Déle než týden mohou prodejci zákazníkům prodat dokonce i oblečení a boty. Je v tom ovšem trochu zmatek, protože jinak by to u nás nešlo. Nevědí totiž, co vlastně prodávat mohou a co nikoli. Vláda udělila výjimku jen pro potřeby dětí. Velikostní normy existují, jenže zrovna u bot poněkud zastaraly. 

Už na to někteří nešťastníci narazili, kdo ne, tak si může přečíst, co ho možná čeká. „Zatímco jeden obchod s obuví je uzavřený, hned do vedlejšího už zákazníci můžou. Otevřeli v něm i za podmínek, že smí prodávat pouze dětskou obuv. A zájem o ni lidé potvrzují. Podle vicepremiéra a ministra průmyslu a dopravy Karla Havlíčka (za ANO) by se při prodeji obuvi měli prodejci řídit tabulkou České obuvnické asociace. Ta považuje za dívčí boty ty do velikosti 39, chlapecké pak do čísla 42. ‚Z důvodu vládního nařízení bohužel nemůžeme prodat větší velikost než 41. Pokud zákazníci chtějí větší, odkazujeme je na náš e-shop,‘ řekla vedoucí prodejny Deichmann Eliška Šantorová. Ne všude jsou ale takto striktní, v některých obchodech prodávají boty všech velikostí.“ (ct24.cekatelevize.cz)

Jinde si prodavač troufne a donese i větší kousek, když zákazníkovi uvěří, že je to pro dítě. Podle ministra průmyslu a obchodu a všeho možného Karla Havlíčka se prodejci mají v případě pochybností obrátit na „zastřešující asociace“. Tam ovšem jasno taky nepanuje. „Srozumitelné to není, protože vláda nikdy nedala přesnou definici, co znamená dětská obuv, dětské oblečení. My radíme obchodníkům, aby hlavně používali zdravý rozum. Když přijde 15-leté dítě s nohou 44, logicky to mají prodat,“ říká prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.

Celé to působí tak trochu jako nesmysl, že? Velkolepý boj s koronavirem, místo aby měl několik průhledných pravidel a jasně zorganizované postupy, zabředá do výjimek, nových pravidel, změn pravidel a lidé jsou pochopitelně poněkud frustrovaní. Trasování nic, rozsáhlé testování nic, očkování se táhne jako šnek veterán z dob, kdy byl Klaus starší o dost mladší. Pak se nelze divit, že takový přístup vlády kompromituje i ta opatření, která jsou nutná. S neprůhledností českého vládnutí ve výjimečné době tady bojujeme od jara.

Bylo dost času se připravit, místo toho se diskutovalo, jestli druhá vlna přijde, nebo nepřijde. Obchody teď se svými páskami uvnitř připomínají místo činu zabezpečené policií. Nákup kabátu pak vypadá tak, že si ho objednáte přes internet, oni vám ho prodají, ale zkusit si ho v obchodě nesmíte. Až venku. Kupovat dětské boty přes internet je jako loterie, protože každý ví, že tady je číslo bot dost pomyslná záležitost. Leckdo ví, jaký je to horor i za normálních časů. (Sedí ti to? Jo, nebo ne? A kde to tlačí? Projdi se kousek. Na patě? Utáhnul sis tkaničky? Když ty máš divnou nohu.) Roušky si lidé ještě ušili. S botami je to o něco horší. Národ Baťův si zvykl na boty tovární.

Pak se nelze divit, že část lidi zákonitě propadne konspiračním teoriím. Vždyť přece (pro někoho) nejsou o nic šílenější než každodenní realita. Roušky, ruce, rozestupy, větrat, nelézt nikam zbytečně, omezit počet lidí v prodejně. Těch lidí, co tam dorazili nacpaným autobusem.

Tak trochu blázinec.