Emeritní soudce Ústavního soudu Stanislav Balík v rozhovoru pro web České televize popisuje zvláštnost dnešní situace. Kdyby prezident rozhodl o zastavení trestního stíhání premiéra Babiše, taky by premiér toto rozhodnutí spolupodepsal, jak to vyžaduje ústava. Je asi jasné, že to působí poněkud bizarně.

Stanislav Balík k tomu říká: „Řekl bych, že autoři textu ústavy pravděpodobně a zcela zákonitě nepředpokládali, že nastane taková situace, že by byl trestně stíhán premiér. Protože to se v té době nepředpokládalo a není s tím ani žádná historická zkušenost. Ale samozřejmě – úsměvně řečeno – je to stejné, jako když se na vojně vyhlásilo ‚velím si sám‘. A nepochybně je to situace velice zvláštní a paradoxní, ale ústava s tím, že tady bude ta dvojrole, nepočítá.“

Premiér by mohl právo na podpis delegovat na jiného člena vlády, ale tím by se na podstatě věci nic nezměnilo: „I kdyby to učinil, tak je to pořád delegovaná pravomoc, jejímž prvním nositelem je předseda vlády. Čili i ten delegovaný člen vlády, který by to kontrasignoval, tak by do značné míry byl v situaci, že byl delegován tím, vůči němuž má být trestní stíhání zastaveno. A samozřejmě potom věrohodnost a důvěryhodnost toho rozhodnutí by tím byla značně narušena.“

Celé je to trochu jako z jiných dob. Soudce Balík použil srovnání: Připomíná mi to scénu ze Tří mušketýrů, kde kardinál Richelieu dal milady de Winter glejt, ve kterém se píše, že vše, co držitel tohoto listu učinil a učiní, činí z mého pokynu a pro blaho Francie. Ale tuto událost směřuje Alexandre Dumas k prosinci 1627 do absolutistické Francie, kde vládl slavný král Ludvík XIII. a Richelieu byl všemocný pán. To bylo období absolutismu. Z toho hlediska kroky, které prezident navrhuje a avizuje, že by učinil, tak mi do značné míry připomínají nikoliv právní stát, ale stát absolutistický.“

Nakonec v podstatě konstatuje, že určití lidé mohou i demokratické nástroje využít k tomu, aby demokracii podkopali: „Každá demokratická ústava a každá ústava právního státu dává řadu nástrojů těm, kteří využívají demokratických nástrojů k tomu, aby demokracii podkopávali.“

Nad tím, co říká soudce Balík, nás může napadnout, jestli by neměla být lépe podchycena možnost, že se do dvou nejvýznamnějších funkcí v zemi dostanou narušitelé demokracie. Lidé, kteří pojímají stát jeden jako gubernii a druhý jako vlastní firmu. Zatím máme štěstí, že podle ústavy máme i Senát, který je spolu s Ústavním soudem hrází proti nejhorším excesům. Senát sám ale nedokáže zabránit některým zvěrstvům a jak vidíme, do Ústavního soudu by Miloš Zeman rád najmenoval jemu libé figury.

Zeman a Babiš se ale na svých místech neocitli náhodou jako nějaký výsadek mimozemšťanů. Byli tam dosazeni voliči, nad jejichž smýšlením nám sice může zůstat rozum stát, ale to je asi tak všechno, co můžeme dělat. Sebelepší pravidla nás neochrání před lidmi, kteří se rozhodli, že na pravidla stejně kašlou. Ani před jejich voliči, respektive před následky jejich rozhodování. V zemi rozdělené půl na půl se ve skutečnosti bojuje jen o několik procent hlasů, aby se vláda zase dostala do rukou lidí, kteří mají o demokracii nějaké ponětí.

Zeman s Babišem se ovšem domnívají, že se mohou chovat jako za absolutistických poměrů vlády Ludvíka XIII. Jednak si připadají tak trochu jako Ludvík, jednak my jim připadáme jako poddaní. Je třeba je stále z tohoto bludu vyvádět.