Česká společnost a její intelektuální předvoj jsou momentálně ve velké, veliké rejži. Před časem dali lidé svou víru falešným spasitelům (tedy konkrétně jednomu, Andreji Babišovi) a čeští intelektuálové projevili v lepším případě bezradnost a bezbrannost, v horším začali spekulovat s tím, jak by mohli úspěchů lžispasitele využít k uskutečnění svých dlouho nenaplněných snů. Podobně kdysi mnozí dezorientovaní němečtí intelektuálové aspoň na čas spojili své naděje s jiným falešným spasitelem, Adolfem Hitlerem (jistě, pan Babiš není Hitler, ale je taky falešný spasitel).

V takových situacích platí: Za prvé, tonoucí se stébla chytá. A za druhé, aby se stéblo mohlo zdát břevnem, které nás udrží na hladině, musíme se vzdát jedné z nejcennějších vlastností, kterou jako intelektuálové máme k dispozici: střízlivé věcnosti a kriticismu. Vytváříme síť falešných antinomií, která zakrývá problém, s nímž si nevíme rady, místo toho, aby ho učinila zjevným.

Klasickým příkladem byl před nedávnem s parádou propuknuvší „případ Peroutka“. Na tom, že se rozvinul do obludné a nevěcné roviny, má zásluhu Petr Zídek z Babišových Lidových novin, permanentní otvírač pseudokauz.

Věcná podstata, na niž bylo třeba upozornit, je, že prezident Zeman kryt indemnitou (kdyby ji neměl, mohl by se zakrátko odstěhovat z nádherných historických síní Hradu do ponurého podzemí blízké Daliborky) připsal zesnulému publicistovi článek, který nikdy nenapsal, a jiný, který napsal prokazatelně někdo jiný (to druhé české soudy, jak se zdá, považují za normální). Zároveň ho obvinil, že podlehl nacistické ideologii, což je sice obludná pitomost a strašné přehánění, ale zároveň taky věc názoru, kterou nelze trestně postihnout. To vůbec neznamená, že by neměla být za obludnou pitomost veřejně označena.

Rozjela se aféra, v níž nakonec na jedné straně stojí prezident Zeman a jeho hradní suita, a na druhé straně zneuctěný „národní světec“. Peroutka byl přitom publicista v mnoha ohledech problematický, ve vyhraněných situacích (pomnichovská republika, třetí „benešovská“ republika 1945–1948) se uchyloval k oportunismu, který by pro nás měl být příkladem spíše odstrašujícím. Což ovšem neznamená, že by mu přitom směly být připisovány články, které nenapsal nebo které napsal někdo jiný, nebo že by ho mohli vysocí političtí představitelé bez ostychu pomlouvat.

„Problém Peroutka“ je tedy pojat úplně falešně. Ferdinand Peroutka není lék na naše problémy, ikona, kterou bychom si mohli dát na prapor. Ferdinand Peroutka je součástí problému, který máme – my, česká společnost – řešit.

Druhý a podobný případ je tibetský dalajláma. K pochybné cti přišel skoro nevinně, ostatně Peroutka taky. Musím se přiznat, že jeho duchovní autorita je aspoň v mém případě nulová: Ideje, které hlásá, jsou v lepším případě banality, v horším hlouposti (představa o tom, jak se teď svět mění k lepšímu). Požehnat bych si od něj na rozdíl od Daniela Hermana nenechal, na to se moc bojím Boha. Přitom slouží dnes havlovským intelektuálům jako falešný svatý obrázek.

Věc má ovšem i druhou stránku: Dalajláma je zároveň zcela legitimním představitelem utlačeného tibetského lidu. Jeho legitimita není sice založena formálně právně, ale je faktická a v této situaci nezpochybnitelná. Česká národní společnost se svými historickými zkušenostmi je povinna se Tibeťanů, a tedy i dalajlámy jako jejich legitimního představitele, zastat.

Je zjevné, že konkrétní forma takového zastání musí brát ohled na politické okolnosti, v žádném případě však nelze připustit, aby si současná Čína via facti přisvojila pravomoc diktovat České republice, kdy má zapomenout na elementární slušnost a na své zásady.

Z toho hlediska je společné prohlášení našich ústavních činitelů kapitulací před čínským nátlakem (a také jakékoli řeči o uznávání integrity ČLR jsou zbytečné, dalajlámovi jde jen o autonomii v rámci dnešní Číny), defétistickým alibismem a neblahým precedentem. A řešit jaksi předem otázku, zda se někteří čeští političtí představitelé s dalajlámou sešli jako soukromé osoby či jinak, považuji z jejich strany za poněkud nedůstojné.

Dalajlámovi a Tibeťanům dlužíme pomoc. Dalajláma však není lékem na naše problémy a jeho směšný politický kult mluví spíš o bezradnosti a bezmocnosti těch, kteří si ho dali na štít, protože na nic jiného nemají.

A stejně tak je tomu s obludnými funebráliemi, které u nás už pár týdnů probíhají v souvislosti s Havlovými nedožitými osmdesátinami a zřejmě hned tak neskončí. Václav Havel byl významný český politik a spisovatel a k jeho odkazu je třeba se vracet. Ani on však není lék na naše problémy, je součást našeho problému a zaslouží si věcný a kritický přístup. Lék si musíme najít sami.

Kultem slavných zemřelých (Peroutka, Havel) i našich významných současníků, kterým ovšem můžeme pomoci my, ne oni nám (dalajláma), zakrývají současné české intelektuální pseudoelity svou bezradnost. A nejen to. Navozují tím docela falešnou představu, že hlavním protivníkem je Miloš Zeman. Andreji Babišovi tyhle věci v prvním plánu (zatím) nevadí.

Ve skutečnosti naši protivníci jsou oba ti chlapíci a Babiš je ještě nebezpečnější než Zeman. Podstatná věc však není, kdo je naším protivníkem, ale o co se opíráme. Opírat se o Peroutku, dalajlámu a Havla je falešné modlářství, které nemůže skončit dobře.

Další komentáře si můžete přečíst v politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.