Byl to mocný muž a pravá ruka diktátora Josifa Stalina. Nakonec byl ale 23. prosince 1953, jen devět měsíců po Stalinově smrti, Lavrentij Berija popraven. A to přesto, že ministr vnitra byl považován za nejpravděpodobnějšího nástupce zesnulého vůdce.
Před bídným koncem nezachránilo Beriju nic, ani jeho přirozený intelekt a vychytralost, ani obrovské zkušenosti se stranickou činností a prací ve zvláštních službách. Měl i zásluhy o vývoj sovětských jaderných zbraní. Dostal třikrát Řád rudého praporu a pětkrát Leninův řád.
Vlastnil také tajnou zbraň proti svým konkurentům: v archivech, do nichž měl Berija přímý přístup, byly kompromitující materiály na Chruščova, Malenkova a další nejvyšší státní činitele. Všichni byli zapleteni do Velkého stalinského teroru 30. let. Kromě toho tady ještě samozřejmě průběžně běžel teror proti všem vrstvám společnosti. Ale právě strach a nenávist vůči ambicióznímu Berijovi dokázala sjednotit všechny, kdo si přáli stát v čele sovětského státu. Ministr vnitra byl první obětí mocenského boje a byl natolik obávaný, že jako jediný dostal trest smrti.
Berija se na bolševické revoluční činnosti podílel od počátku. Patřil k ilegálnímu marxistickému kroužku a vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Aktivně se podílel na nastolení sovětské moci v Gruzii a Ázerbájdžánu. V roce 1938 se stal prvním náměstkem lidového komisariátu vnitra (NKVD), který řídil pověstný Nikolaj Ježov. Ježov byl známý malou postavou, velkou brutalitou a nízkou inteligencí. Upadl ale v nemilost a v roce 1940 byl zastřelen. Ježovův předchůdce Genrich Jagoda byl zastřelen v roce 1938. Byl to prostě rizikový post a měl to nakonec poznat i sám Berija.
Zpočátku ale Berijova moc a vliv neustále rostly. Vrcholu dosáhly za války, kdy byl Berija pověřen obranou Kavkazu před Němci a také dohledem nad výrobou letadel a raketové techniky. Právě v tomto období řídil Berija také deportaci obyvatel Kavkazu. Po válce získal hodnost maršála SSSR a vstoupil do úzkého kruhu stále paranoičtějšího Stalina, kde se řešily otázky celostátního významu. V roce 1952 měl Berija dokonce právo nahradit Stalina, jehož zdravotní stav se již zhoršoval.
Právě Stalinova smrt vyvolává mnoho otázek. Berija na ni jistě čekal a nebyl sám. Ani nejvýše postavení funkcionáři si nemohli být jisti, kdy upadnou v nemilost a z nejvyšší pozice se přesunou na popraviště. Pro změnu ne v roli katů.
Historik Vladislav Zubok, který působí na London School of Economics, se domnívá, že kdyby Stalin nezemřel, došlo by nejspíš k další čistce, které by padla za oběť řada vysoce postavených osob včetně samotného Beriji. Existuje mnoho spekulací, že pokud šéf ministerstva vnitra nezabil Stalina osobně, pak možná smrt vůdce uspíšil. Pravdu se nejspíš hned tak nedozvíme a možná nikdy.
Ať už to bylo jakkoli, Berijovi se pak scénář vymkl z rukou. Jeho pád byl ještě rychlejší než kariérní vzestup. V roce 1946 se ještě na jeho počest skládaly básně, kde se opěvovala „čest věrného rytíře“, jak „lid Beriju miluje“ a jak „slavná vlast je hrdá na svého neohroženého maršála“.
Už sedm let nato, 26. června 1953, byl Berija zatčen skupinou vojáků vedených maršálem Žukovem, a to přímo na zasedání rady ministrů, tedy vlády SSSR. Chruščov a Malenkov, strůjci tohoto spiknutí, využili toho, že armádní kruhy měly také dost důvodů Beriju nenávidět. Hrůza z šéfa tajné policie byla ale taková, že spiklenci dopravili do Moskvy tři stovky tanků, které obsadily ve městě strategické body. Moskvané ovšem netušili, co se děje v zákulisí.
Zatčení však proběhlo v tichosti, byť na místě samém dramaticky. Chruščov to popisuje ve svých vzpomínkách: „Malenkov jemně řekl Žukovovi: ‚Navrhuji jako předseda rady ministrů SSSR, abyste zadržel Beriju.‘ Žukov přikázal Berijovi: ‚Ruce vzhůru!‘ Moskalenko a další vytáhli zbraně, protože věřili, že Berija je schopen jakékoli provokace. Berija spěchal ke svému kufříku, který ležel za jeho zády na okenním parapetu. Chytil jsem Beriju za ruku, aby nemohl použít zbraň, kdyby ji v kufříku měl. Pak jsme se přesvědčili: nebyly tam žádné zbraně, ani v kufříku, ani v kapsách. Jen udělal nějaký reflexní pohyb.“
Po svém zatčení byl Berija držen v bunkru velitelství Moskevského vojenského okruhu a jeho cela je prý zachována dodnes.
Kromě samotného šéfa NKVD bylo zatčeno ještě dalších šest osob z ministerstva vnitra, kterým se pak říkalo „Berijova skupina“.
Hlavním bodem obvinění byla zrada a sabotáž v zájmu zahraničního kapitálu. Vyšetřovací materiály tvořily 39 svazků trestního spisu. V celém SSSR se mezitím konala shromáždění dělníků, na nichž vyjadřovali svou vděčnost straně a vládě za „včasné odhalení zrádců vlasti“, jak tehdy psaly noviny. Ozývaly se výzvy k trestu smrti. V obvinění se kromě zrady a spolupráce s buržoazní ázerbájdžánskou vládou mluvilo také o „soužití s četnými ženami“. O Berijovi se říkalo, že si vyhlížel přitažlivé ženy na ulici z auta a nechal si je pak dopravit k sobě, kde se mu musely podvolit.
Nakonec dostal Berija možnost posledního slova. Ve svém projevu všechna obvinění odmítl, kromě jednoho: služby v kontrarozvědce ázerbájdžánských nacionalistů, avšak s výhradou, že neudělal nic, co by mohlo poškodit ustavení sovětské moci v regionu. Berija také plně uznal svou morální zkaženost a mimomanželské „vztahy“, což se neslučovalo se ctí sovětského občana a člena komunistické strany.
„Uznávám, že jsem byl zodpovědný za excesy a deformace socialistického práva v letech 1937–1938, ale žádám soud, aby měl na paměti, že jsem neměl žádné sobecké ani nepřátelské cíle. Důvodem mých zločinů byla situace z té doby.“ Na konci Berija požádal, aby soud vzal v úvahu všechny jeho dřívější zásluhy a projevil shovívavost. Soud žádnou shovívavost neprojevil a Berija byl zastřelen. Popravu prý osobně vykonal generálplukovník (později maršál SSSR) Pavel Batickij.
Zachoval se tento popis: „Popravy se zúčastnili maršál Koněv, velitel Moskevského vojenského okruhu generál Moskalenko, první zástupce velitele protivzdušné obrany Batickij, podplukovník Juferev, velitel policejního oddělení Moskevského vojenského okruhu plukovník Zub a řada dalších vojáků zapojených do zatýkání a ochrany bývalého lidového komisaře. Berija nejprve sundal halenku, zůstala mu bílá košile a ruce mu svázali za zády. Vojáci se na sebe podívali. Museli jsme se rozhodnout, kdo bude na Beriju střílet. Moskalenko se obrátil na Jufereva: ‚Ty jsi u nás nejmladší, dobře střílíš. Pojď.‘ Pavel Batickij vykročil vpřed a vytáhl parabellum. ‚Soudruhu veliteli, dovolte. Touhle věcí, kterou jsem měl na frontě, jsem poslal na onen svět nejednoho darebáka.‘ Ruděnko si pospíšil: ‚Žádám vás, abyste vykonal rozsudek.‘“ Po popravě bylo Berijovo tělo spáleno v krematoriu.
Přece jen se ale v SSSR něco změnilo. Když v roce 1964 sesadili Berijova přemožitele Nikitu Chruščova, přežil a nechali ho – pod dohledem – dožít v ústraní na venkově kousek od Moskvy. Leonid Brežněv skonal ve funkci a dočkal se i slavného pohřbu.
(Zdroj: Russian7.ru, russian-bazaar.com)
