KOMENTÁŘ / Křik na vládu Petra Fialy, aby koukala přidat peníze různým skupinám, je už takovou naší každodenní rutinou. Andrej Babiš s Tomiem Okamurou sugerují svým voličům lži, že je vláda okradla. Je to únavné a je to pořád dokola.

K chóru těch, co volají po přidávání peněz, však patří i veřejnoprávní média. Česká televize o nízkých příjmech různých osob informuje týden co týden, stejně tak někteří komentátoři z pořadu Názory a argumenty na ČRo Plus. I zde můžeme neustále slyšet, jak vláda škrtí školství, které mělo být její prioritou. Publicistka Apolena Rychlíková ráda útočí na ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku, že zastrašuje lidi s nízkými příjmy – a oni se pak stydí si říkat o sociální dávky. Jurečka přitom pouze dbá na to, aby dávky nedostávali lidé, kteří si je podle pravidel nezaslouží a kteří se nesnaží uplatnit v práci, a to je přesně v zájmu daňových poplatníků. 

Požadavky na státní rozpočet jdou ale i od stran pětikoalice. Tlak na další skokové zvýšení rozpočtu pro školství jde například od ministra Mikuláše Beka a jeho hnutí STAN. Nikdy se přitom nedozvíme, že by se třeba jen náznakem připravovala nějaká koncepce či reforma, která by peníze šetřila a která by zajistila rezortu nové příjmy. Naprosto logický instrument školného je v naší zbolševizované zemi takové tabu, že si to nedovolí vyslovit ani údajně nejpravicovější uskupení vlády – Občanská demokratická strana.

Na ministra financí Zbyňka Stanjuru tlačí nyní i Piráti, jejichž předseda Ivan Bartoš, ministr pro místní rozvoj, požaduje další miliardy na podporu bydlení. Jaký přesně efekt by takto vynaložené peníze měly, se nedozvíme. O řešení začarovaného kruhu s nedostupným bydlením si můžeme nechat jen zdát, i kdyby Bartoš dostal třeba dvacet miliard. 

Fackovací panáci

Tento dost neurvalý nátlak na vládu, na premiéra i ministra financí, aby koukali ještě více rozdávat veřejné peníze, přitom probíhá současně se stejně neurvalým nadáváním vládě, že dostatečně nešetří. Je to bizarní situace. Petr Fiala i Zbyněk Stanjura tu stojí jako dva fackovací panáci, a když schytají jednu facku zleva za to, že málo rozdávají peníze, tak hned dostanou zprava druhou facku, že nešetří a zvyšují veřejný dluh. 

Naprosto nehorázný byl minulý týden výkřik spolumajitele Parlamentních listů a Echa 24 podnikatele Marka Španěla na síti X. Ten by si prý přál vládu, „která zastaví státní hospodaření na dluh a nepřipustí k nám migraci lidí, kteří by ohrozili naši bezpečnost“. A teď přijde ta pravá perlička, která ukazuje, jaký je pan vydavatel veleduch: „Nakonec ať se v ní klidně spojí třeba čert s ďáblem. A nebo třeba Kalousek s Babišem. Jen už ne další zbabělou a prolhanou vládu národní dluhové fronty.“

Není vůbec překvapivé, když vydavatel proruských a dezolátských Parlamentních listů a tribuny morálních relativizátorů v intelektuálním balení, jak se nám vybarvilo Echo, inklinuje k Andreji Babišovi. Sen o spojení Babiše s Kalouskem je ale docela překvapivý. Je ale jen na Miroslavu Kalouskovi, zda by se chtěl k takovému hodnotovému kotrmelci přihlásit či ho odmítnout jako úlet. Vzhledem k tomu, jak jasně se vždy proti Babišovým praktikám stavěl, si to lze představit opravdu těžko. Pro nás je podstatnější, že tažení proti vládě tím dostává rovinu jakési široké fronty, která chce spasit stát třeba i spojením čerta s ďáblem.

Španělův programový výkřik, který je jinak z dikce jeho médií docela silně cítit, je samozřejmě založený na naprosté ignoranci faktů. Vláda není žádnou dluhovou frontou a v ničem podstatném veřejnosti nelže. Je to jenom vláda slabá svojí koaliční strukturou a založením svých lídrů. Plánovaný schodek 230 miliard je vyšší, než je zdrávo, ale nevznikl ve vzduchoprázdnu. Vznikl právě v prostředí, v němž vládne nároková mentalita a představa části veřejnosti, že jim mají do pusy létat pečení holubi.

Hlavním strůjcem této rozšířené mentality je Andrej Babiš, který znehodnotil peníze dramatickou inflací, protože ve velkém korumpoval voliče na účet státního rozpočtu, a tím rozpočet zcela rozvrátil. Je vážně směšné, když chce pan vydavatel Španěl postavit záchranu státu od dluhů na návratu Andreje Babiše. A také mu gratulujeme, když si od nové Babišovy vlády slibuje odvahu a pravdomluvnost. Inu, pan Španěl vskutku není nadarmo vydavatelem médií pro dezoláty. Má přesně jejich vkus a přesně stejné myšlenkové pochody.

Přehnané škrcení rozpočtu

Otázkou ovšem je, zda by v současné době pomohl státu recept, po kterém volá Miroslav Kalousek, což by znamenalo mnohem tvrdší úspory. Ekonomové, jako třeba poradce prezidenta David Marek, poukazují kromě rizika velkých deficitů i na opačné riziko tlumení ekonomiky kvůli šetření. Před 14 lety takové tvrdé úspory vedly krátkodobě ke značnému snížení domácí spotřeby. To byl ministrem financí Kalousek a následný lidový hněv pak vynesl Babiše k moci. Babiš si následně mohl užívat léta s podstatně zdravějšími veřejnými financemi. Zajistila mu je předchozí Nečasova vláda i s Kalouskem. Babiš pak neudělal nic pro to, aby v tučných letech připravil stát na léta hubená. Covidové drama, rozvrácení rozpočtů a Babišova korupce voličů s následnou inflací nám uzavírají celý příběh.

Je zřejmé, že by vláda mohla být o něco střídmější, ale bylo by prostě nebezpečné, a to jak politicky, tak i čistě ekonomicky, kdyby škrcení státního rozpočtu přehnala. Zároveň je třeba dodat, že masívní nárůst rozpočtu na armádu je zásadní věcí, od níž nelze Babišovi ustoupit. Babiš by chtěl Česko slabé a bezbranné před Ruskem. Fiala a jeho vláda chtějí Česko udělat silnější, a tedy i bezpečnější. To je spolu s podporou Ukrajiny to nejdůležitější, co dnešní vláda dělá, a dělá to dobře. Od toho se odvíjí celá naše budoucnost svobodné země v rodině civilizovaných a slušných zemí. 

Potřebovali bychom silnější a odvážnější vládu. K tomu bychom ale potřebovali vládu, kterou tvoří méně stran, jež by měly ve věcech více jasno. A také bychom potřebovali disciplinovanější lidi v médiích, kteří jsou více odevzdáni zájmům České republiky a myšlence demokracie. Místo toho tu máme až příliš mnoho cynických a bezhodnotových či dokonce otevřeně rusofilních strůjců našeho veřejného mínění.