JUDr. Stanislav Balík FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ROZHOVOR / Právní historik a bývalý ústavní soudce Stanislav Balík připomíná v rozhovoru pro deník FORUM 24, v němž hovoříme o sporu Česka a Lichtenštejnska o majetek zkonfiskovaný po roce 1945, že by tomu, kdo se domáhá toho, co mu bylo odebráno, neměly být házeny klacky pod nohy. Je přesvědčen o tom, že na mezinárodní úrovni nebudou soudní rozhodnutí ovlivněna klišé známými z českého dějepisu – tedy že by snad někdo Lichtenštejny považoval za Němce, kteří byli okrádáni podle Benešových dekretů.
Jak se celkově díváte na právní spor mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, či tamní knížecí nadací, ohledně majetku konfiskovaného československým státem?
Na tuto věc lze nahlížet z více zorných úhlů. Předně bych však řekl, že je ze strany České republiky veden poněkud nedůstojně, bez viditelné skutečné vůle řešit věc mimosoudně a obecně spravedlivě. Nelze přitom přehlédnout politické aspekty. V časti společnosti poznamenané předlistopadovou ideologizovanou výukou dějepisu přetrvává totiž představa o šlechtě – a obdobně i o církvi – jako o nepřátelích lidu. Z pohledu práva a spravedlnosti se přitom jedná o restituční spor v širším slova smyslu, v němž by měl být uplatněn princip favor restitutionis, zjednodušeně řečeno, tomu, jemuž byl majetek neprávem či fakticky odebrán, by neměly být „házeny klacky pod nohy“, požaduje-li jeho navrácení. Jak jsem již před časem napsal: „Nepokradeš.“
Některé české soudy přistoupily k Lichtenštejnům tak, že je prý notoricky známé (tzv. „notórie“, pozn. red.), že jde o německou rodinu, a tak byla konfiskace podle Benešových dekretů právně v pořádku. Jak silné je jejich právní stanovisko u nás a jak silné je na mezinárodní úrovni?
Tento názor vychází prvotně z již poválečného zkreslení spočívajícího v tom, že na něčí národnost se hledělo pouze podle jazyka, jinak řečeno každý, kdo mluvil německy, byl považován za Němce, a tudíž za nepřítele. Dobově to došlo až tak daleko – jak se traduje o události, která se prý odehrála v květnu 1945 po osvobození Prahy na žižkovské Ohradě – že tam byl zabit německy mluvící člověk, a až dodatečně se zjistilo, že se jednalo o Holanďana, který se vracel z koncentračního tábora…
Na rod Lichtenštejnů se však je třeba s odstupem doby dívat s jistou znalostí historie, kterou prokázal třeba právě soudce Ústavního soudu David Uhlíř, který ve svém odlišném stanovisku k nálezu, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost Fürst von Liechtenstein Stiftung, napsal, že „František Josef II., kníže z Lichtenštejna, právní předchůdce stěžovatelů, kterému měl být sporný majetek konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byl občanem státu, který si po celou dobu druhé světové války udržel neutralitu. Není žádný důvod na něj hledět jinak než jako na jakéhokoliv jiného německy mluvícího občana jiného neutrálního státu, kupř. Švýcarska. Myšlenka, že by František Josef II., kníže z Lichtenštejna, byl spoluodpovědný za zločiny Třetí říše, a že se na něj proto vztahuje dekret prezidenta republiky, je absurdní“.
Jsem toho názoru, že na mezinárodním poli se na věc bude hledět spíše Uhlířovýma očima než podle klišé, které je bohužel samo o sobě notorietou. Rozumím mu a ve věci samé s ním souhlasím. Být s Davidem Uhlířem společně v senátu, který rozhodoval, byla by rozhodnutí obecných soudů zrušena. To je však pouhé historické kdyby.
Mohlo by se stát, že Česká republika prohraje probíhající soud mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku? Jak je to pravděpodobné, že Česko prohraje?
Toto si netroufám odhadnout. Spíše bych řekl, že výsledek řízení zahájeného stížností zmiňované nadace u Evropského soudu pro lidská práva nepokládám pro stěžovatelku za jednoznačně předem ztracený. Jak vidno, i u Ústavního soudu byly na věc rozdílné názory. Pokud by nadace uspěla, Ústavní soud by následně rozhodoval o jí pak nepochybně podaném návrhu na obnovu řízení o ústavní stížnosti, což by mohlo vyústit ve všech důsledcích ve změnu judikatury nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů. Na jednom případu se tak u Evropského soudu pro lidská práva hraje o hodně.
Mohlo by se stát, že bude Česká republika muset zaplatit Lichtenštejnsku, respektive jeho konkrétním občanům, odškodné? Může se jednat o náhradu v celé hodnotě, jakou má tento zabavený majetek?
Přidržím se toho, že v nyní souzené věci se jedná o jeden konkrétní případ, týkající se pouze nadace a části jejího majetku. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tak může na jedné straně v případě neúspěchu nadace věc uzavřít tak, že soudně se nebude možné domoci jakékoliv náhrady. V opačném případě by se jednalo o takřečené „pilotní rozhodnutí“, které by mohlo přiotevřít vrátka dalším žadatelům. Zřejmě by pak nastala obdobná situace jako po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě regulovaného nájemného, věc by se musela začít řešit.
Považujete současnou právní strategii české vlády v tomto sporu za rozumnou? Neexistuje jiná možnost než vést takový soud mezi dvěma státy, jež by měly mít v duchu stávajícího západního kurzu České republiky přátelské vztahy?
Dovolím si říci, že v souzené věci se jedná o spor soukromoprávního subjektu proti České republice, v němž Česká republika vystupuje jako účastník. Jsem stoupencem každého narovnání a mimosoudního řešení, které by mezi těmito konkrétními účastníky řízení před Evropským soudem pro lidská práva bylo možné i nyní. Možná že vláda svým přístupem chce dosáhnout na tomto konkrétním případu „pilotního rozhodnutí“, které by v každé z obou variant naznačilo další cestu k řešení. Ostatně současná vláda není první vládou, za jejíhož vládnutí spor probíhal.
Druhou linií je koncepční řešení vztahu mezi dvěma státy, resp. potencionálně též mezi Českou republikou a lichtenštejnskými soukromoprávními subjekty. To, že věc není dlouhodobě vyřešena a v různých etapách není ani řešena, není ani pro jednoho zúčastněného prospěšné, a bylo by proto vhodné nalézt odvahu jednat a dospět k třeba i pro část naší společnosti nepopulárnímu, možná i kompromisnímu řešení, jako tomu bylo v případě církevních restitucí.
Zjistili jsme, že švýcarští nebo italští občané, kteří hovořili německy, nebyli po válce československým státem připraveni o majetek, zatímco občané Lichtenštejnska ano. Jak mohou české soudy potvrzovat konfiskace lichtenštejnského majetku, když bylo jejich postavení stejné?
Přiznám se, že nemám dostatek informací, abych mohl přikývnout tvrzení o zmiňovaných italských či švýcarských občanech. I bez toho však z důvodů, které jsem uvedl, nebyl právní důvod pro konfiskaci lichtenštejnského majetku.
