Významný světový vůdce, který sám sebe považoval za toho nejvýznamnějšího, potřeboval samozřejmě odpovídající automobil. Tak se i Josif V. Stalin dočkal svého vozu, který měl být schopen čelit všem nástrahám.
Vývoj auta pro Stalina začal v podniku ZIS (zkratka pro „Stalinův závod“) již před válkou a v roce 1943 obdrželo vedení závodu rozkaz vytvořit nový výkonný vůz ZIS-110 a pak speciální vůz pro vůdce osobně – ZIS-115.
Válka byla sice v plném proudu, ale už se mohlo čekat, že to dopadne dobře, a daly se očekávat různé vrcholné schůzky s diplomaty spojeneckých zemí o koalici proti Hitlerovi, zvláště jednání s vedením Velké Británie a USA. Pro Stalina by zřejmě nebylo reprezentativní použít zahraniční výrobek. Stát, který porazil Hitlera, měl mít vlastní moderní auta.
ZIS-115 byl založen na koncepci vozu Packard, který měl Stalin v oblibě. Byla to šestimístná limuzína se čtyřmi dveřmi. ZIS-115 měl stejně jako ZIS-110 osmiválcový motor (objem 6005 krychlových cm, výkon 140 koní). Každé dveře vážily kolem 200 kilogramů a celé auto něco přes čtyři tuny. Převodovka byla trojstupňová. Tvůrci vozu se postarali o neuvěřitelnou úroveň pohodlí. Luxusní byly potahy na sedadlech, v interiéru byla použita pravá kůže a karelská bříza. Palubní deska měnila barvu v závislosti na rychlosti. Pokud rychlost překročila 80 kilometrů za hodinu, panel začal červeně svítit. Celkem bylo vyrobeno 32 exemplářů.
Ale nejdůležitějším rysem ZIS-115 byla samozřejmě úroveň ochrany. Karoserie byla skutečně pancířem. Jednalo se o nýtovanou svařovanou konstrukci, kolem níž byly „vybudovány“ další součásti. Každá se pečlivě testovala na odolnost. Všechny části byly vzájemně svařeny až poté, co testy úspěšně prošly. Bez odolných skel by takové auto nemělo pochopitelně žádný smysl. Byla složena z vrstev různého druhu, aby postupně pohltily kinetickou energii střely. (Jedna z vrstev nesla označení „Stalinit“.) Vrstvy byly slepeny speciálním lepidlem zvaným „kanadský balzám“. Mezi vrstvami zůstaly vrstvy vzduchu. Aby se zabránilo vlhkosti a zamlžování skla zevnitř, byla vlhkost pohlcována speciálním práškem. Celková tloušťka struktury skel dosáhla 75 milimetrů.
Po smontování stroje proběhl jeho test. Podle legendy to vypadalo takto: do vozu usedli hlavní inženýr závodu, hlavní konstruktér a další odpovědní zaměstnanci, a pak byla na auto zahájena palba vojenskými zbraněmi. Nikdo nebyl zraněn, a dokonce i se sedadly bylo vše v pořádku. Je zjevné, že kdyby náhodou udělali ohledně bezpečnosti nějakou chybu, problém s personální odpovědností by se vyřešil jaksi v místě vzniku, jak se dnes říká.
Auto ZIS-115 muselo odolat útoku jakýchkoli ručních zbraní, ať už jde o pušku nebo kulomet. Podvozek by vydržel, i kdyby pod něj někdo vhodil klasický ruční granát RGD-33.
Pro svou bezpečnost a reprezentaci dělal Stalin všechno. Jeho paranoia ho ale nakonec nejspíš stala život. Vůz se vyráběl až v letech 1948-1949. O pět let později bude Stalin celý den ležet po záchvatu bezmocný na podlaze svého příbytku, kam se nikdo za nevycházejícím vůdce neodvažoval vstoupit a zjistit, co s ním je. Lékařská pomoc dorazila pozdě. Před sebou samotným člověka žádné pancéřování neochrání.
(Russian7.ru)
