KOMENTÁŘ / Na oficiální výsledky voleb ve Velké Británii si ještě musíme počkat, ale ihned po uzavření volebních místností byl zveřejněn exit poll, podle kterého je jasné, že vládnout bude doposud opoziční Labouristická strana. Od roku 2010 se tento očekáváný průzkum mýlil vždy o jednotky mandátů. Na většinu je přitom potřeba „jen“ 326 křesel. Levicová strana vedená Keirem Starmerem by tak musela oproti exit pollu přijít o 74 křesel, aby nevládla. Zajímavých je 13 odhadovaných mandátů pro Farageovu Reformní stranu.
Výsledek sám o sobě není žádným velkým překvapením. Vítězství opozice se čekalo. Bylo spíš otázkou, jak velké nakonec bude. Pokud se potvrdí povolební odhad, pak bude spíš nižší, než očekávání. Některé předvolební průzkumy totiž labouristům věštily i přes 450 křesel. Nicméně i „jen“ 410 je samozřejmě historický výsledek a naprosto pohodlná většina.
Starmerova vláda
Je tedy jisté, že vládu bude skládat po dlouhých 14 letech labouristický premiér. Tím bude Keir Starmer, člověk, který rozhodně neoplývá charismatem a připomíná v mnoha ohledech spíš spolehlivého a výkonného úředníka. Možná ale i to voliči v době plné nejistoty a krize důvěry ve vládnoucí konzervativce chtěli. Starmer není žádný radikál. Nedá se tedy čekat zásadní obrat.
Určitě je na pořadu dne zvýšení daní pro bohaté a možná i pro firmy. To je ale prostě klasicky levicový program, takže to těžko může někoho překvapit. V zahraniční politice by měl Starmer pokračovat v britské podpoře Ukrajiny a nejspíš by mohlo dojít i k jistému oteplení ve vztazích s Evropou. Labouristé v současné podobě představují levicovou, ale nikoliv populistickou alternativu konzervativcům.
Farage může slavit tak napůl
Poměrně slušný úspěch si připsala strana Reform UK založená Nigelem Faragem. I když jí průzkumy přisuzovaly dvouciferný zisk hlasů, tak v přepočtu na mandáty jí vlastně nikdo nehádal dvouciferné číslo. Pokud by nakonec ve sněmovně skutečně získala 13 zástupců, tak se to dá považovat za úspěch. Zároveň by ale ve sněmovně se 650 křesly mohla mít vliv jen v případě, že by byla jazýčkem na vahách.
Tím v současném složení rozhodně nebude. Farage tak bude mít příležitost se zviditelnit, ale reálně nebude mít možnost ovlivnit vlastně nic. Jeho úspěch byl navíc vždy tak trochu závislý na tom, aby výrazně neuspěli toryové. Ti skutečně získali nejmenší počet křesel v poválečných dějinách země, ale očekávání byla ještě horší.
Sunak a maximum možného
I když konzervativci bezesporu utrpěli historickou prohru, je otázka, do jaké míry z toho lze vinit současné vedení. Strana ale může nabýt dojmu, že změna v čele je její jedinou možností. Vůči Sunakovi je to možná i trochu nespravedlivé. Stranu převzal v krizi, kterou sice nedokázal zvrátit, ale je otázka, zda to v dané chvíli bylo vůbec možné.
Každopádně budou konzervativci potřebovat odrazit útok Reformní strany. Ta jim nesporně přebrala mnohé voliče, kteří v ně ztratili důvěru. Sunak sám by v opozici mohl vyrůst a vrátit toryům kredibilitu. I pokud strana rozhodne, že je potřeba výměna, bylo by dobré, aby nenaskočila na populistickou linku a nesnažila se v tomto ohledu porazit Farage.
Prohra nemusí být katastrofa
Konzervativci vládli o roku 2010. To je opravdu dlouhá doba a i když porážka bude nejspíš hodně výrazná, tak sama o sobě nemusí být katastrofou. V roce 1997 získali toryové jen 165 křesel a labourista Tony Blair tehdy sestavoval vládu s ještě výraznější většinou 418 mandátů. Přesto se o 13 let později dokázala konzervativní strana vrátit k moci.
V Británii zvítězila touha po změně, která je po dlouhé vládě pravice pochopitelná. Farage uspěl možná víc, než se čekalo, ale vliv mít nebude. Populismus voliči jako celek odmítli a to je dobře. Bylo by také dobře, aby toryové místo snahy posunout se „doprava“ k Reform UK dál bojovali o politický střed. Ve 20. a 30. letech taková politika praktikovaná jak labouristy tak konzervativci pomohla uchránit Británii od politických extrémů, které zmítaly kontinentem.