Netrvalo to ani tři měsíce od konečného odchodu Spojeného království z Evropské unie a obě strany už pomalu směřují k soudnímu sporu. Důvodem je postavení Severního Irska, respektive celní kontroly mezi ním a zbytkem Británie, které Londýn jednostranně zrušil. Dalo se předpokládat, že právě de facto hranice v Irském moři bude jednou z nejproblematičtějších záležitostí ve vztazích Londýna a Bruselu. Brexit totiž způsobil problém, který nemá dobré řešení přijatelné pro obě strany. 

Neuralgický bod Irsko

Otázka celních kontrol mezi Británií a zbytkem EU byla díky hranici mezi Irskou republikou a Severním Irskem ožehavým tématem už během vyjednávání tzv. rozvodové smlouvy. Právě na tomto problému si vylámala bývalá premiérka Theresa Mayová, která trvala na tom, že jakoukoliv dohodu včetně irské pojistky musí podpořit severoirská Demokratická unionistická strana.

Otevřená hranice mezi oběma částmi rozděleného ostrova je totiž jednou z podmínek Velkopáteční mírové dohody, která ukončila desetiletí trvající násilnosti mezi zastánci připojení Severního Irska k Irské republice a zastánci setrvání v Unii. To nebyl problém do chvíle, kdy byly obě země v EU. Irská pojistka měla zajistit, že to tak zůstane.

Kvadratura kruhu

Jenže cenou za udržení volného pohybu zboží a osob mezi oběma částmi ostrova bylo zřízení celní hranice mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království. To, co Theresa Mayová odmítala, Boris Johnson přijal jako cenu za to, že se brexit podaří dotáhnout do konce. Teď se ovšem ukazuje, že toto řešení nehodlá akceptovat.

První tři měsíce po brexitu ještě stále trvá dočasná výjimka, která má umožnit vládě i soukromému sektoru přípravu na nová pravidla. Jenže postupné zavádění celních kontrol v Irském moři doprovázely zmatky a potíže v dodávkách některých potravin. Londýn už ohlásil, že výjimku jednostranně prodlužuje do října roku 2021.

Dobré řešení není

EU má naprostou pravdu v tom, že jde o porušení dohody, které lze žalovat u Soudního dvora EU. Má k tomu naprosté právo a Londýn navíc dlouhodobě signalizoval svou ochotu toto ustanovení porušovat. Soud v podstatě nemůže dospět k jinému závěru, než že k porušení došlo. Británie už tak riskuje svou důvěryhodnost na mezinárodní scéně tím, s jakou lehkostí se k nedodržování svých závazků staví.

Jenže otázka je, co EU může soudní pří získat. Současné nefunkční uspořádání musí každé čtyři roky schválit severoirský parlament tzv. Stormont. První takové hlasování tedy nastane ke konci roku 2024 a pokud se většina vysloví proti pokračování tohoto systému, budou mít Londýn a Brusel dva roky na sjednání náhrady. Severní Irsko těžko bude podporovat něco, co vede k prázdným regálům v místních supermarketech.

Londýn tlačí na pilu

Pravda je, že současné potíže jdou plně na vrub vládě Borise Johnsona, která udělala pramálo pro to, aby mohl systém fungovat nejenom na papíře. I když je možné, že to bylo minimálně částečně záměrné, jak tvrdí někteří britští komentátoři, stejně to neznamená, že je pro EU nejlepší teď jít s Británií do sporu.

Johnson se zjevně rozhodl, že bude ustanovení brexitové dohody a trpělivost svých protějšků v Bruselu napínat až na samou mez. Tenhle přístup nám může být oprávněně protivný a Londýn na něj může doplatit při snaze vyjednat obchodní dohody s dalšími zeměmi, například s USA.

Brusel má možnost být velkorysý

EU by ale i tak udělala lépe, kdyby se pokusila s Británií dohodnout. Může se sice zdát, že udržovat systém, který reálně nefunguje, stejně nemá smysl. Pokud by Londýn i na podzim sáhl k jednostrannému prodloužení výjimky, pak by jistě už jednání valného smyslu neměla. Nicméně dokud může Johnson věrohodně tvrdit, že jde jen o dočasné opatření, povede neústupnost EU jen k tomu, že Stormont v roce 2024 dohodu vypoví definitivně a úplně v souladu se smlouvou.

Tlak na Británii může v nejlepším případě přinést to, že výjimka skončí podle původního plánu, tedy o osm měsíců dřív, než chce teď Johnson. Pravděpodobnější ale je, že britský premiér nechá věc klidně dojít k soudu a EU zbude jen dobrý pocit, že se postavila porušování smlouvy. Kdyby Brusel místo toho prohlásil, že si dovede prodloužení výjimky představit, ale nechápe, proč Johnson postupuje jednostranně, získal by rozhodně víc.