Současný volební systém, ačkoli je formálně poměrný, zvýhodňuje strany, které dostaly více hlasů. Na zvolení poslance za ANO je tak například třeba jen polovina hlasů potřebných na zvolení poslance za STAN. To se samozřejmě menším stranám nelíbí. Změnu bude ale nejspíš obtížné prosadit, protože dnešní „velké“ strany si myslí, že budou velké vždycky.

Že by se měl systém volby do Sněmovny změnit, přichází nepřekvapivě z řad KDU-ČSL, jejíž poslanci ve středu předložili návrh změny volebního zákona. „Nejde nám o politické strany, ale na prvním místě o občana – o voliče,“ tvrdí na Radiožurnálu předseda KDU-ČSL Marek Výborný. „Ústava garantuje, že volební právo u nás je všeobecné, tajné, přímé a rovné. Tato rovnost je ale popírána poněkud deformovaným poměrným volebním systémem.“

Že by politikovi nešlo o jeho stranu, můžeme pominout, to je takový kolorit, který k věci patří. Faktem ovšem je, že přepočet podle takzvané D’Hondtovy metody je jedním z důsledků opoziční smlouvy, kdy se ODS a ČSSD pokusily zbavit menších stran jako obtížného hmyzu. Oficiálně se to deklarovalo jako pokus dát bonus vítězi voleb, aby se lépe sestavovala vláda. Ta měla mít lepší možnost sestavit vládu, aby nevznikal pořád „stojedničkový problém“, kdy jeden až dva poslanci mohou důvěru pro vládu znemožnit. S odstupem času se nezdá, že by si naše demokracie nějak polepšila. Část úprav volebního zákona z roku 2001 pak ostatně zrušil Ústavní soud.

Tehdy šlo o to, že v návrhu bylo zvýšení počtu volebních krajů na 35. ÚS uvedl: „Ze stanoveného počtu volebních krajů vyplývá počet mandátů přidělovaných v jednotlivých krajích, přičemž platí, že čím více mandátů se v daném obvodě rozděluje, tím je daný systém ‚poměrnějším‘. V důsledku tohoto ustanovení se jednak volební systém vychyluje opačným směrem k většinovému systému, jednak se vytváří kromě zákonem stanovené uzavírací klauzule ‚přirozená‘ uzavírací klauzule, která bude činit v rámci kraje pro kandidující subjekt minimálně přes 10 % platných hlasů potřebných k získání mandátu. Navrhovatel pochybuje, že takovéto zkreslení proporcionality je přiměřené a odůvodněné ve vztahu ke stanovenému cíli, tj. vytvoření stabilní vlády.“

Důsledky pro praxi by tedy byla jasné. Několik stran by ze Sněmovny zmizelo a byl by klid na vládnutí. Pokud by pak dvě velké strany uzavíraly stále nějaké „opoziční smlouvy“, bylo by vymalováno navždy.

Výborný má spočteno, že by ANO mělo dnes při zachování čistého poměrného systému o 15 poslanců méně a že zatímco poslanec za ANO představuje asi 19 tisíc voličů, tak poslanec za STAN přibližně 44 tisíc voličů. „Pokud by všechny strany dopadly přibližně stejně, pak tento systém spravedlnost udrží. V okamžiku, kdy je tady jakýsi supervítěz, najednou se tu objevuje většinový prvek, který v poměrném systému podle nás nemá co dělat.“

Dnes je nejsilnější stranou Babišovo ANO. Sotva si můžeme představit, že by se politikům za tento útvar chtělo něco měnit. Paradoxně je ANO ovšem (aspoň podle průzkumů) natolik silné, že všechny ostatní strany jsou „menší“, takže by jim návrh na změnu vlastně nemusel tolik vadit. Dnes už je najednou slabou stranou kdysi mocná ČSSD a také kdysi sebevědomí komunisté. Husákovým sirotkům kdysi stačilo, co mají, protože to nebylo úplně málo, a naděje, že by někdy byli ve vládě, stejně nebyla valná. Teď jim voličů ubylo a může jim hrozit, že ze Sněmovny úplně vypadnou. Pokud by se tam udrželi, každé křeslo by jim bylo dobré. Stejně tak mohou (pokud jde o strany s pochybným směřováním) uvažovat i okamurovci a mladoklausovci. Ti poslední jsou teď zastoupeni běženci z ODS, ale může je už teď napadnout, že pokud budou mít nějaký úspěch, nemusí být oslnivý.

Ten návrh je tak vlastně dvousečný. Posílil by totiž všechny malé strany, demokratické i pochybné. Paradox je tedy v tom, že navrhovaná změna by byla demokratičtější, ale nutně by nemusela znamenat posílení demokracie. Ta totiž nespočívá jen v tom, jaké strany a jak silné nakonec v parlamentu budou, ale také v tom, kdo ty strany tvoří a koho z voličů zastupují.