Americká politika žije v několika posledních týdnech téměř naprosto výlučně sporem o zeď. Zní to možná banálně a malicherně, ale není to tak úplně pravda. Zapomeňme na chvíli na debatu o samotné stavbě a jejím financování a zaměřme se na následky, které vzniklá situace má a ještě může mít pro celou zemi. Zbytečné a již poměrně dlouho trvající vyschnutí finančních zdrojů některých vládních úřadů, tzv. shutdown, totiž soudě dle prohlášení prezidenta nemusí být zdaleka posledním výstřelem ve válce mezi Republikány a Demokraty. 

Nastalá situace začíná být ale vážná i bez další eskalace. Bez mzdy momentálně pracuje cca 400 000 federálních zaměstnanců, z nichž někteří pracují například i u pobřežní stráže, a další statisíce jsou na nucené dovolené. Je smutnou ironií, že kvůli sporu o lepší ostrahu pozemní hranice trpí organizace hlídající tu národní. Teď může ale celý spor gradovat do zatím nevídaných výšin. Demokraté, nově ovládající Sněmovnu, už stačili schválit návrh zákona, který by peníze pro vládní úřady uvolnil až do února. Finance na zeď ale vytrvale odmítají. Prezident, jenž bojuje o svou programovou prioritu, nehodlá ustoupit. 

Už jen pokud by výsledkem mělo být pokračování současného stavu, bylo by to krajně nepříjemné. V tuto chvíli jde o třetí nejdelší shutdown v dějinách Spojených států. Trump navíc v pátek na tiskové konferenci prohlásil, že je připraven vyhlásit mimořádný stav a Kongres tak obejít. Ani mimořádný stav sice není vlastně tak úplně mimořádný, ten vyhlášený po útocích z 11. září platí dodnes, ale zatímco vnější útok nesporně důvodem k takovému kroku je, neshoda s opozicí těžko. Rozhodně se totiž nedá říci, že by se země momentálně potýkala s nějakou bezprecedentní vlnou. Zatímco v roce 2000 na hranicích úřady zadržely 1,6 milionu osob, v minulém roce to nebyla ani třetina tohoto počtu. 

Mimořádný stav prezidentovi dává výjimečné pravomoci, které by ale měly být využity opravdu jen v okamžiku, kdy to nejde jinak. Prezident by rád zeď postavil z peněz na obranu, čímž by obešel nutnost, aby prostředky musel schválit Kongres. To mu zákon o mimořádném stavu (National Emergencies Act) z roku 1976 skutečně umožňuje. Jediný, kdo by měl právo přezkoumat jeho rozhodnutí tento stav vyhlásit a konkrétní kroky, by byl Nejvyšší soud. Prezident Truman třeba narazil v roce 1952 se svým znárodněním oceláren, které mělo zabránit stávce. Ta by mohla ochromit výrobu tohoto důležitého materiálu v době, kdy Spojené státy bojovaly v Koreji.  

Je přehnané tvrdit, že se vyhlášením tohoto stavu Trump stane diktátorem. K tomu nedojde. Bohužel je ale ve světle některých jeho předchozích prohlášení nutné mít se před podobnými tendencemi na pozoru. Zatímco v tomto případě je možné, že by jeho krok byl plně v mantinelech Ústavy a zákonů, o jeho plánu omezit právo na občanství pro všechny narozené na území Spojených států se to rozhodně říci nedá. 

Hlavní nebezpečí nakonec ale nespočívá v prezidentovi samotném; limity svých pravomocí testovala drtivá většina jeho předchůdců. Franklin Roosevelt dokonce zvažoval, že opanuje Nejvyšší soud, když skokově zvýši počet soudců a ty nové jmenuje on sám. Tehdy ho ale zastavili členové jeho vlastní strany. Republikáni by snad jako jediní mohli Trumpa od jeho plánu odradit.

V tom je ale ta potíž. Nezdá se, že by v současné republikánské straně byl někdo, kdo by se prezidentovi dokázal postavit. Hlas Mitta Romneyho, jakkoliv opatrný, zůstává spíš výjimkou než pravidlem. Lindsey Graham, jenž mu druhdy nemohl přijít na jméno, s ním teď vřele spolupracuje. Trump nemusí být a zřejmě nebude dost silný na to, aby si podřídil celý politický systém. Už jen to, že se z kdysi hrdé konzervativní strany, stane pouhý nástroj jednoho člověka, je však krajně znepokojující. Strany jednoho muže nemusí vést k vládě jednoho muže, ale mohou jí předcházet.