Zdá se, že jmenováním Tomáše Petříčka do funkce šéfa české diplomacie (pokud tedy bude opravdu jmenován) ty nedůstojné tahanice skončí. Pachuť ale nezmizí. A celá kauza především může mít vliv na naši budoucnost.

Post ministra zahraničí je jedním z nejdůležitějších ministerských křesel ve vládě. Je to zřejmé, často se to připomíná, ale bohužel i často zapomíná – jako v poslední době mnohé. Jen pro připomenutí, od sněmovních voleb uběhl už skoro rok, a stále nemáme plnohodnotného šéfa české diplomacie, přestože v zahraničí, zvláště na úrovni EU, se odehrávají věci mimořádně důležité.

Z Hradu zní smích

Dosud jsme při jmenování nového ministra zahraničí zažili maximálně jisté disonance, například výhrady tehdejšího prezidenta Václava Klause k nominaci Karla Schwarzenberga v roce 2006 (nakonec jej ale počátkem následujícího roku jmenoval). Tentokrát jsme se ale ocitli úplně mimo politickou šachovnici: sledovali jsme sérii cynických kroků, nadřazování krátkodobých mocenských cílů či nerespektování ducha ústavy, svým dílem od všech zúčastněných.

Šéf ČSSD se výběrem Miroslava Pocheho zjevně snažil zavděčit pražské buňce své strany, byť neměl předjednanou žádnou dohodu (a ani politickou sílu pro jeho protlačení v případě nedohody). Což je hodně neodpovědné. A znemožnil se i sám nominant: Miroslav Poche měl sice přijatelnou kvalifikaci (jakkoliv lze s jeho postoji ostře nesouhlasit, ale o to tu teď nejde), prokázal ale téměř nulovou personální integritu, když svými vyjádřeními najednou začal podlézat prezidentovi. Jak by se asi choval jako ministr? Na Hradě se museli hodně nasmát.

Premiér Andrej Babiš se dostal do nelehké pozice. Na jedné straně koaliční partner, koaliční dohoda a koaliční klid, na druhé straně neoblomný a vrtošivý prezident. Premiér se zachoval podle svého charakteru – couvl před vidinou prohraného boje s Milošem Zemanem a „vykoupal“ v tom ČSSD. Znemožnit a dále oslabit sociální demokracii se mu sice podařilo, ale kdoví, zda dohlédl, že tím zároveň oslabil i pozici předsedy vlády vůči hlavě státu. Umožnil prezidentovi to, co si například Lech Walesa kdysi vymohl v Polsku, tedy mít slovo při výběru klíčových ministrů. U nás to ale ústava nejen nepředpokládá, ale dokonce v tom dává plné právo premiérovi.

Selhání ústavních činitelů

Miloš Zeman, jak je jeho zvykem, jen voluntaristicky využil nabízeného prostoru. Těžko si představit, že by dokázal odolat pokušení dále rozklížit a oslabit sociální demokracii, která v jeho očích kráčí špatným směrem. To, že mu k tomu Ústava ČR nedává prakticky žádný prostor, ho nijak neobtěžovalo. (V článku 68 se jednoznačně píše: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“) Stačilo, že dostal příležitost od ostatních aktérů tahanice. A co by to bylo za Miloše Zemana, aby každý uvolněný politický prostor hned nezasednul a nevyužil k dalšímu posílení pozice prezidenta. Zodpovědnost ale nesou ti, kteří mu to umožnili – zvláště premiér Babiš.

Výsledkem sporu o šéfa české diplomacie je tak ponížená a trochu zesměšněná ČSSD, respektive její současné vedení. To, co sociální demokracie nakonec vyhrála, navíc není nijak ohromující. Nový kandidát Tomáš Petříček má sice kvalitní teoretickou průpravu, ale také minimální diplomatické i politické zkušenosti, což v dnešní zjitřené době v EU nevěstí nic dobrého. Premiér z toho vyšel dvousečně – získal opět malinko víc navrch nad svým koaličním partnerem, ale zato vyklidil pole prezidentovi. Uvidí se, nakolik to bude hrát roli do budoucna.

Nejvíc ale utrpěla česká zahraniční politika. Nejen že tu rok chybělo její plnohodnotné, transparentní vedení, ale stala se také obětí mocenských půtek. Shrnuto, výsledek příznivý pro prezidenta Zemana, ale velmi smutná zpráva pro budoucnost České republiky.