Je nesporné, že krize, kterou teď prochází Sobotkova vláda, je nejvážnější, jaká ji zatím potkala. A zároveň je to politická krize srovnatelná s tou, která se plně rozpoutala přesně před třemi lety, v červnu 2013, policejním přepadem Úřadu vlády a následným pádem Nečasova kabinetu.

Je samozřejmě možné debatovat o načasování a průběhu politického střetnutí ohledně policejní reorganizace. Vždycky jsou po ruce nějaká pro a proti a všechno se dá udělat lépe či hůře. A je možné se hlavně ptát, co vlastně pohledává ČSSD, strana, která se hlásí ke svým demokratickým tradicím, v jakémsi spolku s Petrovskými, co si proboha od toho spolku slibovala a proč tam vůbec lezla. Dalo by se o tom debatovat celé hodiny a ostatně se to už taky dělo. Jenomže když hoří barák, mohou profesionální i dobrovolní hasiči vést takové diskuse jen tak, aby jim to nebránilo v účinném hašení požáru.

[ctete]62925[/ctete]

A nemá taky smysl zrovna teď příliš meditovat o podstatě a filozofii demokracie a podobně. Na pořadu dne jsou docela jednoduché otázky.

Například: Mají se praktické otázky fungování policie a státních zastupitelství stát celonárodní agendou, která se rozhoduje ve veřejné diskusi?

Nebo: Mají se státní zástupci účastnit politického jednání představitelů politických stran?

A vůbec: Mají být policie a státní zastupitelství nezávislé? Opravdu nezávislé mohou být jen v policejním státě. V takovém, který je jejich. Něčemu podobnému je třeba za všech okolností a všemi silami bránit.

Státní zastupitelství jsou součástí exekutivy a policie exekutivě podléhá. V parlamentní demokracii přitom zároveň podléhá parlamentní kontrole. Měly by být politicky nestranné, takže by se např. neměly přímo či nepřímo stávat politickým instrumentem, zejména v tichém souručenství s mediální propagandou, ať už havlovskou, nebo babišovskou, což se u nás bohužel po listopadu 1989 stávalo a teď se to děje tuplem.

[ctete]62819[/ctete]

Měli bychom se rozhodnout, zda dáme přednost Novým pořádkům, Babišovi, Zemanovi a silám Velké Protikorupční Revoluce (tj. iniciativám a médiím posthavlovské „občanské společnosti“, části policie a státních zástupců), nebo parlamentní demokracii, pro niž jsme se rádi a svobodně rozhodli po listopadovém převratu z roku 1989.

Je třeba se rozhodnout. A to platí zejména pro ochromené strany demokratické opozice, ODS a TOP 09. Neměly by se tvářit, že jde o nějaký vnitrokoaliční spor, do kterého jim nic není. Naopak, jde o všechno. A neměly by hlavně připustit, aby si je zbůhdarma brali do úst a dovolávali se jich Babišovi žurnalisté (jak to činí např. Martin Zvěřina v sloupku dnešních Babišových Lidových novin).

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.