Nevěstince byly zrušeny v Itálii v roce 1958. Popud k zákonu dala senátorka socialistické strany Lina Merlinová, která se nechala inspirovat akcí bývalé francouzské prostitutky Marthe Richardové, které se podařilo v roce 1946 prosadit ve Francii zákon o zákazu nevěstinců, považovaných za „centra obchodu s lidskými bytostmi“.
Zákon byl sice podobný, ale situace v obou zemích byla naprosto odlišná. Jak to vypadalo v tehdy velmi katolické a prudérní Itálii naznačil slavný film Federica Felliniho „Amarcord“. Předmanželský pohlavní styk si mohly dovolit pouze velmi zámožné vrstvy, které se nemusely příliš ohlížet na morální předpisy, které, samozřejmě jen u žen, považovaly něco podobného za velmi vážný prohřešek. Nevěstince byly tedy místo kam mladíci, občas i za doprovodu zkušeného otce chodili, aby se „naučili jak se to vlastně dělá“. S tím že samozřejmě existovaly nevěstince odlišných tříd – od luxusních po zařízení pro nemajetné vrstvy. Prostitutky byly oficiálně registrovány a osudu a pověsti jen těžko unikly, protože krátká informace policejního komisařství v Palermu informovala kohokoliv v Miláně či Římě s kým má tu čest. Existovala i zdravotní kontrola – ale ta byla mnohem méně účinná a přesná . Mimo otázky obchodu s lidskými bytostmi i problém hygieny přispěl k tomu že nevěstince byly zavřeny.
Věčný obchod
Jedno z italských klišé označuje prostituci „za nejstarší profesi na světě“. Jisté je, že po uzavření nevěstinců neskončila. Část se přesunula na ulice a výpadové silnice měst a okolí, ty mladší a zámožnější si pronajaly byty. Zaplatily majitelům horentní sumy za pronájem – ti výměnou za to neprotestovali proti tomu, že se občas domovní dveře netrhly. Kontakt se tradičně navázal telefonem, podle inzerce ve většině italských deníků. Organizovaný zločin se na obchodu občas podílel, měl ale i jiné zdroje větších příjmů.
Dá se říci, že až do počátku 90. let minulého století tato situace pokračovala bez velkých problémů. Dokud nedošlo k výtržnostem anebo násilnostem pasáků veřejné instituce včetně policie zavíraly oči. Ostatně měly jiné problémy – politický terorismus, organizovaný zločin, korupci.
Situace se radikálně změnila po roce 1989. Do Itálie začaly proudit mladé dívky z početných zemí bývalého sovětského bloku. Během prvních let se nechal nalákat i jistý počet dívek z bývalého Československa. Přijely se slibem dobře honorované práce v restauracích či zábavných podnicích. Až v Itálii zjistily, že organizovaný zločin z nich chce udělat prostitutky. Největší počet mladých žen přišel ze zemí, kde konec bývalého režimu neproběhl bez velkých problémů či konfliktů – z Albánie, bývalé Jugoslávie, Rumunska, Moldavska, Ukrajiny. A byly kontrolovány společně zločineckými organizacemi z Itálie i ze zemí odkud přicházely. Byly jim odebrány pasy a jakákoliv snaha o vyproštění z otroctví byla trestána i smrtí. Z prostituce se stal nejen obrovský byznys, ale i problém veřejného klidu.
Obchod s lidmi
Situace se ke konci minulého století nadále zhoršila masovým přílivem mladých dívek z Afriky, které se nachaly nalákat stejnými sliby jako 10 či více let předtím dívky z Československa či Polska. S tím rozdílem, že vzhledem k situaci v zemích odkud přišly nemohly s pomocí úřadů či vyslanectví počítat. A protože toho bylo málo, na Apeninský poloostrov začali proudit transexuálové, povětšinou z Brazílie či jiných latinskoamerických zemí. Zpočátku se prostituce provozovala večer na nepříliš obydlených místech. Postupem času se ale přešlo i na denní směny v okrajových čtvrtích měst. Takže rozpačití rodiče museli a často musejí dětem vysvětlovat, co ony dámy na chodníku vlastně hledají.
Policie čas od času udělá čistku, několik prostitutek zadrží, některé jsou vypuzeny ze země, ale za několik dní je situace stejná.
Již několik let se různí starostové či asociace snaží situaci řešit. Několik poslanců také svého času navrhlo opětné zřízení nevěstinců. Ale dostali se pod palbu jak katolické církve, tak levice, která protestovala proti zotročování žen.
V některých severoitalských městech jako Treviso, Udine či Mantova se starostové pokusili řešit situaci drasticky: nejdříve ofotografovali automobil muže, který se s prostitutkou domlouval a pak mu dali pokutu. A pokud ji nechtěl zaplatit, pohrozili mu, že pokutu pošlou domů, aby se rodina dozvěděla, co tatínek či syn dělá. Pokuty ale nebyly nakonec poslány, protože soudy stanovily, že by to bylo porušování svobody jednotlivce.
Nápad římského starosty
Římský starosta Ignazio Marino je povoláním chirurg, má za sebou dost úspěšnou kariéru v USA. Tam viděl, že různé problémy se neřeší ideologicky, ale pragmaticky – důležité je dosáhnout výsledku. A tak před několika dny navrhl řešit problém podobně jako to dělají v Německu – zřízením Eros center. S tím, že by se zřidila v ulicích na okraji měst, s příslušnou zdravotní kontrolou a policejním dohledem.
„A konečně by taky začaly platit daně“, dali se slyšet někteří poslanci.
„Jinak opravdu nevím jak problém řešit, každý den za mnou chodí protestující občané a já nemohu posílat strážníky jen na kontrolu prostituce“, prohlásil Marino tisku Jenže opět narazil na námitku, pro kterou je v Itálii tak obtížné prosadit jakoukoliv radikální reformu: tzv.otázku principu, tj. „stát či město nemůže tolerovat či organizovat obchod s lidskými bytostmi“.
Marino ale prohlásil, že se nenechá zastavit, tím spíše, že našel solidaritu početných kolegů. „A ostatně, když jsem poprvé hovořil o tom, že v Římě chci zorganizovat registr nemanželských dvojic, považovali mě za blázna. No a od 16. února máme takový registr, pro páry hetero- i homosexuální. A obešlo se to bez barikád“.
Turínský starosta Piero Fassino dodal: „V nejhorším zorganizujeme sbírku podpisů a navrhneme v parlamentu text nového zákona. Jsem opravdu zvědav, zda to poslanci odmítnout, když jim přeneseme 5 milionů podpisů“.
