NÁZOR / Co by asi teď dělal Standa Pekárek, hlavní postava série Volha? Dá se to celkem dobře představit. Chodil by na demonstrace proti vládě, kde by mu bylo dobře, a vzpomínal by, jak za komunistů bylo nejlíp. Protože tenkrát byl někdo. Jezdil vytouženou volhou, několikrát vezl Goťáka, se všemi byl kamarád a kohokoliv mohl zničit.
Pro lidi, jako je televizní Pekárek, byla revoluce v roce 1989 katastrofou. Najednou nebyl „Standa vole“, který kšeftuje s okupanty, krade benzín, umí sehnat téměř cokoliv a jezdí volhou jako málokdo. Ze dne na den je to Pekárek, který si vysněnou volhu odkoupil za peníze, které jeho matka střádala pro vnučky. Všichni v televizi už vědí, že byl estébáckým práskačem, z práce ho vyhodili a holky už ho nechtějí.
Nově pracuje jako hlídač, zaměstnává ho estébák, jeho někdejší řídící důstojník. Bývalí kolegové ho nenávidí, matka mu zemřela, ženy utekly, s dětmi nemá žádné pouto, přišel o dvě své rodiny. Je sám.
To všechno hne i s člověkem, jako je Pekárek. Je zapšklý, nenávidí úspěšnější. Měl se dobře, a teď? Teď má volhu, žigulika a práci, kde není co krást a kde nikoho nezajímá. Může jen vzpomínat, co mu řekl Goťák, koho z lidí ve svém okolí udal, jak ti lidé dopadli a co za to od estébáků dostal.
Po revoluci třicet let volí komunisty, a nic. Žádný ráj na zemi mu nezařídili. A vtom se objeví kazatelé Ladislav Vrabel a Jindřich Rajchl. Slibují, že bude všechno jako dřív, že se dohodnou s Rusy a bude tu zase všechno v pořádku, že se vzdáme toho hrozného Západu. Standové Pekárkové vidí šanci. Proto chodí na Václavák nadávat na vládu a myslí si, že se něco z těch pohádek, co vypráví Vrabelové a Rajchlové, stane. Ale nestane.
A tak dnes třiasedmdesátiletý Standa Pekárek a jemu podobní musí pozorovat, jak se jich na Václaváku schází méně a méně. Jak falešní kazatelé kážou, a nic. Jak slibují a vyhrožují, a potom z toho stejně nic není. Úřady nejsou zablokovány. Dveře úřadu vlády nejsou zazděny, stávka se nekoná a konat nebude.