
Už od první půlky 60. let neváhal režisér Karel Vachek sám vstupovat do předkamerové reality aktivně FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Dokumentární snímek Spřízněni volbou (1968), první celovečerní film Karla Vachka (4. 8. 1940 – 21. 12. 2020), byl stvořen metodou cinema direkt, u nás do té doby prakticky nepoužitou. S bezprostřední bezohledností a nearanžovanou autenticitou pronikl za kulisy komunistické státostranické politiky a předložil nepříliš lichotivé portréty řady protagonistů tehdejšího „obrodného procesu“. Ten právě s počínajícím jarem roku 1968 nabíral na obrátkách a přinášel s sebou řadu iluzí, které film vystavil nestrannému a nekomentovanému pohledu a leckteré z nich tak přinejmenším zpochybnil.
Úvodní titulek informuje: „Deset filmovacích dní s Dubčekem, Šikem, Smrkovským, Goldstückerem, Císařem, Černíkem, Svobodou a dalšími – mezi 15. a 30. březnem 1968. Kamerou Eclair (16 mm), spojenou synchronizačním kabelem s magnetofonem Nagra, bylo získáno 6 hodin 20 minut synchronního záznamu, z něhož byl sestaven ,obraz‘ čtrnácti dnů, jež předcházely volbě presidenta Československé socialistické republiky.“ Sám tento konečný ,obraz‘ čítá 85 minut, výrobcem byl Krátký film Praha – Dokumentární film, v produkci Petra Brady a Stanislava Litery.
Od jara do podzimu
Po volbě Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa dne 5. 1. 1968 se pod jeho předchůdcem Antonínem Novotným povážlivě rozkymácela židle i prezidentská. Nakonec 22. 3. 1968 sám abdikoval a úvahy o jeho nástupci, vedené zatím jen kuloárně, mohly být dovedeny do konce volbou armádního generála Ludvíka Svobody za prezidenta nového. Situace všeobecného politického uvolnění a zároveň nejistoty a nevídaného chaosu ve střevech totalitního režimu využil Karel Vachek k realizaci filmového projektu naprosto neobvyklého, a to nejen popsaným mobilním technickým vybavením, ale i minimalistickým složením filmového štábu.
Tvořil jej kromě Vachka jako autora námětu a scénáře a režiséra pouze kameraman Jozef Ort-Šnep a zvukař Zbyněk Mader. Střihu se po konci natáčení ujala Jiřina Skalská a trval od konce března do června synchronizací materiálu a poté hledáním konečného tvaru až do 21. 8. 1968, kdy do země vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy. Dva dny poté šel Vachek točit aktuální dění v ulicích a k materiálu Spřízněných volbou se vrátil až na podzim. Premiéra definitivní verze snímku se odehrála 8. 11. 1968 a dva týdny se promítal v pražském kině Hvězda.
Skrz klíčovou dírku
Příležitost k dlouhometrážnímu debutu poskytl Vachkovi při náhodném setkání na ulici ze dne na den hlavní dramaturg Dokumentárního filmu Václav Borovička, který spolupracoval už na jeho absolventském filmu, ironické reflexi strážnických folklorních slavností Moravská Hellas (1963). „Věděl jsem, že Karel Vachek není reportér,“ řekl po letech v časopise Kino č. 1/1990. „Jeho nezajímají události, ale hlavně lidi v nich. Bylo jasné, že neudělá žurnál, objektivní popis, ale podívá se jinak, skrz ,klíčovou dírku‘.“ A to se také stalo, v jedné scéně dokonce doslova, když byli filmaři vykázáni za dveře okresní konference KSČ, a přesto její zvukové fragmenty zachytili díky směrovému mikrofonu, schopnému záznamu právě i přes dveře. Jak nám řekl Vachek ve svém portrétu ve Zlatých šedesátých (2009), poradil mu to při jiném náhodném setkání Ivan Passer: „,Musíš se tam dostat třeba klíčovou dírkou.‘ A já jsem si pak na to vzpomněl, když nás vyhodili…“
Takovou filmařskou důslednost a v dobrém smyslu drzost projevil Vachek už za svých studií na FAMU v letech 1958–1963, kde se ale ze čtyř jeho filmových cvičení zachovala jen netypicky atmosférická portrétní etuda Malíř Kamil Lhoták (1959). V roce 1962 byl po konfliktu s pedagogy nad ateliérovou etudou Pan Pelíšek odeslán na rok na dělnickou „převýchovu“ do Závodů přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově, dnes Zlíně, a asi i proto musel pak svůj absolventský opus natočit jinde než na škole. Zprostředkovatelem byl jeho ročníkový učitel Elmar Klos, který evidentně negativní postoj kolegů pedagogů nesdílel.
Za masky a kulisy
Název Spřízněni volbou je inspirován stejnojmenným románem Johanna Wolfganga Goetha z roku 1809, který svého času šokoval obrazem společenských konvencí nabourávaných erotickým puzením. U Vachka je jeho svět prokřížených vztahů s odstupem a ironicky aplikován nejen na samotnou volbu prezidentskou, ale i na okolní rozpady dosavadních politických vazeb a souručenství a na navazování účelových konkubinátů nových, jakkoli nečekaných a bizarních. Zároveň se tu už názvem odkazuje k hlubším vrstvám lidské existence a kultury, zprostředkovávaným podle Vachka právě literaturou a výtvarným uměním. Nakolik si ovšem tohle zejména dnešní divák ještě uvědomuje a započítává do účinku díla, zůstává otázkou.
Po překopírování na 35mm filmový materiál se totiž vyloupl především lidsky nebývale autentický portrét tehdejší komunistické věrchušky a jejího prostředí jak personálního, tak materiálního. Stejně jako dění veřejného, sledovaného se stupňovaným zájmem společnosti, i dění zákulisního, komunistickou reprezentací jinak pečlivě skrývaného a všelijak maskovaného. K divákům se ovšem svědectví filmu dostalo za už zcela změněné politické situace, kdy se v okupované zemi někteří z protagonistů filmu vlivem okolností ocitli v roli národních hrdinů, kteří po srpnovém únosu přes Ukrajinu do Moskvy přežili možná i vlastní smrt.
Dvojí cézura
Takový pohled se asi hned podepsal na udělení Velké ceny na 10. dnech krátkého filmu v Karlových Varech v březnu 1969, Velké ceny na MFF v západoněmeckém Oberhausenu rovněž v březnu 1969 a na zisku ceny Trilobit za dokumentární film od Českého filmového a televizního svazu (ČeFITES) za rok 1968. Jenže to už se nejen nad tímto sdružením filmařů, ale i Vachkovým filmem začala stahovat mračna. Kdy přesně zmizel z kin, jasné není, statistická data u něj nebyla sledována. Ve zprávě ÚV KSČ z 22. 3. 1971 o konsolidaci čs. kinematografie je ale definitivně zahrnut mezi celovečerní filmy „vyřazené nebo pozastavené“, s tím, že jeho pořizovací náklady činily 633 000 Kčs, distribuční 95 000 Kčs. Prodán byl nicméně v roce 1969 do Jugoslávie, SRN, Švédska a do televize ve Velké Británii, v roce 1970 i do televize SRN.
S literou tuhnoucí normalizace se ale rozešel dokonce natolik, že ještě když se v roce 1989 začala většina trezorových filmů vracet do distribuce, Spřízněni volbou mezi nimi stále chyběli a cestu k divákům jim uvolnil až definitivní pád režimu. Na Berlinale byl pak snímek v únoru 1990 oceněn Zlatou kamerou, ale z hlediska diváckého se už podruhé dostal do naprosto jiné situace, než ve které vznikal a do které chtěl promlouvat. Zatímco po premiéře se postupně stával nostalgickou vzpomínkou na úmysly reformních komunistů, potlačené okupací a normalizační retardací, po listopadu 1989 začal být vnímán spíše jako doklad jejich iluzionismu, diletantismu, nepoučitelnosti dějinami, někdy až stařecké senility.
Lidská komedie
Přitom plně objeven mohl být Vachkův názorově i umělecky nezávislý koncept právě teprve teď. A zásadní podíl na něm měl režisérův smysl pro paradox a absurditu situací. „Když Rusové přišli, tak se změnil smysl toho filmu,“ řekl k tomu on sám Martinu Švomovi v jeho monografii Karel Vachek etc. (2008). „Zatímco já jsem natočil komedii, aby tak nevyváděli – protože když u moci zůstanou, tak vyvádět budou, a příšerně – ale oni u moci nezůstali, protože přišli Rusové, a z nich se stali mučedníci. A dostalo to taková dvě krásná čtení. Ale nakonec, dneska, když to vidíte z tý dálky a sledujete třeba současný politiky, tak vidíte, že v mnohém je tihle nesmírně přesahují. Protože někteří z nich měli i charakter.“
Už Václav Borovička pravil: „Karel Vachek je imaginativní typ a dokáže pospojovat věci, které spolu zdánlivě nesouvisí.“ To je nadčasová charakteristika, která dobře odpovídá vlastním Vachkovým intencím netočit film zpravodajský, dokumentární, či dokonce politický, ale film vlastně spirituální, filozofický, hledající to nadčasově lidské v nás a v našich existencích. Proto například pro něj byl Alexander Dubček „pravý mystik“, jak na průletu jeho životopisem dokládá ve své knize Teorie hmoty (2004), aby ho ale zakončil příznačným konstatováním: „Doufám, že můj výklad neberete příliš vážně. Jen to, co je směšné, přibližuje se pravdě…“ A proto také odmítl přistřihnout do závěru Spřízněných volbou záběry okupačních tanků, i když je sám v srpnu 1968 natáčel, což prý byla podmínka vysílání filmu v americké televizi. „Já jsem nikdy žádný politický film nedělal.“
Komu patří lidská tvář
Autorská smůla je, že i dnes bude asi málokdo vnímat Spřízněné volbou jinak než jako politický film. Už i proto, že sám Vachek na něj občansky doplatil, od filmu byl režimem postupně vyobcován, léta 1979–1984 strávil v emigraci a k profesi se mohl vrátit až od roku 1990. Povzdechl si tehdy: „Za tolik let tak málo filmových metrů“. Vzápětí si ale tento deficit začal vynahrazovat olbřímími filmovými opusy, jako byla celkem více než patnáctihodinová volná tetralogie Malý kapitalista (1992–2002) a pak podobně rozlehlé solitérní filmy Záviš – kníže pornofolku (2006), Tmář a jeho rod (2011) a Komunismus a síť (2019). V nich svou nadčasovou filozofii „vnitřního smíchu“ uplatnil naplno, ale už se stále častějšími osobními autorskými vstupy a tak trochu jako sopka, která jako by občas zasypávala sebe samu.
Na rozdíl od těchto bizarních skladišť fragmentů a vizuálních torz postsametové doby zůstali Spřízněni volbou u akceptovatelného tvaru, přestože neoperují ani s barvou, ani s hudbou, ani s autorským komentářem. Zato mohli využít neopakovatelné situace přelomové chvíle znejistění politického establishmentu a padající cenzury a ukázat i zcela konkrétní lidské tváře právě vehementně prosazovaného „socialismu s lidskou tváří“. Mediální nezkušenost jednotlivých aktérů filmu i takřka úplná absence dnešních marketingových praktik, které jako by předem určovaly agendu politických stran a hnutí, otevřely přitom natáčení nebývale svobodný prostor. Přispěly tak k výpovědi nikterak oslavné, ze strany filmařů až servilně neodbytné, a přitom současně vybízející i k úvahám o širších souvislostech.
Láska a trapnost
„Já si myslím, že jsem jim sloužil,“ říká v té souvislosti Vachek překvapivě v rozhovoru se Švomou. „Že jsem sloužil tomu nejlepšímu, co v nich bylo. Pokud toho nejlepšího nebylo moc, tak už jsem jim nesloužil.“ A odvolávaje se na Cervantese, Haška či Goetha, hovoří o laskavosti těchto uměleckých velikánů i své vlastní. Právě s tou sleduje celým filmem například leitmotiv poněkud už ustrnulého myšlení budoucího prezidenta generála Svobody: „Armáda byla a je mojí láskou.“ Anebo projevy žoviální funkcionářské trapnosti či lidového zájmu, když štáb sám vstupuje do děje a narušuje obvyklé dekorum. Anebo už předběžné obavy Gustáva Husáka před Marií Švermovou „kam nechceme, kam nechceme…“
Křečovitý úsměv Novotného, halasná rétorika Smrkovského, až naivní vřelost Dubčekova, suverenita Černíkova, stížnosti „obyčejné členky strany“, Šikovy ruce při projevu v Motorletu, zájem Jozefa Lenárta o dosah mikrofonů („Z auta do auta?“), v tom všem se mísí právě strojenost a upřímnost, strach a kuráž, trapnost a láska. „Když si z něčeho děláte srandu, moc to nemusí vůbec jako srandu pochopit a mohl byste udělat kariéru,“ řekl Vachek ve Zlatých šedesátých. Ta premisa se v jeho případě nenaplnila, její jádro, totiž schopnost vidět člověka skrze smích i pláč je však stále platná, možná dokonce v dnešních dobách názorové „správnosti“ a „konsenzu“ ještě platnější.