KOMENTÁŘ / Blíží se každoroční výročí invaze z roku 1968. „Ruské“ se dnes už neříká, i když by to bylo daleko přesnější než mlžení na způsob „vstup vojsk Varšavské smlouvy“ a podobná nejapná mlžení. Bohužel, nějakou zevrubnější analýzu nestíhám, jen pár poznámek v historickém rámci: Je to událost pro dnešní dobu klíčová, okolnostem jsem se věnoval během své desetileté působnosti na FSV UK.

Nezvládnuté politické konflikty v devatenáctém století vyvrcholily nakonec tím, čemu se říká první světová válka. Rozpoutalo ji z pozadí (carské) Rusko, které na ni taky tvrdě doplatilo a skončilo v troskách bolševické revoluce. Zvítězily Velká Británie a zejména Francie, Spojené státy americké jejich triumf podporovaly nakonec už jen s rozpaky. Německo se stalo hlavním poraženým,

Rakousko-Uhersko vzalo za své a rozpadlo se na řadu malých států. Nové uspořádání nevěštilo mnoho dobrého, pokud jde o stabilitu. zejména Německo si mělo na co stěžovat a Francie se neměla čím chlubit. 

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Postupně se tak otevřel široký prostor pro Hitlerovu revanši. Otevřela se situace k dalšímu, ještě krutějšímu konfliktu. Zprvu hrozilo, že se spojí Hitlerovo Německo s Ruskem, Stalinovy a Hitlerovy světovládné sklony byly však zjevné a vůdci si nemohli navzájem důvěřovat. Proto se Hitler rozhodl pro přímý útok na poměrně ochromený evropský Západ, a západní velmoci pochopily, že jim nezbývá než se spojit se Stalinovým Ruskem, se všemi důsledky, které takové spojenectví ponese a které se daly v mnoha ohledech odhadnout. Hitlerovo Německo nemělo dost síly na to, aby dokázalo zvládnout najednou Stalina a západní spojence. A spojenectví evropského Západu se Stalinem znamenalo do jisté míry, v tom či onom, kapitulaci na vlastní zásady.

Tak vznikla falešná iluze o novém, pevném světovém míru, v němž se spojí západní křesťanství s ruským světovládným imperialismem („Maskva – tretij Rim i četvjortovo ně budět“). Obojí ovšem nejde dohromady. Přitom i v Rusku jistě existovaly představy o „humanizaci“ systému („perestrojka“), bohužel však zatím vždy skončily v písku („Myslili jsme to dobře, ale skončilo to jako vždycky“). 

Kompromis z roku 1945 vedl nakonec, řečeno s Orwellem, v iluzorní kompromis mezi farmáři a čuňaty, kde se nakonec čas od času už ani nedalo poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně. Už za druhé světové války čas od času i Západ přistoupil k mírně řečeno pochybným prostředkům jejího vedení (brutální zacházení s civilním obyvatelstvem; jistě, stává se to, jen je třeba si to otevřeně přiznat a aspoň trochu se za to stydět). A v norimberském procesu se s Rusy sjednotil na problematickém zákonodárství, jež se opírá o zásady jako „vůči nepříteli je vše dovoleno“. Tím se dávalo najevo, že principy Spojenců a Rusů jsou si tu a tam velmi podobné.

Instituce, které by měly řídit dnešní svět, jsou od té doby bohužel čím dál tím méně účinné a důvěryhodné a světový mír, vytvořený v roce 1945, je bohužel v mnoha ohledech neúčinný. Řítíme se do katastrofy. To se týká mj. i toho, jak jsme se u nás a sami pro sebe vyrovnali s rokem 1968. Zatím se to, upřímně řečeno, moc nepovedlo. A to, že by se to snad mohlo podařit v nastávající době, je ještě méně pravděpodobné.