Ostravský hoteliér Tomáš Krčmář, který odmítal ubytovávat ve svém hotelu Brioni ruské občany, pakliže se písemně nedistancují od ruské anexe Krymu, vyhrál svoji letitou při u Ústavního soudu. Toto rozhodnutí ústavních soudců vzbudilo v části veřejnosti odpor, protože jde prý o diskriminaci, což tvrdí také ústavní právník Jan Wintr. A filosof práva Jiří Přibáň k tomu dodává, že „trh tu není od toho, aby bránil hodnoty, ale poskytoval co největší svobodnou volbu a jednání pro všechny aktéry.“

Novinář z Deníku N Jan Moláček označil rozhodnutí Ústavního soudu za skandální, protože prý podporuje šikanování Rusů a vyjádřil svůj postoj patetickým zvoláním: „Je suis Rus!“

Svůj názor podpořil příklady situací, jež mu přijdou analogické: Představte si, že vás v Německu ubytují, pouze když jim podepíšete, že odmítáte Benešovy dekrety, a v rakouském penzionu vám předloží k podpisu prohlášení, že odmítáte jadernou energii. 

Na toto Moláčkovo zvolání a jeho optiku je třeba jasně říct: „Je ne suis pas Russe“.

Zvolání, které mělo po vražedném útoku v redakci časopisu Charlie Hebdo vyjadřovat solidaritu s oběťmi násilí, je zde použité zcela nepřiměřeně. Osobně se solidarizuji s Ukrajinou, jakožto s obětí útoku a nikoli s ruskými občany, kteří podporují Putina. A navíc ty Rusy, kteří se nedistancovali od své agresivní vlády, nikdo nevraždil. Jen museli jít spát na jinou adresu. O žádnou šikanu Rusů, jak píše Moláček, nešlo. Nikomu se nic špatného nestalo, ale přesto Česká obchodní inspekce udělila hoteliérovi pokutu 50 tisíc korun, což je ta skutečná šikana, k níž v případu došlo. Nejvyšší soud ji potvrdil, jen snížil pokutu na pět tisíc.

Jistě na to existuje námitka, že je nepřiměřený hoteliérův požadavek, aby ruský občan písemně potvrdil, že nesouhlasí s anexí Krymu. Ten požadavek působí jako přehnaný zejména vzhledem k té rituální písemné formě. Ale kdo tu určuje přiměřenost morálního stanoviska a správnou míru rozhořčení v konkrétní době, kdy k anexi došlo? Hoteliérovo opatření platilo jen krátce v době bezprostředně po anexi.

Je to opravdu zajímavý spor a v záplavě negativních reakcí na rozhodnutí ústavních soudců Vojtěcha Šimíčka a Kateřiny Šimáčkové je třeba také uvést některá zásadní hlediska, která jejich rozhodnutí podporují.

Tím prvním a principiálním hlediskem je svoboda. Kupříkladu svoboda v podnikání a svoboda projevování postojů:

Když Jiří Přibáň tvrdí, že trh tu není od toho, aby bránil hodnoty, tak tím projevuje častý sklon intelektuálů ze spíše levé části spektra zasahovat lidem do jejich tržních vztahů. V jakém zákonu se praví, od čeho je tu trh a od čeho zde již není?

Jako jednotlivec i jako firma mám suverénní právo s někým obchodovat a s někým neobchodovat a je to zcela moje věc, jaké mám k tomu důvody, pakliže nepoškozuji ničí důstojnost. Normy, které zakazují diskriminaci, tu jsou proto, aby nikdo nemohl odepřít prodat chleba člověku s černou kůží právě pro tu černou kůži. Zákon proti diskriminaci tu ale určitě není proto, aby chránil ty Rusy, kteří podporují Putina a anexi cizího území. A je smutnou skutečností, že ruské obyvatelstvo projevovalo stejnou masovou a nelíčenou radost z okupace cizího území, jako kdysi německé obyvatelstvo z odtržení Sudet od Československa v roce 1938.

Druhé hledisko je takzvaně politické, ale bylo by mnohem správnější říci, že je to hledisko morální:

Kritici rozhodnutí Ústavního soudu, kteří se mimo jiné nacházejí i přímo mezi dalšími ústavními soudci, tvrdí, že se do tržních vztahů nemá promítat politika. Pletou se ovšem zejména v tom, že jde o politiku v běžném smyslu toho slova. Rozhodnutí ostravského hoteliéra nepostihovalo hosty za nějaký legitimní politický názor, který by si zasloužil ochranu s odkazem na svobodu názorů. Hoteliér jen nechtěl ubytovat osoby, které by se chtěly stavět za zločiny své vlády. V tom je podstatný bod. Anexe Krymu je zločin, za který může politická reprezentace Ruska a za kterou nesou z morálního (nikoli z trestněprávního – viz Jaspersovu Otázku viny) hlediska spoluzodpovědnost občané tohoto státu. Této spoluzodpovědnosti za zločin své vlády má přitom každý jednotlivec právo se zbavit tím, že dá najevo svůj nesouhlas s daným zločinem. Rusové, kteří nesouhlasí s agresivní mocenskou politikou své země, jsou morálně bezúhonní. Jakmile také dali v hotelu najevo, že s agresí nesouhlasí, přistupoval k nim hoteliér stejně jako k ostatním hostům.

A nakonec je zde hledisko starosti o převažující hodnotovou orientaci celé české společnosti:

Česká společnost je nyní eldorádem tvorů, kteří aktivně podporují státní zločiny v Rusku a v Číně, šíří nenávist k lidem odlišného náboženství a odlišné barvy pleti a tyto temné proudy vynesly nahoru nebývalou vlnu politického populismu a extrémismu, jakou jsme od Listopadu nezažili. Kdyby někdo nechtěl ubytovat muslima, tak má jeho postoj u nás masovou podporu. Naštěstí tu máme zatím jistotu, že by se naše soudy postavily na stranu lidskosti. Antidiskriminační zákon má přesně v takové chvíli svůj smysl.

Když ale někdo vyjadřuje svůj odmítavý postoj proti ruskému státnímu násilí a proti zločinnosti, tak má u naší justice podporu spíše malou. Proto je právě rozhodnutí ústavních soudců klíčové. Soudci Šimíček a Šimáčková použili v odůvodnění svého verdiktu postoj doktora Galéna z Bílé nemoci od Karla Čapka: Galén odmítal poskytnout svůj lék lidem, kteří mohou zastavit válku, ale nečiní tak. Naopak Nejvyšší soud, který setrval na tom, že jednání hoteliéra bylo protiprávní, sáhl v literatuře po Švejkovi od Jaroslava Haška a připomněl hostinského Palivce, který pronese: „host jako host, třebas Turek“. To ukazuje na jistý kulturní rozdíl mezi vysvětlením rozsudku Nejvyššího soudu a argumentací Ústavního soudu.

Do sporu o hoteliéra a jeho vztah k Rusům, kteří se identifikují s anexí Krymu, se promítá rozšířená neschopnost rozlišovat, která bohužel zasahuje i celebrity právnického oboru. Jan Wintr se zjevně plete, když tvrdí, že hoteliér diskriminoval někoho kvůli národnosti či státní příslušnosti. Tím rozhodujícím kritériem bylo pro hoteliéra jen to, zda dotyčná osoba pocházející z nedemokratického státu podporuje či nepodporuje zločiny své vlády. Jednalo se o postoj morální. A vykládat si antidiskriminační ustanovení zákona tak, že má chránit nemorální postoje, by bylo opravdu neblahé. Hoteliér požadoval morální chování ve vypjaté době po ruské anexi, kdy zjevně hledal cestu, jak bránit spravedlnost. Tím se zachoval na naše poměry výjimečně. Chtěl bych říci, že je tu málo lidí, kteří se snaží postavit na stranu spravedlnosti, a proto to tu vypadá tak, jak to tu vypadá.

Po důkladné úvaze lze ale těžko bez okolků schvalovat písemnou formu, kterou hoteliér zvolil, tedy i se zaznamenáním adresy. Občan nedemokratického státu se tím totiž může potenciálně vystavit problému ve své vlasti. Jde ale o docela jiný problém, než je diskriminace, kterou řešila Česká obchodní inspekce. Umím si představit, že z hotelu odešel smutně Rus, který s anexí Krymu nesouhlasí, ale nehodlal o tom podepsat prohlášení s uvedením adresy. To ale nebylo, pokud vím, předmětem starosti soudů a zmíněných právních expertů.

Přemýšlel jsem, jak bych se sám zachoval den po okupaci Krymu jako hoteliér k ruským hostům. Zřejmě diferencovaně. Před rodinou s dětmi bych asi jen utrousil svůj názor na to, co dělá jejich stát a ubytoval je. Příslušníků ruské honorace bych se ale zeptal, co si o anexi myslí a v případě, že by se jim anexe líbila a obdivují Vladimíra Putina, tak bych jim sdělil, že mají smůlu, protože jsem nestihl kvůli zprávám o anexi převléct postele.

Je zvláštní, když filosof práva Jiří Přibáň sdělí, že „veřejný prostor trhu by se mohl stát minovým polem soukromých názorů a hodnot“. Vidím to jinak. Podle mě je veřejný prostor – včetně trhu – tím nejlepším místem pro projevování soukromých názorů a hodnotových postojů. Už to použití pojmu „soukromý názor“ je opravdu zvláštní u filosofa práva. Vždyť smyslem svobody je to, že můžeme projevit naše „soukromé názory“. Nebo tu snad má existovat nějaká kategorie „soukromých názorů“, které si máme nechat pro sebe? Věřím, že to Jiřímu Přibáňovi jen uklouzlo.

Přibáň ovšem dobře vyjádřil podstatu sporu. Podle něj není v evropské judikatuře obvyklé, aby soud upřednostnil svobodu projevu nad principem rovného přístupu k zákazníkům. A v tom je ten klíčový problém – že si Evropa přestává vážit svobody jako nadřazené hodnoty. Jistě, podle mnoha Evropanů je správné, když stát hlídá, aby nedocházelo k diskriminaci určitých skupin lidí. K tomu se hlásíme. Ale mnoha Evropanům, mimo jiné právě Čechům, již nezáleží tolik na individuální svobodě. Právě proto se Evropa není schopná dostatečně bránit před fatálním nebezpečím, jaké představují nesvobodné autoritářské režimy.

Evropa sice správně bojuje proti diskriminaci uvnitř svých společností, ale nevidí dost důkladně, že tu jsou zločinné režimy, které bojují proti samotné Evropě a jejím hodnotám, a je třeba proto stát jasně a pevně na straně těch, které tyto režimy diskriminují. Diskriminovaným objektem je okradená a zpustošená Ukrajina. A je mi hluboce líto, že kolega Jan Moláček nevidí podstatný rozdíl mezi vztahem Čechů k jaderné energii a vztahem Rusů k okupaci území cizího státu.

A ještě jedna provokativní poznámka k panu Moláčkovi a k jeho poznámce o Benešových dekretech. Copak by se někdo mohl divit, kdyby Češi v roce 1946 museli podepsat v bavorském hotelu, že nesouhlasí s Benešovými dekrety? Souhlasit se zrůdnými dekrety, které provázely etnickou čistku a zavedly masové vyvlastňování majetku na etnickém principu, nikdo slušný nemůže. Je to v podstatě podobné, jako souhlasit s norimberskými zákony. Přirozeně tím nechci říct, že takové postoje jsou optimální. Ale v danou dobu jsou srozumitelné. Po delším čase je vždy správnější apelovat na smířlivější postoj, aby lidé mezi sebou hledali možnosti dorozumění.

Případ jistě není pro právnickou veřejnost jednoduchý a tato debata je důležitá. Ale samotná skutečnost, že se hoteliér naštve na kolosální nespravedlnost a chce své rozhořčení projevit, vzbuzuje sympatie.

Citace právníků jsou převzaty z tohoto článku v Respektu. Článek poskytuje důležité informace.

Má trh bránit hodnoty? Ústavní soud se zastal ostravského hoteliéra.