HISTORIE / Kopyta koní duní, diváci křičí stále hlasitěji, zdvihá se prach. Klisna Norma se řítí k cíli, když tu jí jiný kůň zkříží dráhu na vnější straně. Jezdkyně poprvé a naposled stáhne klisnu zpět, nechá soupeře předjet. „Zlomek vteřiny, v níž ženský rozum poráží nečestnost,“ bleskne jí v hlavě. Pak švihne bičíkem a ze všech sil zakřičí: „Běž!“

„Vbíhala jsem s milovanou Normou do cílové rovinky a čtyřicet tisíc lidí šílelo radostí. Vnímala jsem, jak mě Norma nese k prvenství, a vychutnávala jsem radost z potlesku a volání diváků. Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit. Pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád!“ vzpomínala na osudové chvíle Lata Brandisová. Stala se první a doposud jedinou ženou v dějinách, které se v říjnu roku 1937 podařilo zvítězit ve Velké pardubické, v jednom z nejtěžších dostihů v Evropě.

Vítězství ale mělo i další rozměr. Hitlerovo Německo v té době již hrozivě chrastilo zbraněmi a do podpisu mnichovské dohody zbýval necelý rok, když se jí podařilo porazit a ponížit německé elitní jezdce. Ani taková neuvěřitelná výhra a obrovská sláva ji však neuchránila před životními útrapami. V totalitních časech upadla v nemilost a nakonec i v zapomnění. 

Lásku ke koním měla v genech

Koně zbožňovala už od malička. Jmenovala se Marie Immaculata Brandisová, ale nikdo jí neřekl jinak než Lata. Narodila se v červnu roku 1895 jako páté dítě hraběte a hraběnky Brandisových do šlechtické rodiny s rakouskými kořeny. Nejprve žili v Úmoníně u Kutné Hory, pak, když Latě byly dva roky, se novým domovem pro celou rodinu stala Řitka u Prahy. Zde hraběnka Johana, původně Schäfferová, dostala věnem zámeček, pivovar, lihovar, dva statky, pole, louky, rybníky a lesy plné zvěře. 

„Hrabě Brandis neměl ani tak požehnáno na statcích vezdejších jako na dětech,“ poznamenal místní kronikář. Všech devět potomků Leopolda Brandise zde prožívalo idylické dětství – užívali si život na venkově, skotačili na loukách, běhali v lesích… A jezdili na koních. Lásku ke koním ostatně měli v krvi – jejich prastrýc z otcovy strany, Oktavián Kinský, byl v roce 1874 jedním ze spoluzakladatelů Velké pardubické. 

Jak Lata dospívala, narůstala i její jistota v sedle. Přistupovala ke koním jako ke svým přátelům, s klidem, láskou a zároveň důvěrou. Nikdy si nepřipouštěla, že by se mohlo stát něco zlého. „Kůň je nejušlechtilejší zvíře,“ říkávala, „pokud ho člověk nezkazí hrubostí a nepochopením. Proto by si žena měla koně získat tak jako ušlechtilého muže láskou, a ne hrubou silou.“

Žena jako jezdkyně? To se nehodí!

Tehdejší společnost stále ženy v mnoha ohledech šněrovala jako korzet. Trénovat koně Lata mohla, ale když se v jednadvaceti letech vyšvihla do sedla, aby se zúčastnila rámcového dostihu v Pardubicích, vysloužila si za to od mužů nechápavé a odmítavé pohledy. Taková urozená a krásná žena by přece měla sedět na tribuně jako ozdoba rodu a fandit svému muži! Nenechala se odradit. A nezastavil ji ani bolestivý pád a možná ještě nepříjemnější pošklebky ostatních závodníků. 

V té době už Evropou zmítala první světová válka a její konec v roce 1918 vymazal i svět, v němž Lata a její sourozenci vyrůstali. Z bojů se domů vrátil jen otec, hrabě Leopold. Bratr Mikuláš padl v bojích na italské frontě. Matka Johanna byla ochromená žalem. Ani se smrtí syna Leopolda, který už roku 1902 podlehl spále, se nikdy nevyrovnala. Rodový majetek navíc ztenčila pozemková reforma, na chov koní už nezbývaly peníze. Lata proto trénovala ve Velké Chuchli.

Ve věku předsudků se odmítala nechat spoutat konvencemi. A tak se Lata odvážně v roce 1927 poprvé přihlásila do Velké pardubické, i když věděla, jaký tím způsobí skandál. Ostatní jezdci nesouhlasně kroutili hlavami a hlasitě protestovali: „Překážkový dostih je pro ženu příliš obtížný!“ Soupeřit se ženou, to zkrátka odporovalo důstojnické cti (a většina tehdejších jezdců byli důstojníci). Navíc kdyby nad důstojníkem případně žena zvítězila, natrvalo by jej zesměšnila. 

Zdenko Radslav Kinský, Latin bratranec a šéf Československého Jockey Clubu, se s prosbou o rozseknutí problému obrátil přímo na britský Královský Jockey Club v Londýně, který určoval dostihové zákony celému světu. Britové do Čech vzkázali, že „proti startu žen v překážkovém dostihu nemohou být námitky, pokud bude ženám zajištěna oddělená šatna“. A to byl ten nejmenší problém. Lata byla štěstím bez sebe. Teď už jí nic nestálo v cestě.

Jeden karambol za druhým

Cesta ale nebyla bez pádů. Během prvního závodu Velké pardubické v roce 1927 spadla ze sedla klisny Nevěsty hned několikrát. Přesto ji diváci v cíli vítali bouřlivým potleskem. Na další závod si musela počkat tři roky. Nejprve pro ni neměli vhodného koně, potýkala se také se zármutkem ze smrti matky a následně i otce. Stala se hlavou rodiny, pečovala o rodinné hospodářství. Na závodění ale nezanevřela, koně jí dodávali energii a sílu. S koněm Norbertem v roce 1930 dojela jako čtvrtá, ovace lidí však duněly tribunami, jako by zvítězila. Rok poté si polepšila o jedno místo. A v roce 1933 vůbec poprvé závodila v sedle plavé klisny Normy. Do cíle dorazily jako třetí. O rok později byly druhé, v roce 1935 až páté.

Zdálo se, že koně z německých chovů nemají protivníky. Kinský proto dalšího roku rozhodl: „Na Normě nepojede Lata, nýbrž Ital Pogliaga. Klisna potřebuje pevnou mužskou ruku!“ Zmýlil se, Norma doběhla do cíle čtvrtá, Němci opět zvítězili. Z chyby se ale poučil. „Latě a její Normě musíme dát ještě jednu šanci!“ prohlásil.

Na startu další Velké pardubické v neděli 17. října roku 1937 tak stály opět spolu. Dvaačtyřicetiletá Lata a drobná klisna Norma. A proti nim jezdci z německé vojenské elity a jejich koně. Dusná atmosféra na závodišti byla skoro hmatatelná. Měsíc před závodem zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk, spory mezi Čechy a Němci v zemi se stále vyostřovaly. Desetitisíce českých diváků si zoufale přály, aby alespoň zde, na dostihovém závodišti dokázala česká síla zvítězit nad tou německou.

Soupeř zblednul vzteky

Šance byly nízké. Favorité závodu byli opět němečtí koně. Po pádu vítěze posledních dvou ročníků na obávaném Taxisově příkopu šel do vedení německý žokej Willibald Schlagbaum, který jel na valachovi Quixie. Jeho pověst ho předcházela. Často prý úmyslně křížil dráhy a předjíždět ho byl hazard se zdravím. Jenže na Latu a Normu si nepřišel. „Po Schlagbaumovi jsem mrkla okem. Byl vzteky bledý, poznal, že jeho kůň toho má už dost,“ vzpomínala na okamžik, kdy se jim oběma podařilo ho předjet. Zvítězily o sedm délek.

Mezi lidmi vybuchlo nadšení, potlesk se rozléhal ještě dlouho po konci závodu. „Šest let se v Pardubicích nejcennější kontinentální dostihová trofej stávala kořistí cizinců, hlavně německých jezdců. A najednou české vítězství a ještě k tomu já, žena. Bylo to jako symbol, proto ta radost,“ vzpomínala Lata na své vítězství. Oslavy vyvrcholily desetitisícovým průvodem ze závodiště až na pardubické Masarykovo náměstí. Přesto se nad jejím životem, ostatně jako nad celou zemí a Evropou, začalo pomalu smrákat.

Nacisté se jim pomstili

V září roku 1938, jen krátce před podepsáním mnichovské dohody, odevzdali zástupci české šlechty do rukou prezidenta Edvarda Beneše protest proti odtržení československého pohraničí. Jejich mluvčím nebyl nikdo jiný než Zdenko Radslav Kinský. Němci na to nezapomněli. Během protektorátu na protestující rody uvalili takzvanou nucenou správu. Jednoho dne se tak před branami zámečku v Řitce objevil správce statku Brandisových. Veškeré výnosy z hospodářství náhle proudily do protektorátních pokladen.

Sestry Brandisovy, doposud žijící skromně, se najednou ocitly bez příjmů. Zareagovaly na to po svém – odmítaly mluvit německy. I když jim čeština dělala někdy problémy, nepolevily, a protektorátní úřady tím doháněly k šílenství. Naštěstí správce, původem z Moravy, byl v jádru dobrý člověk. Sestrám někdy přinesl mouku, jindy brambory, pomáhal i ostatním lidem ve vesnici. „Vůbec mi nepřichází na mysl, že bych si měla stěžovat,“ psala Lota v té době. „Mohu jen říct, že moje láska k bližním neroste.“

Konec války přinesl sestrám Brandisovým nové výzvy a nová trápení. Sestry postupně zámeček opouštěly, až zbyly jen tři – kromě Laty ještě Kristina a Jana. Po devítileté pauze, kdy Velká pardubická kvůli evropskému konfliktu utichla, vyjela Lata ze startu v sedle Nurmiho. Upadla však, zlomila si klíční kost a závod nedokončila. O rok později spadla znovu. Kromě klíční kosti si zlomila ještě dvě žebra a pohmoždila rameno. V roce 1948 nezávodila vůbec – Kinský zůstal v exilu a jeho zámeček Obora, kde Lata tak ráda trénovala, zabral stát.

Jako jezdkyně v Pardubicích naposledy usedla na koně v listopadu roku 1949. Ani tehdy jí ale štěstí nepřálo. V rámcovém dostihu nad ní zvítězil Hadí příkop. Sesula se ze sedla, ocitla se ve změti padajících koňských i lidských těl a zavřela oči. Týden byla v kómatu. Utrpěla zlomeninu lebeční kosti, levé nohy, několika žeber, klíční kosti, páteř měla pošramocenou. Když se probrala, trvalo jí dva měsíce, než se naučila znovu chodit. Ač nerada, musela si zvyknout na hůlku. A rozloučit se s jezdeckou kariérou. 

Vzali nám všechno. Kromě hrdosti

Lata byla hraběnka, a tak se podle komunistů řadila mezi „nepřátele lidu“. Její vítězství v tom nehrálo roli. Hladová kolektivizace jí i sestrám nejprve spolkla veškeré pozemky a tři čtvrtiny zámku. Dívaly se, jak se jejich domov mění na ubytovnu, pak zemědělskou školu. Měnová reforma je připravila o veškeré prostředky. A nakonec přišlo finální nařízení – musejí ze svého domova nadobro odejít.

Všechny tři sestry opouštěly zdi domova, v němž vyrůstaly, s hlavou vztyčenou, neplakaly. Jak prohlásila Lata později: „Komunismus nás vystěhoval ze zámečku v Řitce. Připravil nás o nábytek, dům, lesy a pole, ale nevzal nám lidskou hrdost. I když jsme se sestrami odcházely jako žebračky z míst, kde jsme vyrůstaly a která nám byla tak vzácná. Proto jsme navždy zaklaply tu knihu a nikdy ji už neotevřely.“ 

Schované před světem

Přijaly nabídku bydlení v chatě u chatařské osady u Bojova nedaleko Řitky. Nečekal tu na ně lehký život. V malé chatce netekla voda, nebyla tu po dlouhá léta zavedená elektřina. Byl tu jen malý obýváček, kuchyňka a dvě ložnice. Zatímco Kristina s Janou vstávaly v pět ráno, aby stihly autobus do práce v modřanské čokoládovně Orion, Lata byla po úrazu v invalidním důchodu. Rozhodně však nelenila.

Tahala vodu do příkrého kopce z asi sto metrů vzdálené studny, štípala dříví, opravovala, co bylo potřeba. Také bylo nutné nakrmit slepice, prát prádlo a uklízet domeček plný haraburdí. Večer si sestry společně zapálily petrolejku, povídaly si a poslouchaly rádio. Napjatě poslouchaly i přenosy z Velké pardubické, s radostí se dozvěděly, že v roce 1966 vyhrál Nestor, poslední kůň s krví Kinských.

Ze zimy už měly strach

Tři sestry, postupem času tři stařenky, všechny tři ze šlechtického rodu, tu takto spolu žily pětadvacet let a navzájem si byly oporou. V nemocech, v tuhých zimách, v útrapách stáří. Jako první je opustila Kristina. V roce 1979 podlehla těžkému zápalu plic. A dvě staré ženy už na život v malé chatičce nestačily. Bály se, že další zima by byla nad jejich síly. Jana se proto odstěhovala do nedaleké Líšnice a pro Latu si v září roku 1980 přijel její synovec a odvezl ji do Štýrska. Sestry si slíbily, že příští jaro se v chatičce opět setkají. Dodržet to ale nemohly. Když po zimě konečně přišlo jaro, Lata nedlouho poté v květnu roku 1981 v rakouském Reitereggu zemřela. 

„Když odcházely z Řitky, šly vedle káry s hlavou vztyčenou a ani jednou se neohlédly. Nikdy se nevrátily. Nikdy si nestěžovaly. Nikdy o tom ani nemluvily,“ vyprávěl její synovec Petr Jaroševský. Památka odvážné jezdkyně dnes naštěstí znovu ožívá. Rodina dostala zpátky do svých rukou zámeček v Řitce. Latin prasynovec Jan Pospíšil spolu se svou manželkou Gabrielou Křístkovou zde na její památku zřídili pamětní místnost a také založili jezdecký klub Norma – jako připomínku koně, který svou jezdkyni dovedl k legendárnímu vítězství.