V dobách komunistického režimu se jako den konce války okázale slavil 9. květen, protože to tak chtěli v Sovětském svazu. Ve zbytku světa se za datum konce války pokládá a připomíná 8. květen, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Posun o den byl kvůli tomu, že 9. května se na žádost Josifa Stalina kapitulace Německa podepsala ještě jednou v Berlíně. Co chtěl diktátor Stalin a jeho nástupci, bylo i v satelitních zemích zákonem.
Komunistické režimy si zavedly svůj vlastní kalendář všelijakých svátků a významných dní, který připomínal církevní svátky. Lid se klaněl momentálním vůdcům a jejich neomylné genialitě a připomínaly se významné činy komunistických dějin spásy. Tak jako Karel IV. stanovil zahájení některých svých stavebních počinů na data doporučená astrology, tak i komunisté spouštěli některé významné akce k datu 9. května.
Například v jednotlivých letech se na 9. května dělo toto: 1959 – v Praze zahájila činnost Laterna magika představením, které předtím zemi reprezentovalo na výstavě Expo 58. 1960 – byla vyhlášena amnestie, která ukončila etapu masových stalinistických represí, byly propuštěny tisíce politických vězňů a uzavřeny koncentrační tábory Bytíz a Vojna. 1973 – Československá televize zahájila na 2. programu pravidelné vysílání v barvě. 1974 – pražské metro zahájilo provoz na trase C.
Poslední 9. květen v režii komunistické strany v roce 1989 probíhal v duchu oficiálního veselí. Rudé právo následujícího dne psalo: „Stejně jako před týdnem při májové veselici proudily do pražského Parku kultury a oddechu Julia Fučíka desetitisíce návštěvníků na tradiční Slavnost míru a československo-sovětského přátelství. Pečlivě připravená nabídka pořadů tak přinesla den plný pohody, zajímavostí a zábavy. Již poněkolikáté byly různé scény vyhrazeny různým žánrům. A tak jestliže mladé lidi zejména přitahoval koncert Petry Janů, Michala Davida se skupinou Alegro, Lucie Bílé či dalších populárních zpěváků, tak ani starší návštěvníci nebyli ochuzeni. Ve střední hale Sjezdového paláce vyhrávaly Taneční orchestr Čs. rozhlasu, vojenská hudba, před Sjezdovým palácem se střídaly Zlatá muzika Jiřího Eliáška s Filmovankou.“
To se tedy pracující i mládež skutečně odvázali. Bylo to v tomto stylu naposledy, protože za rok už KSČ nebude mít vedoucí úlohu a všichni vyjmenovaní soudruzi, kteří brouzdali po různých akcích toho dne, budou bez funkcí a vlastními soudruhy hozeni přes palubu.
Na téže první straně Rudého práva soudruh Viktor Pázler, tajemník MV KSČ Praha, píše, že ho úctou naplňuje „obrovská odvaha Komunistické strany Sovětského svazu podstoupit očistnou lázeň a nacházet nové cesty, které se splétají v jedinou: rozvinout tvořivou aktivitu člověka a dát jí odpovídající společenský rámec“.
Očistná lázeň nakonec vedla ke konci SSSR i vlády tamní komunistické strany.
Jak se věci v době „rozvinutého socialismu“ skutečně měly, se píše náznakem na druhé straně, a neodoláme ocitovat. Redaktor a redaktorka diskutovali s náměstkem pražského primátora v „provozovně“ U červeného orla o rozšiřování provozní doby. Za setmění si přítomní chtěli dát večeři. Dopadlo to reálně-socialisticky: „Nešlo to. Vypadl elektrický proud a k pojistkám v sousedním domě v majetku Státního úřadu pro rekonstrukci památkových měst a objektů je pustí až v úterý.“
Když strojem času popoletíme o dvacet let zpátky, čteme 9. května 1969 v Rudém právu hodnocení vývoje předešlého roku:
„Nový kurs však mnozí pochopili tak, jako by se strana zříkala své dosavadní minulosti, jako by se chtěla rozejít s idejemi, na kterých zakládala svou činnost. Málo aktivní přihlížení k rostoucí aktivizaci protisocialistických sil, tolerování pravičáckého překrucování marxismu-leninismu, pasivita vůči silám, které útočily na socialistický internacionalismus, trpění nových přehmatů, jež se dotýkaly cti a někdy i existence čestných lidí, to vše muselo záměry strany znovu deformovat…“ A tak dále. Tři čtvrtě roku po srpnové okupaci už je všechno zase ve starých kolejích. Potvrzuje to i text dopisu Brežněvovi a spol., který podepsali Ludvík Svoboda, Gustáv Husák a Oldřich Černík (Černíka zanedlouho taky vyhodí): „Komunistická strana Československa, která po dubnovém zasedání ústředního výboru nastoupila pevný kurs konsolidace vnitřního života, posílení své vedoucí úlohy a boje proti všem antisocialistickým silám, bude upevňovat soudružskou spolupráci s Komunistickou stranou Sovětského svazu… v zájmu semknutosti… drazí soudruzi… přejeme… nové úspěchy…“
První stranu Rudého práva zdobí nahoře titulek „Vděčni osvoboditelům svorně v socialistické rodině“. Jako kdyby k někomu vpadl domů strýček s bouchačkou a za pár měsíců mu za to přepadení poděkovali.
Můžeme pokračovat dál do hlubin temné historie. V roce 1951, což byl rok, kdy zatkli Rudolfa Slánského (následujícího roku ho popravili) a básník Konstantin Biebl spáchal sebevraždu, protože už na něj dolehla depresivní atmosféra nové doby, se 9. května také slavilo. Rudé právo mělo na titulní straně Stalinův telegram našim pohlavárům a telegram našich místodržících generalissimovi.
To není zajímavé. Pikantní je ovšem z dnešního hlediska projev maršála Ivana Koněva na straně dvě. Maršál osvoboditel Koněv tam vykládá, jak v Československu roste „hmotný blahobyt“, a pak se pustí do tepání nepřátel: „Zatím co Československo a země lidové demokracie jdou cestou neochvějného vzestupu, panuje v zemích, které se dostaly do závislosti na Spojených státech amerických, politické bezpráví, vzrůstá masová nezaměstnanost, bída, hlad a strádání pracujících… Americká propaganda se snaží lží a pomluvami zakrýt agresivní záměry podněcovatelů války… Ve svých agresivních plánech přisuzují američtí imperialisté nemalou úlohu podvratné činnosti zaměřené proti zemím lidové demokracie a Sovětskému svazu. Vynakládají miliony dolarů na organisování špionských a diversantských band, verbovaných z řad hnusných vyvrhelů lidstva – zrádců a vlastizrádců. Zvláštní místo přisuzují američtí imperialisté v této lupičské bandě svým věrným přisluhovačům a lokajům – provokatérům z titovsko-fašistické smečky.“
To se tedy maršál osvoboditel opravdu rozjel. Pak taky při potlačení maďarského povstání v roce 1956 ukázal, že umí s odpůrci Moskvy rázně zatočit.
Ale zpět do přítomnosti. Komunistickým fosiliím se čas zastavil v roce 1989. Takže soudružka Marta Semelová se teď v Haló novinách rozněžnila: „Po celé zemi jsou rozesety hroby této války, pomníčky, z nichž za každým je lidský osud. Zastavme se u nich v tichosti, s úctou a pokorou a položme zde alespoň kytičku. Za pražské komunisty, ale i za další občany tak učiníme i my v den, který zůstane navždy zapsán zlatým písmem do našich srdcí jako Den vítězství – 9. května ve 12 hodin na Čestném pohřebišti na pražských Olšanech.“
V komunistických srdcích, pokud komunistům takový orgán zůstal, je toho zapsáno víc a není to jen zlatým písmem. Ale ať si chodí 9. května, kam chtějí. My si oběti komunistů budeme připomínat každý den. Mnozí z těch mrtvých ani hrob nebo pomníček nemají.
