Josif Stalin v roce 1937 FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Sovětský diktátor Stalin byl nejdřív jedním z revolucionářů, pak téměř všemocnou osobou režimu, poté byl odsouzen kult jeho osobnosti. Jeho posmrtná role se pak omezila na jeho zpodobňování ve filmech, kde s dýmkou v ruce pronáší moudra nad mapami všelijakých „frontů“. Represe jeho období se ale už nikdy nevrátily, ačkoliv velká sláva to ohledně svobod až do konce SSSR nebyla. Ve skutečnosti svobody nebyly skoro žádné, ale už se nezatýkalo a nepopravovalo jen kvůli naplnění nějakých kvót.
Zpětně se zdá, že několik posledních let směřovalo Rusko pod Putinovým vedením cíleně k militarizaci společnosti, a to včetně budování atmosféry oslavující velké válečné činy z doby napadení SSSR nacistickým Německem. Bez Stalina jako sice tvrdého, ale úspěšného vojenského vůdce by se něco takového dělalo obtížně.
Výročí Stalinovy smrti přilákalo v posledních dnech k jeho hrobu různé obdivovatele, kteří budili dojem, že by ho nejradši vytáhli ven. Technicky by to nejspíš bylo poněkud obtížné. „Máme-li věřit Juriji Solovjovovi, příslušníkovi Stalinovy osobní ochranky, byla rakev místo zeminou zakryta betonem v objemu nákladního auta. ‚Zazdili ji údajně kvůli bezpečnosti, aby ji nikdo nevykopal a rakev s tělem neodtáhl,‘ vysvětlil major ve výslužbě počátkem roku 2000.“ Pro ducha, zvláště pak Stalinova, jistě ale není problém si s nějakým betonem poradit a dostat se ven, pokud bude vyvoláván.
Po roce 1991 to vypadalo, že bude možné období stalinismu důkladněji zmapovat, a také se to dělo. S posilováním osobní moci Vladimira Putina se ale všechno poněkud zadrhlo. Je to vidět na osudech lidskoprávní organizace Memorial. Memorial vznikl v letech Gorbačovovy perestrojky na konci 80. let 20. století, aby dokumentoval zločiny proti lidskosti spáchané v SSSR ve 20. století. Pomáhal přeživším obětem Velkého teroru a gulagu a jejich rodinám. V letech 1987-1990, ještě za existence SSSR, bylo založeno 23 poboček společnosti. Po přijetí zákona o zahraničních agentech v červenci 2012 se Memorial dostal pod rostoucí tlak vlády. Dne 21. července 2014 bylo středisko pro lidská práva Memorial ministerstvem spravedlnosti prohlášeno za „zahraničního agenta“. V listopadu 2015 byla tato nálepka rozšířena na Výzkumné a informační centrum při petrohradském Memorialu a 4. října 2016 na samotný Memorial International. 28. prosince 2021 nařídil Nejvyšší soud Ruska zavřít Memorial International kvůli porušení zákona o zahraničních agentech.
Předtím ovšem probíhal i posun v ruské společnosti.
V roce 2008 více než polovina Rusů vnímala Stalina pozitivně a mnozí občané podporovali obnovu jeho pomníků. Podle průzkumného střediska Levada se známky Stalinovy popularity mezi Rusy za posledních dvacet let ztrojnásobily a tento trend se zrychlil po nástupu Vladimira Putina k moci. V dubnu 2019 průzkum veřejného mínění centra Levada ukázal, že 70 procent Rusů schvaluje Stalinovu roli v ruských dějinách, což je vůbec nejvyšší zaznamenaná hodnota, a 51 procent vnímá Stalina v pozitivním světle.
Stalinovy sochy se začaly opět objevovat a ve Volgogradu (bývalém Stalingradu) bylo na jeho počest otevřeno muzeum. V prosinci 2013 Putin označil Stalina za ne horšího než „prohnaného“ anglického vojenského diktátora 17. století Olivera Cromwella.
Je zajímavé, že popis stalinského období a kultu jeho osobnosti se dodnes může v ruských médiích objevit. Tak například Naděžda Konstantinovna Arbatova, vedoucí oddělení evropských politických studií na Institutu mezinárodních vztahů E. M. Primakova Ruské akademie věd, napsala článek v listu Nězavisimaja Gazeta, kde porovnává vůdcovskou roli Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho a Josifa Stalina a vidí je podobně.
Připomíná, že Stalinovým cílem na cestě k vrcholu moci bylo získat kontrolu nad Agitpropem a Glavpolitprosvětem, hlavními orgány státní propagandy, které bolševici založili ve 20. letech pro ideologickou indoktrinaci mas. V projevu na zasedání politbyra komunistické strany v říjnu 1938 Stalin o propagandistech řekl, že jsou to „lidé zabývající se zpracováním cizích hlav“. Čistotu komunistické ideologie a Stalinův obraz „architekta socialistické společnosti“ bedlivě střežily státní represivní orgány. Za vtipy o sovětské moci a vůdci mohl občan dostat devět i více let pobytu v lágrech.
„V SSSR, kde byli likvidováni Stalinovi političtí odpůrci, kteří měli na paměti jeho nevýznamnou roli v revolučním hnutí, propagovala sovětská inteligence nový, krásný obraz vůdce, který v obyvatelstvu vyvolával téměř náboženskou extázi. V sovětském umění byla leninizace plynule nahrazena stalinizací,“ píše autorka.
Válečný spisovatel Daniil Granin v jednom z rozhovorů o strachu vštěpovaném Stalinovým režimem řekl: „Psychologie otroků se formovala dlouho… Bylo třeba postřílet šlechtu, opozici, špičky, a pak střílet namátkou ve všech republikách a městech, bylo třeba zničit miliony a miliony sovětských lid – na jejich mrtvolách rostl strach.“
Naděžda Arbatova nakonec píše, že nacionální socialismus, fašismus, stalinismus měly kromě podobných metod společnou ještě jednu věc, totiž že „v historické perspektivě byly odsouzeny k zániku“. „Ten první zanikl v důsledku války, kterou rozpoutal, ten druhý žil ještě nějakou dobu po Stalinově smrti, postupně se vyvíjel, vymanil se z totalitní letargie a osvobodil zajatce režimu, aby se vydal na dlouhou, klikatou, ale nezbytnou cestu modernizace země.“
Tolik paní z Ruské akademie věd. O modernizaci země by se dalo říci, že v Rusku byla skutečně dlouhá a klikatá, ale pokud k něčemu za posledních 70 let vedla, Putin invazí na Ukrajinu všechno zase posunul třicet let zpět.
O Putinovi se v citovaném článku nepíše nic, ačkoliv kolem něj se točí nový kult osobnosti, kromě titulu „prezident“ se mluví o „vůdci“ a „nejvyšším veliteli“. Putin spustil válku, o které předem vědělo jen několik lidí, k nim nepatřili ani mnozí ministři ruské vlády. Zavedl pojem „speciální vojenská operace“ a bylo zakázáno používat slovo válka. Kromě lidí v exilu a ve vězení si nikdo netroufne Putina jakkoli kritizovat. V čele země stojí „díky“ několikerým zfalšovaným fraškám, kterým se říká volby. Slouží mu média, oligarchové, k ruce má svou vlastní stranu a několik loajálních satelitních stran a protestovat si netroufnou ani komunisté. Založil si vlastní ozbrojenou gardu, mládežnickou organizaci a opoziční politici jsou zavražděni, ve vězení nebo v exilu. Opozice byla paralyzována i zákonem se zpětnou platností (!), který neumožňuje kandidovat, pokud někdo „podporoval extremismus“, rozuměj napsal třeba před lety nějaký tweet chválící Alexeje Navalného. Co je to jiného než návrat k dobám Brežněva, Andropova a Stalina?
Akademička Naděžda Arbatova se v jiném článku zabývá ruským přepisováním historie. Je zajímavé, že zmiňuje, že stát by měl být v oficiálním hodnocení minulosti opatrný, protože za posledních sto let už se historie v Rusku přepisovala třikrát a předtím se dělalo to samé za carismu. Zmiňuje hodnocení únorové revoluce, říjnové revoluce, Lenina, Stalina a paktu Ribbentrop–Molotov.
„Se Stalinem je to jednodušší,“ píše, „protože to byl on, kdo v novém moderním hávu sovětského impéria obnovil ruské království Ivana Hrozného s jeho sbíráním zemí ohněm a mečem, opričninovým terorem, posedlostí osobní bezpečností, nejkrutějším útlakem rolnictva a dalších vrstev společnosti.“
„Popularizace Stalina jako silného vůdce je dosahováno tím, že ze školní výuky je téměř úplně odstraněno téma politických represí a oslavován Stalin jako vítěz, který vybudoval nejmocnější vojenské impérium s jeho následnými vítězstvími – první družice, Gagarinův let do vesmíru a mnoho dalšího, co vzbuzuje v zemi hrdost. A to vyvolává další nepříjemnou otázku pro úřady: co revoluce (nebo kontrarevoluce) z roku 1991? Na jedné straně byla tato historická událost konečným rozpadem Sovětského svazu, který byl, řečeno známou frází, ‚největší geopolitickou katastrofou století‘. Na druhé straně tato revoluce, Jelcinův stát a ústava vynesly k moci dnešní vládnoucí elitu, na niž se snáší prokletí srpna 1991. Tento historický paradox zatím zůstává nevyřešen,“ konstatuje akademička.
Zatím ještě povolené a zřejmě dosti skromné debaty o tom, co v Rusku je a není historický paradox, nejsou ale momentálně tak zajímavé jako praxe ruského režimu. Likvidace opozice, militarizace společnosti a likvidace svobody slova jsou zjevně doprovázeny estetikou stalinského období. Válka na Ukrajině je v propagandě pojímána jako jakési velké kostýmní představení, kde se objevují chlapci v zeleném s garmoškami, vojáčci zpívající na valníku, prostý lid vybírající po rublíčku na vybavení pro frontu, bábušky milující Putina a spílající nacistickému Západu. Jako by se všichni měli stát herci v nějakém velkofilmu o Velké vlastenecké válce a konečně si užít to, co jako generace zažít nemohli, protože nebyli na světě.
Putin za silnými kremelskými zdmi a mumlající moudra obklopen kývajícím komparsem nahraditelných figurek se do role Stalina docela hodí. Ve skutečnosti ale spíš do role toho Stalina, který nedokázal porazit Finsko. Když „vrchní velitel“ rád vzpomíná na to, jak Napoleon pohořel se svým ruským tažením na zamrzlých pláních, měl by mu někdo připomenout, že v roli Napoleona je dnes on. Nikdo mu to ale nepřipomene, tak jako se nikdo neodvážil oponovat Napoleonovi, Hitlerovi a Mussolinimu. Všichni dopadli špatně.
