Znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se po rozhodnutí pražského zastupitelstva zřejmě přiblížilo. Z celé věci se stala věc výhry a prohry a výsledkem je neprohra a nevítězství. Kardinál Dominik Duka k tomu značně přispěl.

Jako po každém lítém boji si teď mohou zúčastněné strany sčítat rány. Jasná prohra je to pro jurodivou proticírkevní bojovnici a bývalou disidentku Lenku Procházkovou. Pokud bude sloup opravdu znovu vztyčen, může už jen poplakávat na komunistických sedánkách. Smutný osud, ale zasloužený. Tvůrce nového sloupu uskutečnil svůj sen a sen mnoha dalších lidí, ale bude vystaven kritice těch kunsthistoriků, kteří budou opakovat své argumenty, proč sloup není přesnou replikou a nemá stejnou uměleckou hodnotu, jako měl originál. Piráti získali pověst historicky nevzdělaných lidí a kryptokomunistů. Protestanti žijí s pocitem křivdy a ekumenicky naladění katolíci, kteří měli výhrady, budou vysmíváni tradicionalisty jako zrádci ryzí víry.

Pak je tu ještě skupina lidí, kteří obnovu sloupu chtěli, ale z výsledku mají smíšené pocity. (Třeba autor tohoto článku.) Obnova sloupu je zadostiučiněním kvůli tomu, že vandalismus z prvních dní republiky neslavil konečné vítězství a že snad sklaplo všelijakým komunistům, které stejně neuspokojí nic, jen definitivní zánik církve, takže na ně nelze nutno mít velký ohled. Temnou stránkou kauzy je, že kardinál Duka opět zkompromitoval církev svou agresivitou a naprostým nedostatkem empatie. Z rozhovoru pro Český rozhlas, který vedl s kazatelem církve bratrské Pavlem Černým, utekl. (Natáčelo se na jeho přání v arcibiskupském paláci, takže útěk ve vlastním domě je dost komická záležitost.)

Duka projevuje už dlouho naprosté nepochopení toho, v jaké společnosti žije. Je rok 2020, jsme silně sekularizovaná země a nejsme v tom na Západě sami. Duka nehledá cesty, jak být otevřený vůči tomu, co přichází, protože to vnímá jako zlo a on je velitel hájící obleženou pevnost. Jenomže ono to není zlo, jsou to prostě jevy, které mají dvě strany a mají se uchopit za tu správnou. Neschopnost lidské a srozumitelné komunikace je u primase českého udivující. Popuzuje ho, když se ho ptají na sexuální zneužívání v církvi, a přitom se na totéž  ptají média ve světě všech biskupů a samotného papeže a ani hlava církve by si netroufla reagovat tak negativně jako pražský arcibiskup. Papeže by to totiž ani nenapadlo.

Byl to Duka, kdo hájil zmatené apokalyptické kázání probošta Petra Piťhy o nadvládě homosexualistů, kteří budou lidi posílat do koncentračních táborů. Ve stejné době poslal napomenutí Tomáši Halíkovi, kterému se nelíbilo jak to kázání, tak Dukovo přeuctivé poklonkování tak nechutným představitelům moci, jako je prezident Zeman. Že Piťha mezi dvěma koly prezidentské volby podpořil Zemana proti Jiřímu Drahošovi, je už jen dokreslení celého stavu.

Je do očí bijící, jak se pražský arcibiskup ve své rétorice ohledně uprchlické vlny liší od současného papeže. Že Dukovy výroky miluje Jiří Ovčáček a zatepla je publikují Parlamentní listy, celkem jasně ukazuje, ke komu má blízko.

Pokud si Dominik Duka myslel, že je politicky obratný jako kardinál Richelieu, tak si zmýlil dobu i místo. Připomíná spíše lánského kaplana a ozdobný fíkus při předávání vyznamenání a kompars při oslavě narozenin bezprověrkového kancléře Mynáře.

Bohužel se stalo, že Dukovo angažmá ve věci Mariánského sloupu bylo zcela toxické. Kdyby se držel stranou, udělal by lépe.

Sloup je jenom sloup, v Praze stojí všechno možné. Duka se ale v duchovním slova smyslu postaral o totéž, co předvedli před více než sto lety ti, co ho zbořili. Vlastně je to ještě horší. On ten sloup zdevastoval v duchovním slova smyslu. Doba se změnila a není předem dané, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Prostě změnila. A Duka na to hledí strnule jako Lotova žena, která se proměnila v solný sloup. Sám rezignoval na to, že by ji mohl spoluutvářet, protože solné sloupy jen trčí na místě a neutvářejí nic. Můžeme jim jen věnovat tichou a lítostivou vzpomínku týkající se dob, když to ještě strnulé sloupy nebyly.