Polistopadová éra je definitivně pryč. A to nejenom co do podoby stranického systému či ve starosvětském oddělování různých mocí, ale také v přístupu společnosti k zahraniční orientaci naší země. Až se nechce věřit, že to je už čtvrtstoletí, kdy jsme se toužili vymanit ze smrtícího objetí mohutného dubiska na východě a patřit k rovnoprávným přátelům západních Yankeeů. Nebo že by to ani tehdy nebylo většinové přání, jen ti, jimž bylo pod gosudarovým jhem sladce a dobře, neměli tolik odvahy být veřejně slyšet a brblali jen v kruzích sobě blízkých?
Ať už je to tak, nebo onak, devadesátá léta byla i v tomto ohledu anomálií a je po nich. Namísto naplnění snů českých „západniků“ se vrátilo ke slovu dávné české slavjanofilství, blouznění o neutralitě, o mostech mezi Západem a Východem.
Člověku je až úzko z povyku, který se strhl kolem banálního průjezdu jednotek ozbrojených sil USA Českou republikou ze cvičení v Pobaltí a Polsku na základny v Německu (takových průjezdů byla jen v minulém roce celá řada). Jestli máme problém s něčím takovým, co by se stalo ve chvíli, kdybychom měli na základě Severoatlantické smlouvy přijít na pomoc některému napadenému spojenci? Třeba některému pobaltskému státu, kdyby na něj v zájmu ochrany svých „soukmenovců“ zaútočilo Rusko? Není třeba mít přehnaně mnoho iluzí… Česká republika už mentálně do NATO a na Západ zase nepatří.
Ztrácíme i náznaky odhodlání podílet se na obraně Západu. Fantazírujeme o neutrálních pozicích, jako by nás minulých dvanáct měsíců opakovaně nevyučilo v tom, že neutralita existuje jen do té doby, dokud ji silný chce respektovat. Že je to stejné jako s respektem k nejrůznějším smlouvám – že jsou dodržovány do té doby, dokud za nimi stojí síla. A je to paradoxní – ruská síla a ruský imperialismus nevadí, americká vojska ano.
Protizápadní části naší společnosti je úplně jedno, že z Kaliningradu na nás nově míří ruské balistické rakety. Rus je prostě v právu, je náš, my rozumíme jeho nárokům a respektujeme je. Oproti tomu Američan je prachobyčejný imperialista. Kdyby se do té naší střední a východní Evropy nemontoval, byl by tady pěkný (ruský) klid. To, že Američan střední Evropu nikdy nezotročil, naopak ji pomáhal zbavit nacistického zla, aniž by ji hned uvrhl do zla jiného; že od nás neodvlékal ani svoje, ani naše občany do gulagu; že nám neukradl jáchymovský uran a nezdevastoval naši ekonomiku – to všechno neplatí a asi ani nikdy neplatilo. Ne, padesátá léta nebyla anomálií, to bylo čiré vyjevení většinové české povahy, bohužel.
V jakých starých ideologických kolejích odpor vůči americké armádě, resp. USA jako takovým „jede“, lze dokumentovat i mnoha drobnostmi. Třeba nehorázným výrokem předsedy poslaneckého klubu KSČM Pavla Kováčika v Událostech, komentářích na ČT v den, kdy vláda průjezd schválila: „Jde o zcela zbytečné ukazování svalů. Přesun … se dal učinit bez pompy. Zbývá ještě postavit okolo silnice špalíry ze skautů a už to bude celé.“
Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Komunisté ukazují, že se nic nového nenaučili a – bohužel – nic starého nezapomněli. To pohrdání, s jakým dělá ze skautů povinnou stafáž při „ukazování svalů“, při konfrontaci Západu s Východem, dává vzpomenout na nejtěžší chvíle českého skautingu v padesátých letech. Tehdy byli souzeni jeho nejlepší činovníci jakožto příslušníci „vlastizrádných skupin ve službách západních imperialistických centrál“. Tehdy vycházely pamflety útočící na účinnou skautskou výchovu, jako třeba ten od Aloise Poledňáka Skauting ve službách podněcovatelů války. Je vidět, že čeští komunisté nezůstali mentálně v letech normalizace, ale vrátili se ještě více zpět – jsou nejlepšími dědici a nositeli nejhorších tradic Gottwaldovy zločinné éry.
Jinak je to ale vlastně pěkné ocenění skautů – je dobře vědět, že si přátelé starých pořádků stále pamatují, že čeští skauti vždy stáli a stojí na straně svobody a demokracie. Proto jich přes šest set padlo v protinacistickém odboji; proto jich byly desítky umučeny bolševickými předchůdci Pavla Kováčika a další stovky týrány a nelidsky mučeny v kriminálech bolševickými dozorci s Aloisem Grebeníčkem v čele. (Ještě žijí více než devadesátiletí skautští vůdcové, které starý Grebeníček v Uherském Hradišti mlátil.) Proto se jich stovky a tisíce vystavovaly perzekuci, když buď v přímém utajení, nebo pod nejrůznějšími hlavičkami pokračovaly v době komunistické nesvobody ve výchově mladých lidí ve skautském duchu. To vše jen proto, že skauti dobře věděli a snad dodnes vědí (mimochodem právě proto Kováčikovi a jeho soudruhům tak vadí, jak mimoděk ukázal), jaká je cena svobody.
Komunisté jsou stále stejní – a byli takoví i v „devadesátkách“. Bohužel pro svobodu naší vlasti a našeho národa už ale nejde o marginální a okrajovou skupinu. Nejenom v zahraničně-politických otázkách dnes mluví stejným jazykem jako nemalá část společnosti.
Stanislav Balík
Autor je politolog a historik
