„Spravodlivá vojna je tá naša a nespravodlivá tých druhých,“ shrnul jeden kolega diskuzi o marxistickém pojmu spravedlivé války v průběhu naší vojenské přípravy na univerzitě. Psal se rok 1971 a taková diskuze byla ještě možná. Píšeme rok 2017 a zdá se, že čas diskuzí s relativizujícím, a tudíž idealistickým (nematerialistickým a netřídním) závěrem končí.

Vrací se doba absolutních soudů a absolutních pravd. Vypadá to, jako by bylo jen dobro a zlo na výběr, a nic mezi tím. Navíc o tom, co je zlo a co je dobro rozhodují ti, kdo se sami vydávají za obránce dobra. Poznají se podle toho, že to vědí lépe než ti ostatní, kteří si třeba myslí, že dobro a zlo mají odstíny a že mezi krajními body leží širé pole lidského života.

„Normální“ je volit dobro. Samozvaní obhájci všeobecného dobra říkají: „A běda jak ne!“ Zlo jako kdyby reprezentovaly dva hlavní typy lidí. Jedni si vybrali zlo z neznalosti, hlouposti nebo naivity. V takových případech je pomoc snadná – stačí dotyčnou osobu veřejně označkovat a ona už sama ráda uzná (jako cimrmanovec profesor Vondruška), že se mýlila a začne se chovat řádně.

Druhou skupinou jsou ti, kteří si „zlo“ zvolili proto, že jsou sami zlí a chtějí škodit dobru. Je jen spravedlivé, když nesou následky své pobloudilosti. Jak jsem se dočetl na veřejné nástěnce zvané „kniha obličejů“, je dobrá rána pěstí přesně ten lék, který na podobná individua platí. Léčitelé však zapomínají, že také platí výrok „oko za oko, zub za zub“ (Starý zákon, například Exodus 21:23-25).

Ve městě Charlottesville v USA se servali stoupenci tzv. pravice se stoupenci tzv. levice. Říkám „tzv.“ proto, že s politickou pravicí a levicí nemají tito rváči nic společného. „Pravičáci“, dost nechutná směs, se sešli na obranu něčeho, co považují za důležité. „Levičáci“ jim to chtěli zatrhnout, protože jejich pravda je prý svatější než pravičácký sentiment. Stejné mentální nastavení, jenom jiný předmět slasti, dalo by se o nich říci.

Do vřavy jejich střetu vjel autem „pravičácký“ šílenec, jednu ženu zabil, mnoho lidí zranil a „pravičáckou“ kauzu pohřbil. Prezident USA se k věci vyjádřil způsobem, který dobře popisují výroky dvou jiných politiků: myslel to upřímně (S. Gross) a dopadlo to jako vždycky (V. S. Černomyrdin).

Trump odmítl kritizovat jen jednu ze stran sporu a obvinil je obě. Různé autority (i ti republikánští kongresmani, kteří se bojí, že by ohrozili své znovuzvolení v příštím roce) jsou přesvědčeny, že to bylo špatně a že měl zlo pojmenovat jednoznačně. Neboli označit jen jednu ze stran, tu údajně pravicovou, jako viníka. Je teď obviňován z náklonnosti k pravičácké straně střetu. Jako kdyby bývalo šlo o střet dobra se zlem, a nikoli o střet nositelů dvou destruktivních a násilných ideologií.

Je tedy problém v tom, že nerozlišuje, jestli se násilí dopustil levičácký aktivista, nebo pravičácký radikál? Vrah je přece vrah a násilník je násilník bez ohledu na národnost, barvu pleti, víru nebo politické přesvědčení. Trump odsoudil násilné chování obou stran (čili zlo pojmenoval), z nichž jedna má pocit, že se jí stala křivda. Stala – měla by totiž být také na paškále.

Samozřejmě že rasismus je rasismus, že terorismus musí být pojmenován „terorismus“, že nacistická propaganda je nacistická propaganda a vražda je vražda.

Ale co s levičáckým terorismem, s levičáckou nenávistí? Je lepší proto, že se vydává za „pokrokovou“? Že se schovává za starou komunistickou firmu Antifa? Je snad nějaký dobrý terorismus a od něj odlišný špatný terorismus? Jsou hodní a zlí radikálové? Kdo je to vlastně rasista? Člověk, který tvrdí, že některé rasy (pomíjím fakt, že „rasa“ jako termín je problematický pojem) jsou horší a předurčené k tomu, aby byly ovládány rasou vyšší a vyspělejší? Nebo je rasista ten, kdo vše hodnotí jen podle barvy pleti aktérů?

Je úplně jedno, jestli se pouličního násilí dopouštějí „náckové“, fotbaloví „ultras“ nebo „radikální levicoví aktivisté“, a je úplně jedno, jakou mají barvu kůže. Podle používaných metod a z pohledu běžného občana, který nesdílí jejich názory a metody, se chovají jako zpustlá soldateska.

Zastávat se jedné strany a ostrakizovat druhou jenom proto, že názor té první je jí samou vydáván za pokrokový a správný, je tragická chyba. My starší jsme asi už zapomněli a ti mladší nikdy nevzali na vědomí naši vlastní zkušenost. Antagonizace a ostrakizace nositelů jiného názoru je už každodenní realitou, facka se zase stává argumentem. Udavači ožívají, cítí, že opět přichází jejich čas a šíří po sociálních sítích lži a pomluvy o lidech, které ani neznají. Příkladů po Charlottesvillu jsou stovky.

„Psům psí smrt“ vyřvávali jim podobní v době, kdy končili na popravištích nebo v lágrech obhájci demokracie a svobody. V očích levicových radikálů to byli obhájci „prohnilého kapitalistického světa“. Dnes zase nenávidí a znectívají každého, kdo se opováží vyjádřit odlišný názor.

To chceme? Aby lidé stejné barvy košilí (od modrých přes červené a hnědé k černým) určovali ostatním, co je „správně“ a co už ne? Zase se budou přepisovat dějiny, aby se staly skutečně korektními a vyváženými? Zase se budou bourat pomníky a na jejich místech stavět nové, pokrokové a na věčné časy? Už teď se v důsledku tlaku fanatiků cenzurují učebnice, dětské knížky, groteskně se „zrovnoprávňují“ pohlaví a homo faber se stává nadávkou.

Ve 40. a 50. letech se u nás našlo hodně mladých, kteří uvěřili komunistické propagandě nebo se oportunisticky přizpůsobili. Mezi uvěřivšími bylo dost těch, kdo si zachovali kritickou mysl a jakmile v nich pohasla jiskra revoluce, zděsili se toho, co pomohli stvořit. Byli neprodleně „vyloučeni z kolektivu“. Svými bývalými souvěrci byli označeni za „pravičáky“, byť v jejich postoji nebylo pravicového vůbec nic. Stačil nesouhlas s radikální podobou hnutí a jeho drastickými metodami.

Už se tam blížíme. Zase bude jeden názor správný a všechny ostatní nesprávné? Zase bude trestem za projev pochybnosti nebo nesouhlasu izolace, nadávky v novinách a pronásledování dotyčného dvě generace dozadu a tři dopředu? Už dnes jsou nesouhlas, výhrady a pochybnosti „důkazem“, že ono individuum je pravičák, fašoun, xenofob, rasista… Vážně je kauza těch obránců lepší pravdy spravedlivá?