, kdy za projevy svobodného myšlení hrozila smrt.  Otázkou zůstává, co vede prezidenta Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka k tomu, aby se pouštěli do znevažování Peroutkova odkazu? Ješitnost? Neschopnost přiznat si svůj omyl? Hloupost? Nebo jde o záměr…? Nejsou jim trnem v oku právě ony zmíněné projevy svobodného myšlení, které ohrožují jejich pozici a moc?

Manipulovat s veřejným míněním není tak snadné, pokud si společnost uchovává povědomí o svých významných osobnostech, které projevovaly statečnost ve chvílích, kdy jejich svoboda i svoboda národa byly ohroženy. Nyní jsme svědky znevažování základů, na kterých naše současnost stojí. „Zásah proti demonstrantům na Národní třídě vlastně nebyl nijak hrozný, intelektuálové selhávají a z Peroutky se vyklubal malý český nácek…“ Společnost, která začne pochybovat sama o sobě, se stává snadno ovladatelnou. Prezident Zeman to ví a zdá se, že by toho rád dosáhl. V tomto sporu už nejde jen o Ferdinanda Peroutku…